Obřad Mečů . Морган Райс
polovinu Prstenu a naše města potřebují co nejrychleji začít s přestavbou. Musíme jim pomoci povstat z popela.“
V jejích očích viděl, že o všem přemýšlí.
„No tak, řekni ano,“ naléhal na ni. „Vrať se se mnou. Tahle věž není místo pro mladou dívku jako jsi ty, aby tu žila po zbytek života. Prsten tě potřebuje. Stejně jako já.“
Nabídl ji ruku a čekal.
Gwendolyn sklopila zrak a váhala.
Potom ale natáhla ruku a vložila ji do té jeho. Její oči zajiskřily a opět se v nich objevila ztracená radost. Pomalu se z ní stávala zase ta Gwendolyn, kterou znával před všemi těmi katastrofami, Gwendolyn plná života, smíchu a radosti. Bylo to, jako kdyby byla květinou, která se jemu přímo před očima znovu otevírala.
„Ano,“ řekla tiše a usmála se.
Objali se a setrvali tak velmi, velmi dlouhou dobu. Ani jeden už nechtěl toho druhého pustit.
KAPITOLA SEDMÁ
Erec otevřel oči, aby zjistil, že leží Alistair v náručí. Ona otevřela své blankytně modré oči též a on v nich spatřil ničím nezkalenou lásku. V koutcích úst jí pohrával lehký úsměv a z celého jejího těla se rozlévalo teplo do toho jeho. Zjistil, že je dokonale vyléčený, téměř jako znovuzrozený. Jako kdyby ani nebyl raněn. Přivedla jej zpátky z mrtvých.
Posadil se a udiveně se na Alistair podíval. Znovu se musel v duchu ptát, kým jeho dívka skutečně je a jak to, že vládne takovou mocí.
Podrbal se na hlavě a vzpomněl si, co se stalo: Andronicovi muži. Útok. Obrana strže. Ten balvan.
Vyskočil na nohy a spatřil ostatní rytíře, jak se na něj dívají, jako kdyby na jeho vzkříšení čekali jako na smilování. A také na jeho povely. Tvář nejednoho z nich zračila ulehčení.
„Jak dlouho jsem byl mimo?“ zeptal se Alistair. Nebyl by to Erec, aby první myšlenka nesměřovala k tomu, jak dlouho nechal ostatní bojovat bez jeho pomoci.
Ona se na něj jenom sladce usmála.
„Ani ne minutku,“ řekla.
Erec nedokázal pochopit, jak je to možné. Cítil se tak svěží, jako kdyby několik dní tvrdě spal. Jeho pohyby byly plné energie. Pohlédl směrem k úžině s balvanem a ujistil se, že je práce vykonána správně. Obrovitý balvan zahrazoval cestu a imperiální vojáci teď už nemohli strží projít. Povedlo se jim nemožné, zastavili mnohem větší armádu. Alespoň prozatím.
Než však mohl jakkoliv vyjádřit svou spokojenost, ozval se vysoko nad ním výkřik. Pocházel od jednoho z jejich lučištníků. Ten se překotil přes okraj útesu a v krkolomném pádu se zřítil mrtvý k zemi.
V jeho těle bylo zabodnuto kopí. A potom se všude kolem nich začaly ozývat další a další výkřiky. Před před Erecovýma očima se desítky Andronicových vojáků začaly objevovat ve vyšších polohách na skalnatých svazích a bojovat s Vévodovými muži. Erec si uvědomil, co se muselo stát. Imperiáni nebyli tak hloupí, jak se zprvu zdálo. Už na začátku své síly rozdělili a zatímco jedna část procházela strží, další šla přímo po vrcholcích skal, aby ji kryla.
„NAHORU, RYCHLE!“ zavelel. „ŠPLHEJTE!“
Vévodovi muži jej následovali přímo do svahu a všichni měli v rukou nebo v zubech připravené zbraně. Každou chvíli někdo z nich uklouzl a musel se chytit jednou, nebo i oběma rukama nějakého skalního výběžku, aby se nezřítil zpátky dolů a na ostatní, kteří stoupali za ním. Snažili se seč jim síly stačily, ale svah byl tak prudký, že to byl spíše šplh než běh. Každý metr byl v těžké zbroji těžce vybojovaný a Erec i ostatní muži brzy funěli námahou.
