Aréna Dvě . Морган Райс
“Ha ha,” řekne rozhodně. “Mám si sundat boty?”
Smysl pro humor. To mě překvapuje.
Jak otevřu dveře a vkročím dovnitř, všechen smysl pro humor, který jsem měla, ze mě najednou opadne. Když před sebou vidím tu spoušť, poskočí mi srdce. Je tam Saša, leží tam, krev už zaschla, její tělo je ztuhlé a zmrzlé. Jen několik stop od ní je tělo otrokáře, kterého Saša zabila, jeho tělo je také zmrzlé a přimrzlo k podlaze.
Pohlédnu na bundu, kterou mám na sobě – jeho bundu – oblečení, které mám na sobě – jeho oblečení – moje boty – jeho boty – a mám z toho zvláštní pocit. Téměř jako bych byla jeho živý dvojník.
Logan se na mě podívá a asi si to také uvědomil.
“Ty sis nevzala jeho kalhoty?” zeptá se.
Pohlédnu na sebe a uvědomím si, že ne. To bylo až příliš.
Zatřesu hlavou.
“Hloupé,” řekne.
Nyní, když o tom mluví, si uvědomím, že má pravdu. Moje staré džíny jsou mokré a studené a lepí se na mě. A i když je nechci, Ben je možná chtít bude. Byla by škoda je nepoužít: nakonec s tím oblečením vůbec nic není.
Uslyším tlumený pláč a pohlédnu na Bree, která tam stojí a shora se dívá na Sašu. Srdce se mi zlomí, když vidím její obličej v takovém stavu, celý pomačkaný, jak hledí na svého zesnulého psa.
Jdu k ní a dám jí ruku kolem ramen.
“To je v pořádku, Bree,” řeknu. “Nedívej se.”
Políbím ji na čelo a snažím se ji otočit stranou, ale ona mě odstrčí překvapivou silou.
“Ne,” řekne.
Udělá krok dopředu, poklekne a obejme na zemi Sašu. Rukama ji obejme kolem krku, nakloní se nad ní a políbí ji hlavu.
Logan a já se na sebe podíváme. Ani jeden z nás neví, co udělat.
“Nemáme čas,” řekne Logan. “Musíš ji pohřbít a jít dál.”
Kleknu si vedle ní, nakloním se a hladím Sašu po hlavě.
“To bude dobré, Bree. Saša je nyní na lepším místě. Nyní je šťastná. Slyšíš mě?”
Z očí jí padají slzy a ona natáhne ruku, zhluboka se nadechne a otře si je hřbetem ruky.
“Nemůžeme ji zde takto nechat,” řekne. “Musíme ji pohřbít.”
“To uděláme,” řeknu.
“Nemůžeme,” řekne Logan. “Zem je zmrzlá na kost.”
Postavím se a podívám se na Logana, jsem ještě více naštvaná. A to také proto, že si uvědomím, že má pravdu. Měla jsem na to myslet.
“Co tedy navrhuješ?” ptám se.
“To není můj problém. Budu hlídat venku.”
Logan se otočí a vyjde ven, bouchne za sebou dveřmi.
Otočím se zpět k Bree a snažím se rychle něco vymyslet.
“Má pravdu,” řeknu. “Nemáme čas ji pohřbít.”
“NE!” naříká. “Slíbila jsi to. Slíbila jsi to!”
Má pravdu. Opravdu jsem to slíbila. Ale nedostatečně jsem si to celé promyslela. Ta myšlenka, že tu Sašu jen tak necháme, mě ničí. Ale zároveň nemůžeme riskovat své životy. To by Saša nechtěla.
Mám nápad.
“A co třeba řeka, Bree?”
Otočí se a dívá se na mě.
“Co když jí uděláme pohřeb na vodě? Však víš, jako se dělá pro vojáky, kteří čestně zemřou?”
“Jaké vojáky?” ptá se.
“Když zemřou vojáci na moři, někdy je pohřbí do moře. Je to čestný pohřeb. Saša milovala řeku. Jsem si jistá, že by tam byla šťastná. Můžeme ji vzít sebou a pohřbít ji tam. Bylo by to tak v pořádku?”
Srdce mi buší, jak čekám na odpověď. Už nemáme moc času a já vím, jak umí být Bree zatvrzelá, když jí na něčem hodně záleží.
K mé úlevě kývne hlavou.
“Dobře,” řekne. “Ale ponesu ji já.”
“Myslím, že je na tebe příliš těžká.”
“Nejdu, pokud ji neponesu,” řekne, v jejích očí se jiskří odhodlání, jak ke mě stojí čelem a má ruce v bok. V jejích očích vidím, že jinak nikdy neustoupí.
“Dobře,” řeknu. “Můžeš ji nést.”
Obě vyprostíme Sašu ze země a pak rychle hledáme v domě cokoli, co se dá zachránit. Spěchám k otrokářově tělu, sundám jeho kalhoty a najednou cítím něco v jeho zadní kapce. Jsem příjemně překvapena, když objevím něco velkého, uvnitř kovového. Vytáhnu malé zavírací ostří. Jsem nadšená, že ho mám a nacpu si ho do kapsy.
Rychle proběhnu zbytkem domu, spěchám z pokoje do pokoje a hledám cokoli, co by mohlo být užitečné. Najdu pár starých, prázdných pytlů a všechny je beru s sebou. Jeden z nich otevřu a vhodím do něj Breeinu oblíbenou knihu, Štědrý strom a mou knihu Pán much. Běžím ke skříni a beru zbylé svíčky a sirky a hodím je do pytle.
Proběhnu kuchyní a do garáže, dveře už byly dokořán od otrokářů, kteří tu šťárali. Zoufale doufám, že se nezdržovali hledáním vzadu v garáži a nenašli jeho krabici s nářadím. Dobře jsem ji schovala ve výklenku ve zdi, a spěchám tam a uleví se mi, když vidím, že tam stále je. Celá krabice je příliš těžká, abych ji unesla, tak se jí prohrabávám a vybírám cokoli, co by mohlo být užitečné. Beru malé kladivo, šroubovák, malou krabičku hřebíků. Nacházím baterku, ve které je baterie. Zkouším ji, funguje. Beru malé kleště a hasák, zavírám ji a chystám se odejít.
Jak se chystám se otočit, něčeho si všimnu, vysoko na zdi. Je to dlouhé slaňovací lano, pečlivě smotané a visí na háčku. Úplně jsem na něj zapomněla. Před léty ho otec koupil a pověsil ho mezi stromy, myslel, že si na něm budeme hrát. Zkusily jsme to jednou a pak už nikdy, tak ho pověsil v garáži. Když se na něj teď dívám, myslím, že by se mohlo hodit. Vyskočím na pracovní stůl, natáhnu se a sundám ho, přehodím si ho přes jedno rameno a pytel přes druhé.
Spěchám ven z garáže zpět do domu, kde stojí Bree, v obou rukou drží Sašu a dívá se na ni.
“Jsem připravená,” říká.
Spěcháme ven z domu a Logan se otočí a uvidí Sašu. Zatřese hlavou.
“Kam ji táhnete?” ptá se.
“K řece,” řeknu.
Nesouhlasně zakroutí hlavou.
“Čas ubíhá,” řekne. “Máte ještě 15 minut a potom jedeme zpět. Kde je jídlo?”
“Tady není,” řeknu. “Musíme jít výš, do chatky, kterou jsem našla. Za 15 minut to zvládneme.”
Jdu s Bree k náklaďáku a házím dozadu slaňovací lano a pytel. Ostatní prázdné pytle si nechávám, vím, že je budu potřebovat na přenesení jídla.
“K