Pohřbená . Блейк Пирс
Velitel Belt odvedl Riley a Jenn nad jámu a všichni se podívali na napůl odkryté tělo.
Riley byla navyklá na pohled na mrtvoly v různých stádiích zmrzačení a rozkladu. I tak ji tato svým způsobem zděsila.
Byl to blonďák, asi třicetiletý, a měl na sobě běžecké oblečení pro chladné letní ráno na pláži. Jeho ruce zůstaly rozpažené jako by byl socha, a ustrnuly v této pozici posmrtnou ztuhlostí a po zoufalém pokusu vyhrabat se ven. Oči měl pevně zavřené a otevřená ústa byla plná písku.
Velitel Belt stál vedle Riley a Jenn.
Belt řekl, "Měl u sebe peněženku s doklady pro identifikaci – ne, že bychom je opravdu potřebovali. Poznal jsem ho hned, jak Terzis a jeho muži odkryli jeho tvář. Jeho jméno je Todd Brier, a je to evangelický pastor ze Sattleru. Nechodil jsem do jeho kostela – já jsem metodista. Ale znal jsem ho. Byli jsme dobří přátelé. Chodili jsme spolu čas od času na ryby."
Beltův hlas byl plný smutku a zděšení.
"Jak bylo tělo nalezeno?" Zeptala se Riley.
"Chlap sem přišel venčit psa," řekl Belt. "Pes se zastavil, začal čmuchat a fňukat, pak začal hrabat a hned objevila se ruka."
"Je tady ještě ten chlápek, který to tělo našel?" Zeptala se Riley.
Belt zavrtěl hlavou.
"Poslali jsme ho domů. Byl dost otřesený. Ale řekli jsme mu, že musí být k dispozici pro dotazy. Můžu vás s ním zkontaktovat."
Riley vzhlédla od těla a pohlédla na vodu, která byla asi padesát metrů daleko. Voda ze zálivu Chesapeake měla temně sytou modrou barvu a na mokrý písek šplouchaly malé vlnky s bílými špičkami. Riley viděla, že je příliv.
Riley se zeptala, "Toto byla druhá vražda?"
"Ano, byla," odpověděl zachmuřeně Belt.
"Už se tu před těmi dvěma stalo něco takového?"
"Myslíte přímo tady v Belle Terre?" Zeptal se Belt. "Ne, vůbec ne. Je to klidná rezervace pro ptáky a volně žijící zvířata. Místní lidé využívají tuto pláž, většinou rodiny. Čas od času musíme zatknout nějakého rádoby pytláka nebo urovnat hádku mezi návštěvníky. Musíme také čas od času odhánět pryč nevítané hosty. To je asi tak všechno, co se tu děje."
Riley obešla jámu, aby se podívala na tělo z jiného úhlu. Na zadní straně hlavy uviděla stopu krve.
"Co říkáte tomuto zranění?" zeptala se Terzise.
"Vypadá to, jako byl zasažen nějakým tvrdým předmětem," řekl patolog. Lépe si ji prohlédnu, až bude tělo v márnici. Ale řekl bych, že to vypadá, jako by to pravděpodobně stačilo na jeho omráčení, aby nebojoval s vrahem, který se jej snažil pohřbít. Pochybuji, že byl zcela v bezvědomí. Je docela zřejmé, že tvrdě bojoval."
Riley se zachvěla.
Ano, to bylo jasné.
Promluvila k Jenn, "Udělej nějaké fotky a pošli mi je taky."
Jenn okamžitě vytáhla svůj mobil a začal fotit jámu a tělo. Mezitím Riley pomalu obcházela jámu a prohlížela si pláž ze všech úhlů. Vrah nezanechal mnoho stop. Písek kolem jámy byl očividně narušen vrahem, když kopal, a byly vidět vágní stopy, kudy se běžec přiblížil.
