Panování Oceli . Морган Райс
Erec se vzbudil uprostřed noci s pocitem, že se loď začíná houpat jinak než předtím. Okamžitě věděl, že je něco v nepořádku. Válečník v jeho nitru se probudil a varoval jej jenom vteřinku předtím, než se mělo něco zlého stát. Byl to jeho šestý smysl. Měl jej kam až jeho paměť sahala.
Rychle se posadil a rozhlížel se do všech stran. Alistair tvrdě spala vedle něj. Obloha byla stále ještě úplně temná, loď se pohupovala na vlnách, ale přesto něco nebylo v pořádku. Ve svém okolí však nenašel nic, co by bylo špatně.
Přemýšlel v čem by to mohlo vězet. Jaké nebezpečí na ně mohlo číhat tady uprostřed ničeho? Nebyl to tentokrát jenom špatný sen?
Erec byl však zvyklý svým instinktům důvěřovat, a tak sáhl po meči. Jenže než se stačil byť jenom dotknout jílce, najednou se kolem jeho těla stáhla těžká síť. Byla spletena z toho nejtěžšího lana, jaké kdy viděl, dost těžká na to, aby slabšího muže přišpendlila k zemi. Než se stačil ze sevření vymanit, byla síť pevně utažena.
A potom byl najednou ve vzduchu. Síť vystřelila prudce vzhůru a on v ní zůstal viset jako chycené zvíře. Provazy jej svíraly tak pevně, že se téměř nemohl ani pohnout. Navíc byl nucen se schoulet do těsného klubka. Síť jej vynášela stále výše, až se nakonec zastavil až pod strážním košem na hlavním stěžni, dobrých deset metrů nad palubou.
Jeho srdce se mohlo přetrhnout, když se v úleku snažil zjistit, co se to s ním děje. Dole pod sebou viděl probouzející se Alistair.
„Alistair!“ vykřikl.
Ta jej hledala všude kolem sebe a když se konečně podívala nahoru, zhrozila se.
„ERECU!“ vykřikla zmateně.
Stříbrný již viděl, jak se k ní přibližuje několik námořníků. V rukou měli pochodně. Všichni se podivně usmívali a v jejich očích se jasně zračily jejich záměry.
„Už bylo na čase, aby se o ni taky podělil,“ zavrčel jeden z nich.
„Naučím tuhle princeznu co to znamená být s námořníkem,“ řekl jiný.
Skupinka se rozesmála.
„Až po mně,“ oponoval mu jiný.
„Ne předtím, než si užiju já.“
Erec sebou zmítal, aby se uvolnil, zatímco námořníci se k Alistair přibližovali. Ale bylo to k ničemu. Jeho ruce i nohy byly sevřeny tak pevně, že s nimi nedokázal ani pohnout.
„ALISTAIR!“ křičel zoufale.
Nemohl dělat nic jiného, než sledovat, co se bude dít dole.
Tři z nich najednou skočili na Alistair zezadu. Vykřikla, když ji vytáhli na nohy, roztrhli jí košili a chytili ruce za zády. Pevně ji sevřeli aby se nemohla hýbat, zatímco se několik dalších přibližovalo.
Erec zoufale pátral po kapitánovi. Spatřil jej na horní palubě jak se na všechno dívá.
„Kapitáne!“ křičel Erec. „Tohle je tvoje loď. Udělej s tím něco!“
Muž se na něj jenom podíval a potom se od scény pomaloučku odvrátil. Jako kdyby se na to sám nechtěl dívat.
Erec potom se zděšením viděl, jak jeden z námořníků vytrhl z opasku nůž a přiložil jej Alistair na krk. Dívka vykřikla.
„NE!“ křičel Erec.
Bylo to jako sledovat svoje nejhorší sny a nemoci se z nich probudit. A nejhorší ze všeho bylo, že nemohl udělat vůbec nic, aby tomu zabránil.
KAPITOLA PÁTÁ
Thorgrin stál proti Andronicovi. Byli jediní dva, kteří na bitevním poli ještě zůstali na nohou. Všude kolem kolem ležely tisíce těl pobitých vojáků. Zvedl svůj meč a sekl jím po Andronicovi. Ten však namísto obrany zahodil svoje zbraně, široce se usmál a natáhl se, aby Thora objal.
