Vládce, Rival, Vyhnanec . Морган Райс
jemný závoj.
Ceres skrz něj viděla lukostřelce a námořníky, kteří s vyděšenými výrazy zírali jakoby do prázdna. Slyšela je překvapeně křičet, ale zvuky zněly tlumeně.
„Nadávají, že nás nevidí,“ pronesla Jeva. „Říkají, že je to černá magie.“ Podívala se na Ceres se směsicí obdivu a hrůzy. „Zdá se, že jsi přesně taková, jak Thanos říkal.“
Ceres si tím nebyla jistá. Jen snaha o udržení závoje ji bolela víc, než by si dokázala představit. Nebyla si jistá, jak dlouho ho ještě dokáže udržet.
„Veslujte,“ řekla. „Veslujte, než zmizí!“
KAPITOLA TŘETÍ
Irrien netrpělivě sledoval přípravy na Stephaniino obětování ve vysokém sále hradního chrámu. Nehnutě stál, zatím co kněží se kolem ní hemžili, přivazovali ji k oltáři a poutali jí ruce, aby se nemohla hýbat. Stephania zatím křičela a zmítala se.
Obvykle by podobným věcem nevěnoval pozornost. Kněží byli jen krví posedlí blázni, kteří si mysleli, že mohou uplatit a odrazit smrt. Jako by snad člověk mohl se smrtí bojovat jinak než silou vlastních paží. Škemrání nefungovalo ani na bohy, ani – jak se právě mohla sama přesvědčit i předchozí, byť velmi krátce vládnoucí, panovnice Delosu – na Irriena.
„Prosím, Irriene, udělám, cokoli chceš! Chceš, abych před tebou poklekla? Prosím!“
Irrien stál nehnutě jako socha a snažil se ignorovat bolest, kterou cítil v rameni. Všude kolem stáli přihlížející šlechtici a válečníci. To, že uvidí Stephaniino obětování, mělo jistou hodnotu, stejně jako vyhovění požadavkům kněžích. Jejich přízeň byla dalším zdrojem moci, který si potřeboval zajistit, a Irrien nebyl takový blázen, aby to podcenil.
„Netoužíš po mně?“ kňourala Stephania. „Myslela jsem, že mě chceš jako svoji hračku.“
Irrien nebyl ani takový blázen, který by si nevšiml Stephaniiných předností. A to byl problém. Když měla ruku na jeho paži, cítil něco víc než obvyklé vzrušení nebo touhu, kterou cítil s krásnými otrokyněmi. A to si nemohl dovolit. Nesměl to dovolit. Nikdo nad ním nesměl mít moc, ani takovou, která by vycházela přímo z něj.
Přelétl pohledem po shromáždění. Bylo v něm víc než dost krásných žen. Všechno to byly Stephaniiny bývalé služebné a teď klečely, spoutané v řetězech. Některé při představě toho, co se bude dít s jejich bývalou paní, vzlykaly. Už brzy si s nimi pohraje. Prozatím se ale musel zbavit hrozby, kterou Stephania kvůli své schopnosti vyvolat v něm city představovala.
Nejvyšší kněz vystoupil před shromáždění, zlaté a stříbrné drátky ve vousech mu při pohybu cinkaly.
„Vše je připraveno, můj pane,“ pronesl. „Vyřízneme dítě z břicha jeho matky a pak ho dle zvyků obětujeme na oltáři.“
„A potěší to tvoje bohy?“ zeptal se Irrien. Pokud si kněz všiml náznaku posměšku v Irrienově hlase, nedal to najevo.
„Velice potěší, První kameni. Skutečně velice potěší.“
Irrien přikývl.
„Pak to tedy bude tak, jak navrhuješ. Ale dítě zabiju osobně já sám.“
„Ty, První kameni?“ zeptal se kněz. Zněl překvapeně. „Ale proč?“
Protože to bylo jeho vítězství, ne vítězství kněžích. Protože to Irrien se probojoval skrz město, zatímco tihle kněží byli nejspíš někde na lodích. Protože to on kvůli tomu všemu utrpěl zranění. Protože Irrien zabíjel sám, bez prostředníků. Nic z toho ale nahlas neřekl. Nemusel nikomu nic vysvětlovat.
