Dokonalý Dům. Блейк Пирс
sbalit a narážel přitom na to, že by to měla zkusit jako modelka. Vcelku rázně ho tehdy odmítla, nezdálo se ale, že by jí to měl za zlé.
„Jak to jde, Ernie?“ zeptala se a taky se na něj usmála.
„Znáš to, všechno při starém. Dávám pozor, aby pedofilové, násilníci a vrahové nedělali neplechy. A co ty?“
„V podstatě to samé,“ odpověděla a vzhledem k tomu, kolik se kolem pohybovalo neznámých tváří, se rozhodla nepopisovat, čemu se posledních pár měsíců věnovala, příliš do podrobností.
„Když už jsi teď měla několik měsíců čas se přenést přes rozvod, nechtěla bys strávit pár příjemných chvilek s Ernsterem? Chystám se tento víkend to Tijuany.“
„Ernsterem?“ zopakovala po něm Jessie a nepodařilo se jí potlačit zachichotání.
„No co?“ ohradil se na oko defenzivně. „Je to přezdívka.“
„Promiň, Ernstere, ale tenhle týden budu mít skoro určitě jiné plány. Ty jsi to ale na jai alai moc užij. Že mi koupíš pár Chiclet?“
„Au,“ chytl se dramaticky za hruď, jako by mu srdcem prostřelila šíp. „Víš ty co, i velcí kluci mají city. I my jsme, vždyť víš… velcí kluci.“
„Tak jo, Cortezi,“ vložila se do toho Kat, „to stačí. Teď jsem si kvůli tobě málem ublinkla do pusy. A Jessie tu má nějaké vyřizování.“
„Takhle mě ranit,“ zamumlal si Ernie pod vousy a obrátil pozornost zpět ke svému monitoru. Navzdory jeho slovům to neznělo, jako by ho to nějak zvlášť rozhodilo. Kat Jessie pokynula, aby ji následovala ke dveřím do Crutchfieldovy cely.
„Tohle by se ti mohlo hodit,“ řekla a podávala jí malý ovladač s červeným tlačítkem uprostřed. Bylo to zařízení na způsob „v případě nouze rozbijte sklo“. Jessie ho považovala za takový svůj digitální ochranný štít.
Kdyby si s ní Crutchfield začal příliš zahrávat a ona chtěla místnost opustit, aniž by tím na sobě dala znát, jaký na ni má vliv, stačilo jí stisknout tlačítko ukryté v dlani. Upozorní tím Kat, která ji z místnosti dostane pod nějakou smyšlenou oficiální záminkou. Jessie měla silné podezření, že Crutchfield o zařízení ví, i tak však byla ráda, že ho má.
Sevřela ovladač v ruce, kývla na Kat na znamení, že je připravena vejít do místnosti, a zhluboka se nadechla. Kat otevřela dveře a Jessie vkročila dovnitř.
Zdálo se, že Crutchfield její příchod očekával. Stál pouhých pár centimetrů od skleněné přepážky, která celu rozdělovala na dvě části, a zeširoka se na ni usmíval.
KAPITOLA ŠESTÁ
Jessie chviličku trvalo, než se jí podařilo odtrhnout pohled od jeho křivých zubů a zhodnotit situaci.
Na první pohled se nijak nelišil od toho, jak si ho pamatovala. Pořád měl stejné blonďaté vlasy, zastřižené těsně u hlavy. Pořád nosil ten stejný, zářivě modrý nemocniční úbor. Jeho obličej byl pořád poněkud oplácanější, než by člověk u muže se sto sedmdesáti centimetry a necelými sedmdesáti kilogramy očekával. Spíš než na svých pětatřicet let kvůli tomu vypadal na pětadvacet.
A pořád se na ni díval svýma pronikavýma, téměř dravýma hnědýma očima. Ty jediné prozrazovaly, že muž, který naproti ní stál, zabil nejméně devatenáct lidí a možná dvakrát tolik.