„LUČIŠTNÍCI!“
Několik desítek savarijských lučištníků se zastavilo a zamířilo téměř kolmo nad sebe. Potom vystřelili salvu šípů, kterou následovaly výkřiky z vrcholu útesů a padající zasažení imperiální vojáci. Erec i ostatní měli plné ruce i nohy práce, aby se padajícím nepřátelům stačili uhýbat. Ne každý byl úspěšný a několik mužů se zřítilo nad dno strže spolu s nepřáteli.
Vévodovi lučištníci se jali střílet jednu salvu za druhou a brzy se jim podařilo imperiány odehnat od okrajů útesů, kde jinak nacházeli jistou smrt.
I tak byly však boje tam nahoře nadále tuhé a šípy vcelku jistě musely dopadat i do řad jejich vlastních spolubojovníků. Jednomu z vévodových mužů se zabodl do zad šíp vystřelený ze dna strže. Muž se překvapeně chytil za záda, ztratil koncentraci na veškerou vlastní obranu, čehož proti němu stojící nepřítel okamžitě využil, probodl ho mečem a kopancem poslal přes převis. Spravedlnost tomu však chtěla, že jakmile se cesta k imperiánovi tímto způsobem uvolnila, byl i on zasažen dalším šípem a záhy následoval svého soka tímtéž směrem.
Erec zdvojnásobil své úsilí, přidal do kroku a stejně tak všichni ostatní kolem. Drápali se ze všech sil nahoru na útes. Když už se blížili k vrcholu a chybělo jim jenom pár metrů, uklouzla Erecovi náhle noha a on začal padat. V panice rozhodil rukama do stran a se štěstím se zachytil tlustého kořene vyrůstajícího ze skály. Držel se vší silou, po chvíli nabral trochu dechu, vytáhl se nahoru, a jakmile znovu získal pevnou půdu pod nohama, pokračoval až na vrchol.
I tak se dostal na vrchol mezi prvními a s bojovým pokřikem a mečem zdvihnutým vysoko nad hlavou se vrhnul do bitvy. Muži drželi na útesu své pozice, ale už začínali být pomalu vytlačováni k nebezpečným okrajům. Bylo jich tam jenom pár desítek a každý z nich byl plně zaměstnán v boji s minimálně dvěma imperiány. A nepřátel s každou vteřinou jen a pouze přibývalo.
Erec se bil jako šílený, sekal a bodal všude kolem sebe. Nikdo na celém tom bitevním poli nebyl rychlejší, ba dokonce ani v celém Prstenu. Erec se s mečem v každé ruce proměnil ve stroj na zabíjení a jako skutečný šampion Stříbrných okamžitě vnesl do bitvy novou sílu. Proměnil se ve vlnu, která kosila nepřátele před sebou. Sekal do všech stran, skláněl se, uhýbal a znovu sekal. Brzy se propracoval před linie svých bratří a byl obklopen imperiány. Sehnul se, aby vzápětí vyrazil proti protivníkově tváři svou helmicí a zároveň seknul do obou stran po dalších. Byl tak rychlý, že vůbec nepotřeboval štít.
Prosekával se jimi rychlostí větru a téměř okamžitě po vstupu do bitvy složil tucet vojáků, aniž by jim vůbec dal šanci zjistit, co se to děje. Vévodovy muže samozřejmě takový příklad jenom posílil.
Celá jeho skupina už se dostala na vrchol a v čele s Brandtem a samotným Vévodou se zapojili do bitvy. Misky vah se tou posilou překlopily a oni záhy začali zatlačovat nepřítele zpátky, zanechávaje po sobě spousty zabitých.
Netrvalo dlouho a Erec zjistil, že před sebou má posledního nepřítele, za kterým už nikdo další nestojí. Vyřídil jej s rychlostí blesku a nakonec ještě zkopl z útesu zpátky na stranu obsazenou imperiální armádou. Muž ještě stačil vykřiknout než zmizel v propasti pod ústesem.
Prstenští se zastavili a sípavě lapali po dechu. Erec popošel kupředu až na samotný okraj útesu. Chtěl se podívat, jak to vypadá tam dole na druhé straně. Imperiální velitelé sem přestali posílat vojáky, ale Erec stejně nevěřil, že by se jejich síly tímto již vyčerpaly. Ostatní přišli záhy za ním, aby se i oni mohli podívat, co je ještě čeká.
To,