Rytířské Klání . Морган Райс
se úzkostlivě svírala na dostřel šípu z obou stran. Erec teď viděl, že vplouvají do další takové zúženiny, sevřené z obou stran skalami.
Zkušený voják, kterým Erec bezesporu byl, se v takových situacích měl vždy na pozoru. Celá jeho loď byla v nejvyšší pohotovosti. Nelíbilo se mu plout do tak uzavřených prostorů, protože se tam jeho lodě stávaly mnohem náchylnější k nenadálému přepadení. Ohlédl se, aby zkontroloval, že je nikdo z té ohromné imperiální flotily, se kterou se setkali na moři, nepronásleduje. Nebylo po nich ani památky. To však neznamenalo, že tu kolem nebyli jiní nepřátelé. Věděl, že se imperiáni nevzdají, dokud nenajdou to, co hledají.
S rukama opřenýma v bok se otočil a přimhouřil oči, aby studoval opuštěné krajiny na obou březích. Pustina se táhla donekonečna, většinou tvořena vysušeným pískem a kamenitými úseky, a postrádala jakýkoli náznak osídlení. Erec si prohlížel břehy řeky a byl vděčný, že alespoň na tomto místě nebyly žádné pevnosti ani nic dalšího, co by naznačovalo imperiální přítomnost. Chtěl se svou flotilou plout proti proudu tak rychle, jak jen to bylo možné, najít Gwendolyn a ostatní, osvobodit je a co nejrychleji znovu zmizet. Odveze je potom zpátky do bezpečí Jižních ostrovů. Nepřál si po cestě potkat žádné komplikace.
Na druhou stranu, jej okolo panující ticho a totálně opuštěná krajina ani trochu nenechávaly v klidu. Nemohl se zbavit pocitu, že se imperiáni někde skrývají a čekají na příležitost k přepadu.
Navíc tu bylo ještě větší nebezpečí než útok nepřítele. Smrt hladem. Začínal to být velmi vážný problém. Projížděli naprostou pustinou, kde nebylo co lovit, jejich zásoby se tenčily každým dnem a řeka rybami nijak zvlášť neoplývala. Teď už byli několik dní na třetinových přídělech a kručení břicha bylo nejčastějším zvukem, který se napříč palubami ozýval. Už příliš mnoho dní se museli spokojit s jediným jídlem denně. Pokud se krajina brzy nezmění a nepřibude v ní alespoň trochu života, budou mít velmi vážný problém. Nevypadalo to však, že by ta řeka vůbec někdy měla skončit. Co když se nikdy do Volusie nedostanou?
Anebo ještě hůře: co když tam Gwendolyn ani ostatní už dávno nejsou? Nebo jsou dokonce mrtví?
„Další!“ vykřikl Strom.
Erec se na něj podíval a spatřil jednoho ze mužů posádky, jak na vlasci vytahoval z vody jasně žlutou rybu. Mrštil jí na palubu, kde sebou začala divoce zmítat a poskakovat sem a tam. Námořník jí přidupl ocas, aby si ji všichni mohli prohlédnout. Potom jeden za druhým zavrtěli zklamaně hlavami. Ryba těch hlav také měla až příliš. Byla to další z jedovatých potvor, kterých, jak se zdálo, tu žilo více než obyčejných zvířat.
„Ta řeka je prokletá,“ řekl úspěšný avšak nespokojený rybář a znechuceně zahodil svůj prut.
Erec došel znovu k zábradlí a zadumaně se zahleděl do vody. Po chvíli ucítil, že za ním někdo stojí. Otočil se a pokýval hlavou na Stroma.
„Co když ta řeka vůbec z Volusie neteče?“ zeptal se jeho mladší bratr.
Erec v jeho tváři viděl obavy a sám se jim také nedokázal bránit.
„Někam nás dovést musí,“ odpověděl. „Zatím pořád vede víceméně na sever a pokud nedoplujeme do Volusie přímo, dostaneme se alespoň do její blízkosti. Třeba si potom budeme muset probojovat zbytek cesty pěšky.“
„Takže někde necháme naše lodě? Jak se odsud potom chceš dostat? Jak se vrátíme zpátky domů na Jižní ostrovy?“
Erec pomaloučku zakroutil hlavou a povzdechl si.
