Seznamte se, Agent Zero. Джек Марс
vzduchem – oči obou ranařů, Jurije i Otce.
Ale ne Reidovy. Dostal šanci a využil ji.
Prohnul levé zápěstí a udeřil plešouna v ostrém úhlu do hrtanu masitou částí své dlaně. Ucítil, jak pod jeho ranou hrdlo povolilo.
Současně s prvním úderem vykopl nohu za sebe a patou udeřil vousáče do boku – do toho, na který napadl, jak si všiml na cestě z Belgie.
Plešatému se z úst vydralo vlhké zalapání po dechu a ruce mu vylétly k hrdlu. Vousatý zavrčel, když se jeho tělo otočilo a spadlo na zem.
K zemi!
Provaz dopadl na zem a s ním i Reid. Jedním pohybem přešel do dřepu a tasil Glock z kotníkového pouzdra plešatého. Aniž by vzhlédl, vyrazil dopředu a udělal kotoul.
Sotva uskočil, malou kanceláří se rozlehla hromová rána, neuvěřitelně hlasitá. Výstřel z pistole Desert Eagle zanechal na ocelových dveřích kanceláře působivou prohloubeninu.
Reid po svém kotoulu skončil sotva několik desítek centimetrů od Otce a udělal další skok dopředu, přímo k němu. Než se Otec stačil otočit a zamířit, Reid ho zespodu chytil za ruku, ve které držel zbraň – nikdy nechytej ničí ruku s pistolí shora, to je nejlepší způsob, jak přijít o prsty – vyhodil ji nahoru a namířil pryč od sebe. Zbraň s hlasitým řevem opět vystřelila, tentokrát tak metr od Reidovy hlavy. V uších mu zvonilo, ale ignoroval to. Stočil zbraň dolů a do strany, hlaveň v opačném směru, a pozvedl ji k boku – spolu s Otcovou rukou.
Stařec zvrátil hlavu dozadu a zařval bolestí, jak mu křuplo v prstě, který měl na spoušti. Reidovi se z toho zvuku zvedl žaludek. Otcova zbraň dopadla na zem.
Otočil se, jednou paží chytil Otce pod krkem a použil ho jako štít, zatímco zpoza něj zamířil na dva rváče. Plešatý byl úplně mimo provoz, marně se snažil lapat po dechu a vtáhnout do svých plic aspoň trochu vzduchu skrz proražený hrtan. Vousatému se ale podařilo uvolnit svůj TEC-9. Reid bez váhání vypálil tři střely v rychlém sledu, dvě do hrudi a jednu do čela. Čtvrtý výstřel ukončil trápení plešatého muže.
Reidovo svědomí na něj z koutů jeho mysli křičelo. Právě jsi zabil dva lidi. Dva další lidi. Jeho nové vědomí však bylo silnější a úspěšně potlačilo pocit nevolnosti i pud sebezáchovy do pozadí.
Panikařit můžeš později. Ještě jsme tu neskončili.
Reid dokončil otočku s Otcem před sebou, jako by tančili, a pozvedl Glock na Jurije. Bezradný poslíček se bezvýsledně pokoušel vymanit svůj Sig Sauer z podpažního pouzdra.
„Dost,“ nařídil mu Reid. Jurij ztuhl. „Ruce nad hlavu.“ Srbský poslíček pomalu zvedl ruce dlaněmi ven. Široce se usmál.
„Kente,“ promluvil anglicky, „jsme velmi dobří přátelé, nemám pravdu?“
„Vytáhni mou Berettu z kapsy a pošli mi ji po zemi,“ přikázal Reid.
Jurij si olízl krev z koutku úst a zatřepal prsty levé ruky. Pomalu sáhl do kapsy svého kabátu a vytáhl z ní malou černou pistoli. Nepoložil ji však na zem. Namísto toho ji držel, hlaveň namířenou dolů.
„Víte,“ začal, „tak se mi zdá, že pokud chcete informace, potřebujete alespoň jednoho z nás naživu, že?“
„Juriji!“ zavrčel Otec. „Udělej, co říká!“
„Na zem,“ zopakoval Reid. Nespustil z Jurije oči, ale měl obavy, zda někdo jiný z budovy neslyšel hlasité výstřely z Otcovy zbraně. Neměl zdání, kolik lidí bylo dole, ale kancelář byla zvukotěsná a všude kolem běžely stroje. Bylo docela dobře možné, že je nikdo neslyšel – nebo možná byli na tento zvuk zvyklí a nevěnovali mu valnou pozornost.
