Čekání . Блейк Пирс
je smutná.
Ryan se s pivem posadil ke kuchyňskému stolu, zatímco Riley ohříval těstoviny se sýrem. Viděla, že je pořádně nabuzený ze všeho, čemu se věnoval v právnické firmě a že je celý dychtivý, aby jí o tom vyprávěl. Snažila se na něj soustředit.
Dostal víc odpovědností, než doufal - rozsáhlé analýzy a průzkum, sepisování záznamů, příprava na soudní spor a další úkony, kterým Riley sotva rozuměla. Dokonce bude zítra poprvé v soudní síni. Bude sice jenom asistovat právníkům, ale pro něj to představuje velký krok vpřed.
Ryan jí připadal nervózní a trochu vystrašený, ale především radostí bez sebe.
Když se posadili k večeři a začala jíst, snažila se Riley usmívat. Chtěla se z jeho úspěchů těšit.
Nakonec se Ryan zeptal...
“No teda, pořád mluvím jen já. A co ty? Jaký jsi měla den?“
Riley ztěžka polkla.
“Mohlo to být lepší,“ řekla. “Vlastně to bylo docela zlé.“
Ryan se natáhl přes stůl pro její ruku a uchopil ji s výrazem vážné obavy.
“To je mi líto,“ řekl. “Nechceš si o tom promluvit?“
Riley přemýšlela, jestli by pak nabyla lepšího pocitu.
Ne, jen mě to rozbrečí.
A kromě toho by Ryan nebyl nejspíš rád, že byla dnes v terénu. Oba si byli jisti, že svou stáž absolvuje v bezpečí uvnitř budovy. Ne, že bude vystavena skutečnému nebezpečí...
“Raději bych to nerozebírala,“ řekla Riley. “Ale vzpomínáš si na zvláštního agenta Crivara, toho chlápka od FBI, který mi v Lantonu zachránil život?“
Ryan přikývl.
Riley pokračovala, “No, on má být mým mentorem. Ale teď má pochyby o tom, zda bych se programu měla vůbec zúčastnit. A... hádám, že já mám pochyby taky. Možná, že celá tahle věc byla velká chyba.“
Ryan jí stiskl ruku, ale neříkal nic.
Riley si přála, aby promluvil. Ale co by podle ní měl říci?
Co očekávala, že řekne?
Ryan koneckonců nebyl od samého začátku příliš nadšený z Rileyny účasti na programu. Nejspíš by měl radost z toho, kdyby z programu vypadla - nebo dokonce kdyby byla vyhozena.
Nakonec Ryan řekl, “Poslyš, třeba není nevhodnější doba, aby ses toho zúčastnila. Chci říct, jsi těhotná, právě jsme se sem přistěhovali a já právě začínám u Parsons a Rittenhouse. Možná bys měla počkat, dokud - “
“Čekat dokud co?“ Tázala se Riley. “Dokud se nastanu matkou, která pečuje o dítě? A to bude jako fungovat jak?“
Rileyn hořký tón Ryana překvapil. A i samotnou Riley její vlastní hlas zaskočil.
“Omlouvám se,“ řekla. “Nechtěla jsem, aby to tak vyznělo.“
Ryan řekl tiše, “Riley, ty budeš matka, která se stará o dítě. My budeme rodiče. To je realita, se kterou se musíme oba dva vyrovnat, ať už se účastníš letní stáže nebo ne.“
Riley se nyní velmi bránila slzám. Budoucnost byla tak rozmazaná a tajemná.
Zeptala se, “Co budu dělat, když nebudu v programu? Nemůžu tady sedět v bytě jen tak, celý den.“
Ryan mírně pokrčil rameny.
“No, můžeš si třeba najít práci a pomoci s výdaji. Možná nějakou práci na dobu určitou - něco, co můžeš snadno opustit, když tě to unaví. Máš před sebou celý svůj život. Máš spoustu času na to vyřešit si, čemu se chceš skutečně věnovat. Ale zanedlouho bych mohl být dostatečně úspěšný a ty nebudeš muset pracovat, když nebudeš chtít.“
Oba se na chvíli odmlčeli.
Pak Riley řekla, “Takže si myslíš, že bych to měla vzdát?“
“Co si myslím já je jedno,“ řekl Ryan. “Je to tvoje rozhodnutí. A ať se rozhodneš jakkoli, udělám, co budu moci, abych tě podpořil.“
Po zbytek večeře už toho moc neřekli. Když dojedli, chvíli se dívali na televizi. Riley se na program nemohla soustředit. Stále myslela na to, co jí řekl agent Crivaro...
“Musíte se rozhodnout, jestli skutečně máte předpoklady pro to, abyste v tomto programu zůstala.“
Čím více o tom Riley přemýšlela, tím víc pochyb a nejistoty pociťovala.
Nakonec už nešlo jenom o ni samotnou. Byl tu Ryan, miminko a dokonce agent Crivaro.
Vzpomněla si ještě na něco jiného, co ji její mentor řekl...
“Musel jsem zatahat za mnoho provázků, abych vás do tohoto programu dostal.“
A když si ji Crivaro v programu nechá, nebude jeho život o nic snazší. Pravděpodobně bude čelit tvrdé kritice od kolegů, kteří si myslí, že tam Riley nepatří, obzvlášť když nenaplňuje jeho představy.
A dnes jeho představy určitě nenaplnila.
Ryan se šel nakonec osprchovat a odešel do postele. Riley seděla na pohovce a pokračovala ve zvažování jejích možností.
Nakonec vzala do ruky notes a začala psát výpověď Hoke Gilmerovi, vedoucímu školení. Byla překvapená, že s každou další větou se cítí líp a líp. Když byla u konce, nabyla pocit, jako by z ní někdo odstranil velké břímě.
Toto je ta správná volba, pomyslela si.
Naplánovala si, že zítra ráno vstane brzy, poví Ryanovi o svém rozhodnutí, přepíše si dopis na jeho počítači, pak jej vytiskne a zašle ho ranní poštou. Také agentovi Crivarovi zavolá, určitě se mu velmi uleví.
Nakonec si šla lehnout a měla ze všeho mnohem lepší pocit. Tu noc se jí usínalo lehce.
Riley se ocitla, jak vchází do budovy J. Edgara Hoovera.
Co tady dělám?, přemýšlela.
Pak si všimla, že v ruce drží svůj zápisník a v něm sepsanou výpověď.
Oh, ano, uvědomila si.
Přišla jsem ho doručit agentovi Gilmerovi osobně.
Výtahem sjela tři poschodí, potom zamířila do auditoria, kde se včera stážisté shromáždili.
K jejímu zděšení všichni stážisté seděli v auditoriu a sledovali každý její pohyb. Agent Gilmer stál v přední části auditoria a hleděl na ni s překříženými pažemi.
“Co chcete, Sweeneyová?“ Zeptal se Gilmer a zněl výrazně příkřeji než včera, když ke skupině hovořil.
Riley pohlédla na stážisty, kteří na ni v tichosti hleděli, s vyčítavým výrazem ve tváři.
Poté Gilmerovi řekla, “Nebudu vás okrádat o čas. Jen vám chci dát tohle.“
Předala mu žlutý zápisník.
Gilmer zvedl své brýle na čtení, aby do něj nahlédl.
“Co je to?“ zeptal se.
Riley otevřela ústa, aby vyslovila...
“To je moje výpověď z účasti na programu.“
Ale