Двойчата. Dvojčata. Вадим Федоров
что мы делаем и как выглядим, – ответил Саша, – они включают своё воображение и видят нас, как будто мы уже родились. Особенно хорошо это у них получается во сне.
– Тогда давай спать, – сказала Аля и зевнула, – я уже устала с тобой беседовать и ждать нашего рождения. И хочется посмотреть на этот мир. Какой он, красивый и большой.
– Тогда спокойной ночи, – сказал Саша, – спи, и пусть тебе приснится мир. Тот, который нас ждёт.
– Спокойной ночи, – отозвалась Аля, – ты приходи ко мне во сне. Не одной же мне мир узнавать.
– Обязательно приду, – ответил Саша.
Тихо так ответил. Еле слышно.
И Аля уснула.
1CZ
Ala se probudila kvůli tomu, že ji kdosi sáhl na čelo. Po pravdě řečeno, ani nesáhl, jen se čela zlehka dotkl. Nebo nedotkl. Jen vedle něj něco proplulo.
«Kdo je to?» zeptala se Ala.
«Dobré ráno,» uslyšela odpověď, «to jsem já, tvůj starší bratr. Jmenuji se Saša.»
Vlastně to neuslyšela. Jen pocítila. Hlas jí zazníval v hlavě. Tichý, ale zřetelný a srozumitelný.
«Páni, to je nádhera!» nadšeně zvolala Ala. «Ještě jsem se nenarodila a už mám bratra.»
«Narodíme se spolu,» odpověděl Saša. «Jsme oba u maminky v bříšku.»
Ala se zamyslela.
«A proč jsi teda starší,» zeptala se nakonec, «když se narodíme současně?»
«Protože bratr je vždycky starší,» zdůvodňoval Saša. «Někdo by přece měl být starší, aby toho mladšího ochraňoval. Takže budu to já a budu tě chránit.»
«No dobře,» souhlasila Ala, «chraň mě. Nejsem proti.»
«Kromě toho, já jsem o pár gramů těžší, než jsi ty,» po chvíli mlčení dodal Saša.
«Jak to víš?» zajímala se Ala.
«Na SONO to říkali, včera ráno,» řekl Saša. «Ty celou dobu spíš. A já poslouchám, co se o nás povídá.»
«Kdo o nás povídá?» vystrašila se Ala.
«Rodiče,» blahosklonně odpověděl Saša, «máma a táta.»
«Kdo to je: máma a táta?» zajímala se Ala.
«Máma,» začal trpělivě vysvětlovat Saša, «to je ta, v níž jsme teď uvnitř. V bříšku. To ona nás chrání a krmí. Ona s námi mluví. Muselas ji slyšet.»
«Jo-jo,» zamávala ručičkami Ala, «já ji slyším, zpívá nám písničky a vypráví, jak jsme báječní. Ale občas mluví ještě někdo. Jakoby z dálky. Ale hlas má hrubší.»
«Tak to je táta, «pokračoval ve vysvětlování Saša, «ten nás taky chrání a miluje. Oni nám ještě neustále pouští klasickou hudbu. Slyšíš ji také?
«Slyším,» odpověděla Ala, «už jsem si na ni zvykla.»
«To oni nás učí rozumět tomu, co je hezké,» řekl Saša. «Já mám k hudbě kladný vztah. Třeba Mozart se mi moc líbí. Ale když ti jednu a tutéž sonátu čtyři hodiny pouštějí jako kolovrátek, i ten Mozart se znechutí.»
«Neměli bychom jim o tom říct?» opatrně navrhla Ala.
«Jednou jsem se pokusil nohou zaklepat,» povzdechl si Saša, «ale maminka zneklidněla. Pomyslela si, že s námi něco není v pořádku. Takže se je snažím šetřit, aby se nerozčilovali. Vždyť oni nás milují.»
«Co znamená milovat?» zeptala se Ala.
Saša přemýšlel.
«Milovat, to je, když je ti dobře z toho, že někoho ve svém životě máš,» nakonec odpověděl, «a ten někdo je ti drahý a blízký.»
«A kdo nás víc miluje?» opět se ptala Ala. «Máma nebo táta?»
Saša se opět zamyslel.
«Oba nás moc milují,» odpověděl pak, «ale každý jinak. Tady měřítko více nebo méně neplatí.»
«Tak to je jedno,» souhlasila Ala, «hlavní je, že milují. A proč já se jmenuji Ala, a ty Saša?»
«Jde o to, že si jméno vymysleli okamžitě, když se dozvěděli, že se jim někdo narodí,» začal vyprávět Saša, «ale nevěděli, kdo to bude: chlapeček nebo holčička. Pro chlapce zvolili jméno Alexandr. Nebo Alexandra, kdyby to byla holka. A pak se ukázalo, že jsme tady dva: Alexandr i Alexandra. Proto, aby se to nepletlo, já jsem Saša, a tobě začaly říkat zkráceně – Ala.»
«Teď to chápu,» řekla Ala, «a když se narodíme, co budeme dělat?»
«Jak to co?» překvapeně se zeptal Saša. «Budeme růst a poznávat svět. Tam venku, za máminým bříškem je celý svět. Velký a krásný.»
«Sláva!» nadšeně zvolala Ala, «Pojďme ho rychleji poznávat. Když je tak krásný…»
«Počkej, nač ten kvap,» zarazil sestru bratr. «Všechno má svůj čas. Musíme zpočátku povyrůst, zesílit a narodit se.»
«Aha, takhle je to,» Ala byla očividně zklamaná, «a já jsem chtěla co nejdříve. Nešlo by to, abychom se narodili už teď, nač čekat?»
«Ty jsi ale pospíchálek,» naštval se Saša, «teď to nejde. Musíme uvnitř maminky zesílit. Až pak se můžeme narodil. Říkal jsem ti, všechno má svůj čas. Když se to uspíší, bylo by to jen horší.»
«Ráda bych viděla svět,» špitla Ala, «vždyť je tak krásný, sám jsi to říkal. Opravdu nelze něco vymyslet?»
Saša mlčel. Překulil se z boku na bok. Ala pocítila, jak někdo položil dlaň na mámino bříško. Pohladil ho. Saša se najednou potichu ozval:
«Je možné zapnout fantazii a poznávat svět již nyní.»
«To je báječné!» zaradovala se Ala, «a jak se to zapíná, ta fantazie?»
«Hovoří o ní rodiče, když si představují, co děláme a jak vypadáme,»