„Protože chci,“ řekl. „Máš proti tomu něco?“
„Ne, První kameni, nic proti tomu nemám.“
Irrien si vychutnával náznak strachu v jeho hlase. Ne kvůli strachu samotnému, ale protože mu to připomínalo jeho moc. Vše kolem k tomu patřilo. Byla to oslava vítězství, stejně jako poděkování jakýmkoli přihlížejícím bohům. Zabral tohle město a současně s tím se zbavil dítěte, které by si mohlo nárokovat trůn, až dozraje do správného věku.
A právě proto, že to všechno byla připomínka jeho moci, stál a sledoval dav, zatímco kněží se připravovali na svoji řezničinu. Všichni stáli nebo klečeli ve vyrovnaných řadách. Válečníci, otroci, obchodníci a všichni, kdo tvrdili, že jsou vznešené krve. Irrien sledoval, jak vzlykají, bojí se, jak se jejich tváře kroutí zhnusením.
Kněží zatím pronášeli modlitby ve starobylých jazycích, které údajně získali od svých bohů. Irrien koutkem oka zahlédl nejvyššího kněze, který už držel nůž nad Stephaniiným odhaleným břichem. Připravoval se ho rozříznout, zatímco se Stephania divoce zmítala a snažila se vyprostit.
Irrien obrátil pozornost zpět k přihlížejícím. To o ně šlo, ne o Stephanii. Sledoval jejich zděšení, když se Stephaniino škemrání měnilo v neartikulované vřeštění. Sledoval jejich reakce, všímal si, kdo je ohromený, kdo je vyděšení, kdo se na něj díval s tichou nenávistí a kdo vypadal, že si užívá příšerné divadlo. Všiml si, že jedna ze služebných při pohledu na to, co se dělo za Irrienem, omdlela. Rozhodl se, že ji nechá potrestat. Jiná služebná vzlykala tak silně, až ji jiná musela podpírat.
Irrien už dávno zjistil, že pozorování těch, kteří mu slouží, mu o nich prozradí mnohem víc než jakýkoli jejich slib věrnosti. V duchu si vybíral otroky, které bude ještě nutné zlomit, většinou šlo o šlechtice, kteří na něj hleděli s příliš velkou žárlivostí. Moudrý muž si nikdy nepřestával dávat pozor, ani když zvítězil.
Stephaniino vřeštění bylo na okamžik ještě silnější, dosáhlo vrcholu v dokonalé shodě se zaříkáváním kněžích. Pak přešlo v kňučení a postupně sláblo. Irrien pochyboval, že to Stephania přežije. Bylo mu to ale jedno. Plnila svůj účel, měla ostatním ukázat, že to on tu vládne. Cokoli dalšího by bylo nadbytečné. Téměř neelegantní.
Ke křiku nejkrásnější delosské šlechtičny se přidal ještě jeden křik. Pláč jejího dítěte se mísil s jejím. Irrien se přiblížil zpět k oltáři a rozpřáhl ruce, aby upoutal pozornost ostatních.
„Přišli jsme sem, Impérium bylo slabé, takže jsme se ho zmocnili. Já se ho zmocnil. Slabí musejí buď sloužit, nebo zemřít. A já rozhoduji o tom, jak kdo skončí.“
Obrátil se k oltáři, na kterém ležela Stephania. Šaty měla roztržené a krom sametu a hedvábí byla teď pokrytá krví a tělesnými tkáněmi. Stále ještě přerývaně dýchala. Rána v břiše nepůsobila dojmem, že by ji taková křehotinka, jako byla Stephania, dokázala přežít.
Irrien si všiml, že na něj kněží hledí, jako by čekali na jeho pokyn. Trhnul hlavou ke zničené Stephanii.
„Zbavte se toho.“
Rychle ho poslechli. Odnesli Stephanii pryč, zatímco mu jeden z nich předával dítě, jako by to byl nějaký úžasný dar. Irrien na něj chvíli zíral. Bylo zvláštní, jak taková malá, křehká věc mohla časem přerůst v něco, co by ohrožovalo dokonce i jeho. Irrien to ale nehodlal riskovat. Jednoho dne by se z malého chlapce stal dospělý muž a Irrien věděl, jaké to je, když má muž pocit, že