„Možná, že se nevrátíme,“ odpověděl upřímně. „Žádné tažení přece není bezpečné. Ale to by mě nikdy nezastavilo. Tebe snad ano?“
Strom se na něj usmál.
„Proto přece žijeme,“ odpověděl.
Erec mu oplatil úsměv a podíval se na přicházející Alistair. Postavila se vedle něj z druhé strany, rukama uchopila zábradlí a zadívala se na neustále se zužující řeku. Její pohled byl skelný, jako kdyby se ztrácela ve vlastních myšlenkách. Erec si všiml, že se s jeho milou něco změnilo, ale nebyl si jistý, co to bylo. Působila, jako kdyby skrývala nějaké tajemství. Umíral touhou se jí zeptat, ale nechtěl působit příliš zvědavě.
Tu se odněkud zezadu ozvaly rohy a všichni se tázavě tím směrem podívali. Erecovi se leknutím sevřel žaludek.
„IMPÉRIUM! RYCHLE SE BLÍŽÍ!“ křičela hlídka v koši a zuřivě ukazovala rukou. „IMPERIÁLNÍ FLOTILA!“
Erec se Stromem se rozběhli na záď, aby měli co nejlepší výhled. Posádka se automaticky začala hotovit k boji. Všichni kontrolovali své zbraně, utahovali řemeny zbroje a psychicky se připravovali na bitvu.
Bratři doběhli na záď, sevřeli rukama zábradlí a začali se rozhlížet. To, co hlásila hlídka v koši, byla pravda. V ohybu řeky, jenom několik set metrů za nimi, se objevila řada imperiálních lodí, plujících pod svými černozlatými plachtami.
„Museli nás nějak vyčmuchat,“ procedil Strom hněvivě.
Erec zakroutil hlavou.
„Nejspíš jsou za námi celou dobu,“ odpověděl. „Jenom čekali na správný okamžik, kdy se nám ukážou.“
„Proč by čekali?“ zeptal se bratr.
Erec se ohlédl k přídi lodi a pohlédl proti proudu.
„Na tohle,“ řekl.
Strom sledoval jeho pohled a oba přibližující se břehy.
„Čekali na nejužší bod řeky,“ vysvětloval Erec. „Až budeme proplouvat tou soutěskou jedna loď za druhou jako husy na pochodu a až budeme příliš hluboko v úžině, abychom to ještě mohli otočit, udeří. Mají nás přesně tam, kde nás mít chtěli.“
Zadíval se na nepřátelskou flotilu, a znovu pocítil to zvláštní soustředění a zostření smyslů, které se jej zmocňovaly pokaždé, když mu před bitvou stoupal adrenalin v krvi. Tu jej najednou něco napadlo.
Podíval se na bratra.
„Přejdi támhle na tu loď,“ poručil mu a ukázal. „Dostaň se na konec naší formace a potom dostaň všechny pryč. Rozumíš? Všichni do posledního musí zmizet. Až bude prázdná, ty budeš poslední, kdo ji opustí.“
Strom se na něj díval a nechápal, kam bratr míří.
„Až bude prázdná?“ zeptal se. „Co máš za lubem?“
„Chci ji nabourat.“
„Nabourat?“ zeptal se Strom.
Erec přikývnul.
„V nejužším místě, tam, jak se břehy už skoro dotýkají, ji otočíš bokem k proudu a potom odtamtud zmizíš. Při troše štěstí uvízne a vytvoří bariéru. Nějaký čas nebudou schopni pokračovat dál. Jdi! Jdi!“
Strom se okamžitě vrhnul splnit bratrovy příkazy. To patřilo mezi jeho lepší vlastnosti. V okamžicích jako byly tyto, Ereca většinou bez meškání poslouchal, ať už s jeho rozhodnutími souhlasil anebo ne. Erec navedl svou loď vedle ostatních a Strom potom přeskakoval z jedné paluby na druhou. Jakmile se ocitl na správné lodi, začal okamžitě rozdělovat rozkazy a posádka se začala činit. Hned