„Možná,“ řekl Jurij, „že vezmu tuhle zbraň a zastřelím Otce. Pak budete mít mě.“
„Jurij, niet!“ vykřikl Otec, tentokrát víc šokovaně než naštvaně.
„Vidíte, Kente,“ řekl Jurij, „toto není jako La Cosa Nostra. Spíš bych řekl… nespokojený zaměstnanec. Vidíte, jak se mnou zachází. Takže ho možná zastřelím a my dva spolu něco vymyslíme…“
Otec zatnul zuby a zahrnul Jurije přívalem nadávek, ale poslíček se začal šklebit ještě víc.
Reid začínal ztrácet trpělivost. „Juriji, pokud tu zbraň nepoložíš na zem, budu muset–“
Ruka Jurije se pohnula, byl to pouze náznak toho, že se ji chystá zvednou. Reidovy instinkty naskočily jako při automatickém řazení. Bez přemýšlení zamířil a vystřelil, jen jednou. Stalo se to tak rychle, že ho zpětný ráz pistole vylekal.
Asi na půl vteřiny si Reid myslel, že minul. Pak se z černé díry v Jurijově krku vyřinula krev. Padl na kolena a jednou rukou se stále snažil zastavit proud krve, ale bylo příliš pozdě.
Může trvat až dvě minuty, než člověk vykrvácí z přetržené krční tepny. Nechtěl vědět, odkud tuhle informaci má. Ale za pouhých sedm až deset sekund člověk omdlí ze ztráty krve.
Jurij žuchnul na podlahu. Reid se okamžitě otočil k ocelovým dveřím, hlaveň namířenou na jejich střed. Čekal. Jeho vlastní dech byl klidný a pravidelný. Na těle mu nevyrazila ani kapička potu. Zato Otec dýchal ostře a přerývaně a ohmatával si zlomený prst druhou rukou.
Nikdo další nepřišel.
Právě jsem zastřelil tři lidi.
Na to teď není čas. Vypadni odsud.
„Zůstaň,“ zavrčel Reid na Otce a pustil ho. Zbraň typu Desert Eagle odkopl do rohu místnosti, takže zajela pod skříňku s dokumenty. Pro takové dělo teď neměl žádný užitek. Nevzal si ani automatiky typu TEC-9, které u sebe měli dva ranaři; byly vysoce nepřesné, vhodné akorát tak na pokropení široké oblasti. Místo toho nohou odsunul Jurijovo tělo stranou a sebral Berettu. Glock si nechal a schoval jej do kapsy spolu s oběma rukama.
„Padáme odsud,“ řekl Reid Otci, „ty a já. Půjdeš první a budeš dělat, že je všechno v pořádku. Vyvedeš mě ven a nasedneme do nějakého slušného auta. Protože tyhle dvě,“ naznačil Reid pohyb oběma rukama, které byly pevně stisknuté kolem rukojetí zbraní, „budou obě namířené na tvou páteř. Udělej jeden blbej krok nebo řekni slovo mimo kontext a vysolím ti to přímo mezi obratle L2 a L3. Pokud budeš mít dostatečné štěstí a přežiješ, budeš do konce života ochrnutý. Rozuměls?“
Otec na něj zíral, byl ale dostatečně chytrý na to, aby přikývl.
„Dobře. Teď jdeme.“
Rus se zastavil u ocelových dveří ze své kanceláře. „Nedostaneš se odsud živý,“ řekl anglicky.
„Měl bys doufat, že dostanu,“ zavrčel Reid. „Protože jinak se ujistím, že ty taky ne.“
Otec otevřel dveře a vykročil na podestu. Zvuky strojů se opět hlasitě rozezněly. Reid ho následoval ven z kanceláře na malou ocelovou platformu. Nahlédl dolů přes zábradlí a rozhlédl se po pracovišti pod nimi. Jeho úvaha – Kentova úvaha? – byla správná; dva muži pracovali u hydraulického lisu. Jeden byl u pneumatické vrtačky. Druhý stál u krátkého pásu a kontroloval elektronické komponenty, které se pomalu posouvaly k ocelové desce na konci. Další dva v bezpečnostních brýlích a latexových rukavicích seděli u melaminového stolku a pečlivě odměřovali