.
dříve. Ukřižování si vybralo svou daň na nich všech. I přesto však nadále jeli hrdě a vzpřímeně do boje. Když šlo o to zapomenout na vlastní bolest, nic nebylo lepší než šance na pomstu a boj proti těm, kteří to způsobili.
Měl radost, že s nimi jede i jeho nejmladší bratr Reece a ostatní členové jeho legionářské družiny, kteří se vrátili z výpravy a teď se samozřejmě přidali. Když viděl, jak byla Legie v pozdních bojích v Silésii zmasakrována imperiány, zlomilo to Kendrickovi srdce a návrat této malé jednotky byl alespoň nějakou náplastí na onu tragickou ztrátu. S Reecem si byli odjakživa blízcí, Kendrick jej už odmalička chránil a byl pro něco druhým otcem v čase, kdy byl král MacGil jednoduše příliš zaměstnán vladařskými povinnostmi, aby se také mohl zároveň věnovat nejmladšímu synovi. Dalo se říci, že fakt, že byli bratry jenom poloviční krve, paradoxně umožnilo Kendrickovi, aby se s Reecem sblížil ještě víc. Sourozenecký svazek byl oběma pociťován volněji a tak se z nich díky tomu mohli stát skuteční přátelé na základě sympatií. K ostatním mladším bratrům Kendrick nikdy tak blízko neměl. Godfrey trávil většinu času s všemožnými otrapy po hospodách a Gareth – inu, Gareth byl prostě Gareth. Reece byl jediný z Kendrickových sourozenců, který se beze zbytku oddal cestě válečníka a snažil se žít životem, který si před lety pro sebe vybral i Kendrick. Kráčeli po stejné stezce a Kendrick nemohl být na svého mladšího bratra více pyšný.
Dříve, když spolu byli na nějaké výpravě, se Kendrick vždycky snažil na bratra po očku dohlížet a mít jistotu, že je v bezpečí. Teď už ale dobře viděl, že se z Reece stal dobrý bojovník, který už nadále nepotřebuje, aby jej někdo vodil za ručičku. Přemýšlel, co všechno asi musel Reece na své cestě po Impériu zažít, že jej to tak změnilo. Nemohl se dočkat, až budou mít trochu času, kdy se spolu posadí a Reece mu bude všechno vyprávět.
Nemenší radost měl samozřejmě i z Thorova návratu. Ne pouze proto, že je se svou dračicí všechny zachránil, nýbrž i z důvodu, že se za ten krátký čas naučil mít Thora rád a už dlouho jej považoval za dalšího ze svých bratrů. Chvíli co chvíli vzpomínal na ten okamžik, kdy se před nimi Thor poprvé objevil a v ruce třímal Meč. Nedokázal to tehdy pochopit. Bylo to něco, co by jej ani v nejbláznivějších snech nenapadlo. Vlastně nečekal, že vůbec někdy někoho uvidí, jak Mečem vládne, a tím méně, že to bude jeho vlastní mladý panoš, který před několika měsíci přišel z nějaké zapadlé ovčácké vesničky. Byl to poddaný. Vesničan. Vůbec to nebyl MacGil.
Nebo byl?
Kendrick přemýšlel. Vzpomínal na tu starou legendu o Meči: pouze MacGil jím může vládnout. Musel sám sobě přiznat, že někde v hloubi duše celý život toužil, že by to jednoho dne mohl být on sám, kdo meč uzvedne. Doufal, že to bude konečné potvrzení jeho právoplatnosti a důkaz, že je pravým MacGilem a prvorozeným princem. Vždycky ve skrytu duše doufal, že tomu okolnosti budou příhodny a on jednoho dne dostane šanci to zkusit.
Jenže to se nikdy nestalo. Thorovi jeho úspěch však nezáviděl. Kendrick nebyl závistivý, naopak svému panošovi jeho osud přál. I když tomu ani za mák nerozuměl. Je legenda nepravdivá? Nebo je Thor MacGilem? Jak by se něco takového mohlo stát? Ledaže by i Thor byl synem krále MacGila. Lámal si hlavu. Jeho otec byl dobře znám svou náchylností k něžnému pohlaví ze všech koutů Prstenu nehledě na to, že byl ženatý. Stejným způsobem koneckonců přišel na svět i Kendrick sám.
To byl ten důvod, proč se Thor vytratil ze Silésie okamžitě poté, co mluvil s královnou matkou? Nebo o čem se to bavili? Královna nic neprozradila. Bylo to snad poprvé, co před ním i ostatními měla nějaké tajnosti. Proč zrovna teď? Co to mohlo být? Co mohla Thorovi říct, že utekl tak rychle, že nikomu ani nestačil nic říci?
