Žalozpěv pro Prince . Морган Райс
tu pobíhat kolem. Tohle není skutečné.“
„Pro tebe je to skutečné dost,“ prohlásila Angelica a její hlas se přitom rozléhal mlhou.“
„Jaké to je, když víš, že jsi mrtvá?“
„Nejsem mrtvá,“ nedala se Sophia. „Nemůžu být.“
Angelica se rozchechtala a její smích se nesl kolem stejně, jako předtím dětský nářek. „Nemůžeš být mrtvá? Protože jsi tak výjimečná? Protože tě svět potřebuje? Něco ti připomenu.“
Vystoupila z mlhy a obě dívky teď nestály ve stínech, ale v lodní kajutě. Angelica přistoupila k Sophii a z obličeje jí sálala zášť a nenávist. Znovu Sophii bodla. Sophia zalapala po dechu a zatmělo se jí před očima. Slyšela už jen, jak Sienne zaútočila na Angelicu.
Znovu stála ve stínech a kolem se vlnila mlha.
„Takže tohle je smrt?“ vykřikla. Věděla, že ji Angelica slyší. „Pokud ano, co tu děláš ty?“
„Možná jsem taky mrtvá,“ pronesla Angelica. Znovu vystoupila z mlhy. „Možná tě nenávidím tolik, že jsem tě následovala. Nebo jsem možná ztělesněním všeho, co na světě nenávidíš.“
„Není pravda, že tě nenávidím,“ odporovala Sophia.
Slyšela, jak se Angelica zasmála. „Že není? Copak ti nevadí myšlenka na to, že jsem vyrůstala v bezpečí a ty jsi byla v Domě nechtěných? Že já jsem u dvora a ty jsi musela utéct? Že já bych si mohla Sebastiana vzít bez větších problémů, zatímco ty jsi musela uprchnout?“
Znovu vykročila kupředu, tentokrát ale Sophii nebodla. Prošla kolem ní a mířila do mlhy. Když jí Angelica procházela, mlha jako by měnila tvar. Sophia věděla, že tohle nemůže být skutečná Angelica, protože ta by se něčím takovým nezabývala.
Sophia ji následovala a snažila se zjistit, co to všechno má znamenat.
„Ukážu ti pár dalších možností,“ pronesla Angelica. „Myslím, že tyhle se ti budou líbit.“
Ze způsobu, jakým to Angelica pronesla, bylo Sophii jasné, že se jí to rozhodně líbit nebude. I tak ji ale následovala mlhou, protože nevěděla, co jiného by mohla dělat. Angelica jí sice zmizela z dohledu, ale Sophia pokračovala stále dál.
Stála teď uprostřed místnosti, ve které seděl Sebastian. Očividně se snažil neplakat. Byla tam s ním Angelica. Blížila se k němu.
„Nemusíš se bránit citům,“ pronesla dokonale soucitným tónem. Objala ho. „Je naprosto v pořádku truchlit za zemřelé, jen si pamatuj, že tu pro tebe jsou i živí.“
Aniž by Sebastiana pustila, podívala se na Sophii vítězoslavným pohledem. Sophia rozčileně vyrazila kupředu a chtěla Angelicu od Sebastiana odtrhnout, ale když se jich pokusila dotknout, prošla její ruka přímo skrz ně. Sophia byla opravdu jako duch.
„Ne,“ řekla. „Ne, tohle není skutečné.“
Ani Angelica, ani Sebastian nijak nezareagovali. Jako by tam ani nebyla. Obraz se změnil a Sophia se ocitla uprostřed ohromné svatební slavnosti. Pro sebe by takovou nikdy nechtěla. Vše se odehrávalo v sále, jehož strop byl neskutečně vysoko. Bylo tam tolik lidí, že i tak ohromný sál působil přecpaným dojmem.
Sebastian čekal u oltáře ve společnosti kněžky Maskované bohyně. Podle její róby se dalo soudit, že nejde o běžnou kněžku, ale vysokou činovnici řádu. Byla tam i královna vdova, která seděla na zlatém trůnu a sledovala svého syna. Přistoupila nevěsta zahalená závojem a oděná v čistě bílých šatech. Když kněžka odhrnula její závoj a objevila se Angelicina tvář, Sophia vykřikla…
Zjistila, že je v pokojích, které si pamatovala. Vše bylo tak, jak si to vybavovala z nocí strávených se Sebastianem. Měsíční světlo se rozlévalo po posteli přesně tak, jako tenkrát. V posteli byla propletená těla, Sophia slyšela, jak se baví, smějí se a užívají si.