Stopy zanechané vrahem byly také vágní. Suchý písek neudržel tvar boty. Ale Riley viděla, kde byla bahenní tráva, po které přišla, pošlapaná někým jiným, než vyšetřovacím týmem.
Ukázala a řekla Beltovi, "Pročesali vaši chlapci tu trávu pečlivě, aby zjistili, zda se tam nezachytila žádná vlákna."
Velitel přikývl.
Riley se začal zmocňovat pocit – známý pocit, který se někdy dostavil na místě činu.
To během posledních případů necítila. Ale byl to vítaný pocit, o kterém věděla, že by ho mohla použít jako nástroj.
Byl to neskutečný pocit samotného vraha.
Pokud by si dovolila, aby ji ten pocit přemohl, pravděpodobně by získala vhled do toho, co se zde stalo.
Riley ušla pár kroků od skupiny, která se shromáždila na místě činu. Pohlédla na Jenn a viděla, že ji její partner sleduje. Riley věděla, že Jenn ví o její schopnosti dostat se do mysli vrahů. Riley přikývla a viděla, jak se Jenn vrhla do akce, kladla vlastní otázky, zaměstnala ostatní na místě činu a poskytla Riley několik okamžiků, aby se mohla soustředit na své dovednosti.
Riley zavřela oči a snažila se představit si scénu, jak musela vypadat v době vraždy.
Obrázky a zvuky se jí vyjevily pozoruhodně snadno.
Venku bylo šero a pláž byla plná stínů, ale na obloze nad vodou byly stopy světla na místě, kde bude později vycházet slunce, a nebyla velká tma.
Byl odliv a voda byla pravděpodobně jen co by kamenem dohodil, takže zvuk příboje byl hlasitý.
Dost hlasitý na to, aby sotva slyšel jak kope, uvědomila si Riley.
V té chvíli Riley neměla žádné potíže vstoupit do cizí mysli ...
Ano, kopal a cítila napětí jeho svalů, když odhazoval lopaty písku tak daleko, jak jen mohl, cítila ve tváři jeho pot a mlhu mořské vody.
Kopání nebylo snadné. Ve skutečnosti to bylo trochu frustrující.
Nebylo snadné kopat díru v písečné pláži jako byla tato.
Písek stékal zpět a částečně vyplňoval místa, která již vykopal.
Myslel si ...
Nebude to velmi hluboké. Ale nemusí to být hluboké.
Celou tu dobu neustále pokukoval po pláži, vyhlížel svou kořist. A opravdu, brzy se objevil, spokojeně běžící nedaleko odtud.
A zároveň v perfektním okamžiku – jáma byla právě tak hluboká, jak potřeboval.
Vrah vsunul lopatu do písku, pozvedl ruce a zamával.
"Pojďte sem!" zavolal na běžce.
Ne že by nezáleželo na tom, co křičel – přes zvuk příboje nebyl běžec schopen rozeznat jeho přesná slova, jen tlumený výkřik.
Běžec se při zaslechnutí zvuku zastavil a hleděl jeho směrem.
Poté přistoupil k vrahovi.
Běžec se usmíval, jak se blížil, a vrah se usmíval na něj.
Brzy byli oba v doslechu.
"Co se děje?" překřikoval běžec příboj.
"Pojďte sem a já vám to ukážu," zakřičel vrah.
Běžec neobezřetně přešel na místo, kde vrah stál.
"Podívejte se dolů," řekl vrah. "Podívejte se opravdu zblízka."
Běžec se sehnul a vrah vzal rychlým, obratným pohybem lopatu a praštil ho zezadu do hlavy, srazil ho do jámy ...
Riley vytrhl z jejího rozjímání zvuk hlasu velitele Belta.
"Agentko Paige?"
Riley otevřela oči a viděla, že Belt se na ni dívá podivným pohledem. Jenniny otázky ho nerozptýlily na dostatečně dlouhou dobu.
Řekl, "Zdá se, že jste nás na pár okamžiků