Útok Chrabrých . Морган Райс
ale prostě to tak cítila.
Aberthol se usmál a vytáhl jednu menší knihu.
„Pamatuješ si na tuhle?“ zeptal se a ukázal jí vazbu v rudé kůži. „Byla tvoje nejoblíbenější po celé tvé dětství. Legendy našich otců. Je v ní jeden zvláštní příběh, o kterém jsem si myslel, že bych ti ho přečetl, abych ti pomohl ukrátit dlouhou chvíli.“
Gwen potěšilo jeho milé gesto, ale už to dál nedokázala vydržet. Smutně zavrtěla hlavou.
„Děkuji,“ řekla chvějícím se hlasem a další slza jí sklouzla po tváři. „Zrovna teď to bohužel nedokážu vyslechnout.“
Jeho tváří přeběhlo zklamání, ale pak s porozuměním přikývl.
„Někdy jindy,“ řekla mu a cítila se sklíčeně. „Potřebuji být sama. Pokud bys mohl, prosím, odejít. Vy všichni,“ řekla a obrátila se na Steffena a Illepru.
Všichni povstali a sklonili hlavu, pak se otočili a spěchali ven z místnosti.
Gwen se cítila provinile, ale nedokázala si pomoct. Chtěla se schoulit do klubíčka a umřít. Slyšela jejich kroky, jak procházejí místností, slyšela, jak se za nimi zavírají dveře. Rozhlédla se, aby se ujistila, že je místnost prázdná.
S překvapením zjistila, že místnost prázdná nebyla: zůstala tu osamělá postava stojící ve dveřích, vzpřímená v perfektním postoji jako vždy. Mířila pomalým, majestátním krokem přímo ke Gwen. Zastavila se několik stop od postele a hleděla na ni bez jakéhokoli výrazu.
Její matka.
Gwen překvapilo, že ji zde vidí stát, bývalou královnu, vznešenou a hrdou jako vždy, shlížející na ni s obvyklým chladným výrazem. V jejích očích, na rozdíl od očí ostatních návštěvníků, nebyl žádný soucit.
„Proč jsi tady?“ zeptala se Gwen.
„Přišla jsem, abych tě viděla.“
„Ale já tě nechci vidět,“ odpověděla Gwen. „Nechci vidět nikoho.“
„Je mi jedno, co ty chceš,“ řekla její matka chladně a sebevědomě. „Jsem tvoje matka a mám právo tě vidět kdykoli si to přeji.“
Gwen pocítila, že její starý hněv na matku se opět rozhořívá – ona byla tou poslední osobou, kterou by teď chtěla vidět. Ale znala svou matku a věděla, že neodejde, dokud nevysloví, co má na srdci.
„Tak tedy mluv,“ řekla Gwendolyn. „Mluv a pak odejdi a nech mě na pokoji.“
Její matka si povzdechla.
„Ty o tom nevíš,“ řekla její matka. „Ale když jsem byla mladá, ve tvém věku, napadli mě stejným způsobem, jako teď tebe.“
Gwen na ni šokovaně hleděla. O tom opravdu neměla tušení.
„Tvůj otec o tom věděl,“ pokračovala její matka. „A bylo mu to jedno. I přesto si mne vzal za ženu. V tu chvíli jsem si připadala, jako by můj život úplně skončil, ale nebylo tomu tak.“
Gwen zavřela oči a cítila, jak jí další slza stéká po tváři. Chtěla, aby matka přestala. Nechtěla poslouchat její příběh. Bylo už trochu pozdě na to, aby jí matka projevovala jakýkoli soucit. To opravdu předpokládala, že sem prostě nakráčí po tolika letech drsného zacházení, nabídne jí dojemný příběh, a tím se všechno jednoduše vyřeší?
„Už jsi skončila?“ zeptala se Gwendolyn.
Její matka postoupila o krok kupředu. „Ne, ještě jsem neskončila,“ řekla pevně. „Teď jsi královna – a je na čase, aby ses jako královna začala chovat,“ řekla její matka hlasem tvrdým jako ocel. Gwen v jejím hlase slyšela sílu, jakou v něm doteď nezaznamenala. „Lituješ sebe sama. Ale ženy každý den, všude na světě, mají mnohem horší osud, než máš ty. To, co se ti stalo, není v celém koloběhu života nic. Rozumíš mi? Není to nic.“
Její matka si povzdechla.