Měsíční světlo ozářilo Sebastianovu tvář, ve které se zračil čistý chtíč, a vítězoslavně se tvářící Angelicu.
Sophia se obrátila a rozběhla se pryč. Slepě utíkala mlhou, už nechtěla vidět nic dalšího. Nechtěla tu být. Musela se dostat pryč, ale nevěděla, jak to udělat. A co bylo horší, zdálo se, že ať běžela kamkoli, vracela se stále do míst, kde na ni čekaly další scény z toho, co bylo, mohlo, nebo mělo být. Dokonce i pohled na její dceru ji bolel, protože Sophia netušila, jestli jde o skutečnost nebo jen další způsob, jak ji ranit.
Musela najít cestu ven, ale netušila, kde ji hledat. Zarazila se na místě a cítila, jak v ní narůstá panika. Z nějakého důvodu věděla, že ji Angelica bude pronásledovat, ať půjde kamkoli. Že si ji v mlze vždy najde a znovu a znovu ji bude bodat.
Pak si všimla světla procházejícího mlhou.
Nejdřív bylo jen matné a vzdálené, téměř neviditelné. Pomalu ale narůstalo, procházelo mlhou a rozpouštělo ji stejně, jako ranní slunce rozpouští jinovatku. Se světlem přicházelo i teplo a Sophia měla pocit, jako by se jí do končetin zase vracel cit.
Teplo se přelévalo přes Sophii a ta ho nechala, aby ji naplnilo novou silou. Viděla přitom obrazy polí a řek, hor a lesů. V tom doteku světla cítila celé království. Dokonce i bolest ze zranění, jako by vyprchávala a rozpouštěla se pod dotekem toho světla. Sophia se dotkla rány v hrudi a všimla si krve na prstech. Rána se ale pomalu zacelovala. Světlo ji uzavíralo.
Jak se mlha zvedala, všimla si Sophia něčeho v dálce. Ještě několik okamžiků trvalo, než mlha zmizela úplně a odhalila točité schodiště vedoucí ke světlu. Zdálo se neskutečně vysoké. Sophia ale nějak vytušila, že je to jediná cesta pryč z téhle nekonečné noční můry. Zamířila ke schodišti.
„Myslíš si, že můžeš odejít?“ obořila se na ni Angelica. Sophia se prudce otočila a jen tak tak se jí podařilo odrazit Angelicin útok dýkou. Odstrčila Angelicu a rozběhla se ke schodišti.
„Nikdy se odsud nedostaneš!“ vykřikla Angelica a Sophia za sebou uslyšela její kroky.
Sophia zrychlila. Nechtěla, aby ji Angelica znovu bodla. Nejen proto, že už nechtěla cítit tu bolest, ale i proto, že netušila, co by se stalo, kdyby se vše kolem ní znovu změnilo a ani to, jak dlouho tu schodiště zůstane. Nemohla si dovolit riskovat, takže běžela dál. Těsně před schodištěm se prudce otočila a odkopla Angelicu, která už se ji zase chystala bodnout.
Sophia s ní nechtěla bojovat. Místo toho vyrazila po schodech nahoru, brala je po dvou, aby se na jejich vrchol dostala co nejdříve. Slyšela, že Angelica běží za ní, ale na tom teď nezáleželo. Záleželo jen na tom, aby jí unikla. Pokračovala po schodech vzhůru, stále výš a výš.
Schody jako by byly nekonečné. Sophia sice stále spěchala vzhůru, ale začala už cítit únavu. Už je nebrala po dvou. Když se ohlédla, viděla Angelicinu verzi z nočních můr, jak ji stále pronásleduje. Jako by věděla, že ji nevyhnutelně musí dostihnout.
Sophii to stále táhlo nahoru, ale někde hluboko si začínala myslet, že to není dobrý nápad. Tohle nebyl normální svět. Neřídil se stejnými pravidly nebo logikou. Tohle bylo místo, kde měly myšlenky a magie větší moc než fyzické schopnosti.
Ten nápad přiměl Sophii zastavit a zadívat se do vlastního nitra. Pokusila se najít energii, díky které měla pocit, že je spojená s celou zemí. Obrátila