Ani v jeho cele se nic nezměnilo. Byla to malá místnost, k jejíž protější zdi byla připevněná úzká postel bez povlečení. Vzadu, v pravém rohu stál malý psací stůl se zapuštěnou židlí a vedle něj malinké kovové umyvadlo. Za nimi se ve výklenku nacházel záchod s plastovými posuvnými dveřmi, které měly nabízet alespoň minimální soukromí.
„Slečno Jessie,“ zavrněl tiše. „Jaké nečekané překvapení, že jsem zde na vás narazil.“
„A přece tu stojíte, jako byste čekal, že každou chvíli přijdu,“ opáčila Jessie, jež nechtěla Crutchfieldovi ani na okamžik nechat výhodu. Přešla místnost a posadila se na židli k malému psacímu stolu na opačné straně skla. Kat zaujala svou obvyklou pozici v rohu, odkud vše ostražitě sledovala.
„Cítil jsem, jak se nám tu v zařízení změnila energie,“ odpověděl a v hlase mu jako vždy zazníval silný louisianský přízvuk. „Vzduch jako by najednou zesládl a měl jsem dojem, že venku slyším cvrlikat ptáčky.“
„Normálně takhle lichotkami neoplýváte,“ poznamenala Jessie. „Prozradíte mi, co vás přivedlo do tak rozverné nálady?“
„Nic zvláštního, slečno Jessie. Copak člověk nemůže projevit trochu radosti z přivítání nečekaného hosta?“
Na způsobu, jakým pronesl svou poslední větu bylo něco, z čeho Jessie zamrazilo v zátylku. Jako kdyby se v té poznámce skrývalo cosi víc. Na okamžik zůstala jen v tichosti sedět, zatímco jí mozek běžel na plné otáčky. S časovými limity si starosti nedělala. Věděla, že jí Kat dovolí ve výslechu pokračovat, jak uzná za vhodné.
Jak si tak v hlavě převracela Crutchfieldova slova, uvědomila si, že nemusí mít jen jeden význam.
„Když hovoříte o nečekaných hostech, máte tím na mysli mě, pane Crutchfielde?“
Na několik vteřin na ni jen beze slova upřeně hleděl. Nakonec se mu však na tváři široký, nucený úsměv pomalu zkroutil ve zlomyslnější—a věrohodnější—úšklebek.
„Nestanovili jsme si pro tuto návštěvu žádná základní pravidla,“ podotkl a náhle se k ní otočil zády.
„Já myslím, že doby pravidel už máme dávno za sebou, nebo ne, pane Crutchfielde?“ zeptala se. „Známe se dost dlouho, abychom si dokázali jen tak popovídat, co říkáte?“
Odešel k posteli připevněné k zadní stěně cely a posadil se na ni. Jeho výraz nyní částečně zakrýval stín.
„Jak si ovšem mohu být jistý, že ke mně budete stejně vstřícná, jako chcete, abych byl já k vám?“ chtěl vědět.
„Poté, co jste jednomu ze svých poskoků nařídil, aby se vloupal do domu mé kamarádky a vyděsil ji natolik, že dodnes nedokáže v klidu usnout, moc nevím, jestli si úplně zasloužíte mou důvěru nebo mou ochotu vám vyhovět.“
„Tenhle incident vytáhnete,“ namítl, „ale to, jak jsem vám v několika případech pomohl s profesními i osobními případy, to už nezmíníte. Každou svou takzvanou netaktnost z mé strany jsem vám vynahradil tím, že jsem vám poskytl informace, které pro vás měly nedocenitelnou hodnotu. Nežádám vás o nic víc, než o záruku, že se nebude jednat o jednostrannou službu.“
Jessie na něj upřela tvrdý pohled a snažila se odhadnout, do jaké míry mu může vyhovět a přitom si stále zachovat profesionální odstup.
„Co přesně po mě vůbec chcete?“
„V této chvíli? Pouze váš čas, slečno Jessie. Byl bych mnohem radši, kdybyste se mě tak nestranila. Naposledy jste mě svou přítomností poctila před sedmdesáti šesti dny. Méně sebevědomý muž by se za tak dlouhé odcizení mohl urazit.“
„Dobře,“