Přistání . Морган Райс
Kevin zavrtěl hlavou. „Myslel jsem to tak, že jsme konečně v bezpečí. Myslel jsem, že bys tu raději zůstala. Já tam musím, abych přeložil zprávu, ale nikdo jiný— au!“
Rychle si promnul místo na paži, kam ho Luna praštila pěstí.
„Varovala jsem tě,“ řekla se širokým úsměvem, který prozrazoval, že ji to ani trochu nemrzí. „Jdu s tebou, protože někdo ti musí pomoct před proměněnci. A navíc pokud najdeme způsob, jak jim nakopat za to, co nám provedli, chci o tom vědět.“
Tohle bylo na Luně to skvělé. Nevzdávala se ani když to bylo to nejlepší, co mohla udělat. Bojovala by s čímkoli, dokonce i s mimozemskou invazí.
„Už jsem ti někdy řekl, jak jsi úžasná?“ zeptal se Kevin.
„To mi říkat nemusíš,“ zakřenila se Luna. „Vím to i sama. Popravdě máš štěstí, že jsi můj kamarád.“
„Pravda,“ pronesl Kevin. Na okamžik se zatvářil vážně. „Pokud se tam máme vrátit, budeme potřebovat plán.“
„Budeme potřebovat zásoby,“ prohlásila Luna a začala odpočítávat na prstech. „Budeme potřebovat jídlo, možná nářadí, abysme se dostali dovnitř, masky…“
„Chloe tvrdí, že výpary už jsou pryč,“ podotkl Kevin.
„A jak to může vědět?“ odporovala Luna. „Dobře, možná má pravdu, ale raději bych si ty masky vzala. Pro jistotu. A ty jí řekneš, že tam jdeme.“
„Možná bude chtít s námi,“ poznamenal Kevin.
Luna se zašklebila. „Nejspíš to bude lepší, než kdybysme ji tu nechali a doufali, že nás pak pustí zpátky. Začnu připravovat zásoby. Ty jdi za ní.“
***
Kevin procházel chodbou podzemního komplexu a hledal Chloe. Než ji ve spleti chodeb našel, chvíli mu to trvalo. Nakonec ji ale uslyšel někde vepředu.
„To nemůžu… to nemůžu…“
Kevin opatrně nakoukl do místnosti a spatřil Chloe, jak sedí na podlaze skladiště. Kolem ní byly rozházené předměty. Nezdálo se, že by tam byly náhodou. Jako by rukou smetla všechno z jedné z polic. Měla hlavu složenou v dlaních a jako by plakala.
„Chloe?“
Vzhlédla a rychle si setřela slzy, jako by se bála, že je Kevin použije proti ní.
„Jsem v pohodě,“ řekla, než se Kevin stihl na něco zeptat. „Jsem v pohodě.“
„Já říkal, že jsem v pohodě, když se mě lidé ptali na moji nemoc,“ pronesl Kevin a posadil se vedle ní. „Většinou to tak nebylo.“
„Já jsem jen… rozrušená… někdy,“ pronesla Chloe a Kevin předpokládal, že to slovo zvolila opravdu pečlivě, protože určitě mohla vybrat i jiné. „Někdy dělám věci, aniž bych o nich moc přemýšlela. I proto mi říkali, že jsem cvok.“
„Nemyslím, že jsi cvok,“ ujistil ji Kevin.
Chloe si povzdechla. „Neznáš mě. Přišel jsi sem, abys viděl, jak moc jsem magor?“
„Ne, samozřejmě, že ne,“ vyhrkl Kevin. „My… já… myslím, že se musíme vrátit zpátky do NASA. Podle toho, co jsem viděl, by mohla přijít další zpráva a mohla by být důležitá.“
„Ty chceš jít zpátky do města? Někam, kde jich může být plno?“ zeptala se Chloe. „To… to nedává smysl. Můžeme jít kamkoli. V Los Angeles jsou Přeživší, na severu mám bratrance…“
„Musíme to udělat,“ ujistil ji Kevin. „Luna připravuje zásoby a pak vymyslíme plán, jak se tam bezpečně dostat. Můžeš zůstat tady, jestli chceš. Nemusíš chodit s námi, pokud ti to připadá moc nebezpečné.“
„Nechceš mě s sebou?“ zeptala se Chloe a zněla stejně rozrušeně, jako před chvílí vypadala.