Můj synu.
Thor chtěl zbraň v letu zastavit, ale už bylo příliš pozdě. Čepel meče proletěla přímo skrz jeho otce a rozpůlila ho ve dví. Thora se zmocnilo zoufalství.
Zavřel oči a když je potom znovu otevřel, zjistil, že prochází jakýmsi nekonečně dlouhým altánem a drží přitom za ruku Gwendolyn. Uvědomil si, že to musí být den jejich svatby. Kráčeli vstříc krvavě rudému západu slunce. Zvláštní však bylo, že sedadla pro svatebčany byla všechna prázdná. Podíval se na Gwen, aby se jí zeptal, co to má znamenat, ale ta otázka nikdy nevyšla z jeho úst. Zhrozil se. Její tvář byla úplně vysušená a ona teď připomínala více kostlivce než dívku, kterou znal. Potom se najednou přímo v jeho rukou rozpadla na jemný prach a zasypala jeho boty a podlahu všude kolem.
A potom najednou stál před matčiným hradem. Nějak už překročil dlouhý můstek, vedoucí až sem, a teď stál před obrovskou vstupní branou, která na slunci zářila zlatem. Byla třikrát vyšší než on. Nebyla na ní žádná klika ani klepadlo. Začal na ni tedy bušit pěstmi a pokračoval tak dlouho, až mu z nich vytryskla krev. Rámus, který dělal, se rozléhal široko daleko. Ale přesto mu nikdo neotvíral.
Zaklonil hlavu.
„Matko!“ křičel na ochozy hradu.
Padl na kolena. Vtom se najednou kamenitá země proměnila v husté lepkavé bláto. Thor po něm uklouzl a padal. Padal stovky metrů z vysoké skály, na které stál hrad. Obrovskou rychlostí se řítil proti rozbouřeným vodám oceánu. Zuřivě kolem sebe máchal rukama, jako kdyby jimi snad mohl pád zastavit. Matčin hrad mu zmizel z dohledu. Křičel.
*
Thor otevřel oči, lapal po dechu a na zpocené tváři cítil vítr. Rozhlížel se kolem sebe a zprvu nechápal, kde to vlastně je. Podíval se pod sebe a spatřil vody oceánu, které ubíhaly závratnou rychlostí někam dozadu, jako kdyby to byla spíše horská řeka. Pod rukama nahmatal hrubý povrch a skučení větru neustále narušoval další mocný zvuk, připomínající napínající se plachty mohutné válečné lodi. Uvědomil si, že ty hrubé oblázky, kterých se drží, jsou Mycoplesiny šupiny a ten vítr je způsoben rychlostí, kterou dračice letí. Uvědomil si, že na jejím hřbetě usnul přímo za letu. Už takhle letěli několikátý den a zrovna teď kolem nich panovala hluboká noc, ozařovaná svitem obou měsíců a milionem narudlých hvězd.
Povzdechl si a rukou si otřel zátylek, který byl navzdory chladu celý zpocený. Zapřísahal se, že musí zůstat bdělý, ale už byli na cestě do Země druidů tak dlouho, že to jednoduše nedokázal. Naštěstí Mycoples jako vždy poznala, co se honí v hlavě jejího jezdce a když zjistila, že Thor usnul, letěla opatrně, aby měla jistotu, že jej neshodí. Ti dva už toho spolu prožili tolik, že byli spíše jako jedna duše ve dvou tělech. I když Thorovi už strašně chyběl Prsten a domov v něm, měl na druhou stranu obrovskou radost, že může znovu trávit tolik času se svou starou přítelkyní. Opět to byli jenom oni dva, na cestě kolem světa. Cítil, že i ona z toho má radost. Dračice byla ráda, že má Thora zase jenom pro sebe a chvíli co chvíli mu to dávala spokojeným mručením najevo. Nikdy by nedopustila, aby se mu stalo něco zlého – a on by to samé udělal pro ni.
Podíval se znovu pod sebe a prohlížel si zeleně světélkující vody moře. Bylo zvláštní. Nikdy předtím takové neviděl. Přesto však bylo jenom jedním z mnoha, které už na jejich cestě