„Pokud chceš přežít a cítit se na tomhle světě jako doma, pak musíš být silná. Silnější, než muži. Muži tě vždy dostanou, ať už tak nebo tak. Není to o tom, co se ti stane, je to o tom, jak to přijmeš. Jak na to zareaguješ. To je to, co musíš kontrolovat. Můžeš se prostě zhroutit a zemřít. Nebo můžeš být silná. To je to, čím se liší ženy od dívek.“
Gwen věděla, že se jí matka snaží pomoct, ale nenáviděla nedostatek pochopení v jejím přístupu a také nenáviděla, když ji někdo poučoval.
„Nenávidím tě,“ řekla jí Gwendolyn. „Vždycky jsem tě nenáviděla.“
„Já to vím,“ odpověděla její matka. „Já tě také nenávidím. Ale to neznamená, že si nemůžeme vzájemně porozumět. Nechci tvoji lásku. To, co chci, je, abys byla silná. Tenhle svět neovládají lidé, kteří jsou slabí a vyděšení. Světu vládnou lidé, kteří ze sebe setřesou potíže, jako by o nic nešlo, a pokračují dál. Můžeš se zhroutit a zemřít, pokud si to přeješ. Na to je vždycky spousta času. Ale je to nudné. Buď silná a žij. Opravdu žij. Buď příkladem pro ostatní. Protože jednoho dne, a o tom tě mohu ujistit, stejně zemřeš. A teď, když jsi živá, bys taky mohla skutečně žít.“
„Nech mě na pokoji!“ zaječela Gwendolyn, neschopná najít jiná slova.
Její matka na ni dál hleděla ledovým pohledem a pak konečně, po chvíli ticha, která jakoby trvala celou věčnost, se otočila, jako pyšný páv vyšla z místnosti a zabouchla za sebou dveře.
V prázdném tichu začala Gwen plakat. Plakala a plakala a víc než kdy jindy si přála, aby tohle vše prostě zmizelo.
KAPITOLA ŠESTÁ
Kendrick stál u koridoru na okraji Kaňonu a hleděl na převalující se mlhu. Zatímco se rozhlížel, jeho srdce pukalo. Ničilo ho vidět jeho sestru v situaci, v jaké se nacházela, a uvnitř měl pocit, jako by to byl on, na koho zaútočili. Ve tvářích Silesianů viděl, že Gwen nevnímali pouze jako vůdce. Vnímali ji jako člena rodiny. Byli všichni stejně sklíčení, jako by je Andronicus zranil všechny naráz.
Kendrick si připadal, jako by to byl on, na koho padala vina. Měl přeci vědět, že jeho mladší sestra udělá něco takového, věděl, jak je statečná a hrdá. Měl předpokládat, že se raději sama vydá, než bude mít kdokoli šanci ji zastavit, a měl najít způsob, jak jí v tom zabránit. Znal její povahu, to jak je důvěřivá, znal její dobré srdce a také jako válečník věděl lépe než ona o tom, že někteří vůdci jsou velmi brutální. Byl starší a moudřejší než ona a cítil, že ji zklamal.
Kendrick se za tohle všechno, za tuhle hrozivou situaci, cítil zodpovědný i proto, že to vše bylo příliš mnoho na jednu jedinou osobu. Na nově korunovaného vládce, šestnáctiletou dívku. Neměla tu tíhu nikdy nést sama. Taková důležitá rozhodnutí by byla příliš i pro něj, dokonce i pro jeho otce. Gwendolyn udělala to nejlepší, co za daných okolností mohla, a zřejmě lépe, než by na jejím místě učinili mnozí ostatní. Kendrick sám neměl naprosto žádné ponětí, jak se s Andronicem vypořádat. Nikdo z nich neměl.
Sotva Kendrick pomyslel na Andronica, jeho tvář zrudla zuřivostí. Andronicus byl vůdce bez jakýchkoli skrupulí, bez principů a bez soucitu. Kendrickovi