„Nic takového jsem neřekl,“ odpověděl Kevin.
„Ale myslel jsi to tak, nebo ne?“ štěkla na něj Chloe.
„Ne,“ odpověděl Kevin. „Jen jsem myslel, že nebudeš chtít jít. Sama jsi říkala, že to může být nebezpečné.“
Chloe pokrčila rameny. „To je jedno.“
„Chloe,“ pronesl Kevin. „Nechtěl jsem—“
„To je jedno,“ zopakovala Chloe dutým hlasem. „Dělej si, co chceš. Je mi to jedno. Prostě jdi a pracuj na těch blbých přípravách.“
„Chloe—“
„Jdi!“ štěkla.
Kevin odešel a doufal, že pokud nechá Chloe chvíli o samotě, budou si o tom všem moct promluvit později. Tak to přece lidé dělali, nebo ne? Mluvili spolu o všem možném.
Teď ale věděl, že by měl pomoct Luně s přípravou zásob na cestu. Budou toho potřebovat opravdu hodně. Od benzínu do auta, které čekalo venku, přes oblečení po mapy. Narazil na dveře označené slovem „Zbrojnice“ – když je ale zkusil otevřít, byly zamčené. Možná to bylo dobře. Pochyboval, že by se s Lunou dokázali prostřílet skrz hordy proměněných nezávisle na tom, kolik by měli zbraní. A navíc se mu příčila myšlenka, že by měl střílet na svoji matku, Luniny rodiče nebo kohokoli z institutu.
Pořád ještě nad tím přemýšlel, když z řídící místnosti zaslechl zvuk poplachu.
Kevin se tam rozběhl a doufal, že jde o planý poplach nebo nějakou chybu, ale hluboko uvnitř věděl, že to tak nebude. Věděl přesně, kdo za ten poplach může a nechtěl ani přemýšlet nad tím, co tam asi vyvádí.
Když vběhl do místnosti, uviděl Chloe. Mačkala tlačítka na počítačích a z očí se jí koulely slzy. Bušila do klávesnice, jako kdyby tím mohla něco vylepšit.
„Chloe, co to děláš?“ obořil se na ni Kevin.
„Nemusím poslouchat, co mi říkáš. Nemusím poslouchat nikoho,“ prohlásila odhodlaně. „Nemůžeš mě tu držet. Musím se dostat ven!“
„Nikdo tě tu nechce—“
„Myslela jsem, že se ti líbím. Myslela jsem, že bys mohl být můj kamarád, ale jsi jako ostatní. Jdu pryč. Nemůžeš mě zastavit!“
Stiskla nějaké další tlačítko a zvuk poplachu se změnil. Z reproduktorů se rozléhal počítačový hlas.
„Zahájena nouzová evakuace. Otvírám dveře. Spořádaně opusťte základnu.“
„Co?“ vydechl Kevin. „Chloe, co jsi to udělala?“
„Co to vyvádí?“ vykřikla Luna, když vběhla do místnosti. Měla přes rameno batoh, do kterého očividně shromažďovala zásoby. Jak spěchala, ani ho nezavřela. Netvářila se nijak vesele.
Pořád ale vypadala lépe než Chloe. „Chtěli jste mě tu nechat, jako nějakého… vězně,“ prohlásila současně vztekle, úzkostlivě i vyděšeně. „Nenechám se tu zavřít. Půjdu za bratrancem. Zjistím, co se s ním stalo. A pak se přidám k Přeživším.“
Kevin