Kendrick musel přemýšlet o otci a jeho dynastii. I když si velmi přál, aby tomu bylo jinak, stejně jej myšlenka že je nelegitimní neustále trápila a snad už pomilionté ve svém životě přemýšlel, kdo mohla být jeho matka. Celý život slýchával povídačky o králových milenkách, ale nikdy nezjistil, která z nich to mohla být. Až se všechno zase uklidní – pokud se to vůbec někdy stane – a Prsten se vrátí zase zpátky do normálu, Kendrick se pokusí tuhle hádanku jednou provždy rozluštit. Najde ji. Zeptá se jí, proč jej nechala být a nezůstala s ním. A jak se s otcem vlastně seznámila. Velice si přál se s ní setkat, podívat se jí do tváře a vidět, jak se ona dívá na něj. Třeba mu alespoň ona řekne, že není žádný levoboček a že má stejná práva na skvělý osud jako všichni ostatní.
Byl rád, že se Thor vydal pro Gwendolyn, ale na druhou stranu by jej i s jeho dračicí měl mnohem radši po svém boku v bitvě. V následujícím střetu budou mít imperiáni opět strašlivou přesilu a bez Thora a Mycoples je osud bitvy značně na vážkách.
V duchu však okřiknul sám sebe. Byl narozen a vychován jako válečník a nikdy předtím nezůstal sedět na zadku, zatímco jiní za něj bojovali jeho bitvy. Takže namísto čekání na Thorův návrat udělal to, co mu velely instinkty: vyrazil s co největší silou do pole, kde se pokusí zlikvidovat co nejvíce nepřátel. Neměl sice kouzelný meč ani draka, ale namísto toho měl své dvě ruce, které se pro tohle trénovaly už od dětství. Zatím to pokaždé stačilo.
Vystoupali na kopec a jakmile dosáhli jeho vrcholku, otevřel se před nimi výhled na malé MacGilské město Lúcie. První na východ od Silésie. I tady lemovaly cestu imperiální mršiny. Zkáza, kterou Thor přinesl, dosahovala až sem. Na vzdáleném obzoru se černal ustupující imperiální batalion. Mířili na východ. Určitě měli namířeno do Andronicova hlavního tábora, který byl zřízený na McCloudské straně Prstenu. I když hlavní těleso armády ujíždělo na východ, Kendrick si všimnul, že zanechali menší jednotku, která se usadila v Lúcii. Mohlo jich být několik tisíc a teď zaujímali pozice na hradbách. V ulicích bylo také vidět bývalé občany města, kteří tam teď sloužili jako otroci.
Kendrick si vzpomněl, co se dělo před pár dny v Silésii, jak s nimi bylo zacházeno, a jeho tvář okamžitě zrudla touhou po pomstě.
„ÚTOK!“ provolal mocně ke svým vojům.
Zdvihnul meč do výšky. Za ním se jeho výkřik mezitím přeléval přes další a další řady vojáků.
Pobídnul koně a v čele své mohutné jednotky se rozjel vstřít městu Lúcii. Obě armády byly přibližně vyrovnané co do počtu, ale jistě ne, a o tom si byl Kendrick naprosto jistý, co do síly srdce. Tihle imperiáni byli nájezdníci na útěku, které jejich hlavní velitel ponechal osudu v nějakém provinčním městečku, zatímco Kendrickovi muži byli ochotni položit v bitvě za domovinu vlastní životy.
Jejich bojový pokřik se nesl nad planinou, zatímco se řítili k branám města. Objevili se tak rychle, že se spousta imperiálních vojáků, hlídkujících na ochozech, začala ve zmatku dívat jeden na druhého a nevěděla, co dělat. Tak náhlý útok zjevně nikdo z nich nečekal. Obránci se začali zuřivě drápat na hradby a uzavírat bránu.
Jenže ani to nestihli dostatečně rychle. Několik Kendrickových lučištníků během sekund za jízdy zlikvidovalo ty, kteří ovládali mechanismus padací brány. Kendrick sám dostal jednoho vrhacím kopím a Reece záhy zaznamenal obdobný úspěch. Brána zůstala nezavřená a Kendrickovi muži neváhali ani vteřinu. S hromovým pokřikem vtrhli dovnitř a zamířili rovnou do středu města, aniž by se zdržovali nějakými drobnějšími šarvátkami u brány a na zdech.
Na náměstí, zhruba ve středu města, se potom za ohromného třeskotu zbraní srazili s hlavní jízdní silou zdejší posádky. Kendrick byl hned v prvním okamžiku