Lovení. Блейк Пирс
prázdné šatně byla úplně sama. Posmutněle se kolem sebe rozhlédla. Tady se všichni stážisti během léta potkávali. Dnes tu stojí nejspíš naposledy.
Bude jí program chybět? Nebyla si jistá. Naučila se toho hodně a díky stáži získala spoustu zkušeností. Jednou věcí si ale jistá byla. A to tím, že nastal čas posunout se dál.
Tak proč jsem tak smutná? divila se.
Rychle si domyslela, že je to tím, jak to zůstalo mezi ní a Ryanem nedořešené. Vybavilo se jí, co nehezkého mu včera v noci řekla, než se odebrala do ložnice.
„Užij si zbytek večeře. V lednici je připravený cheesecake. Já už jsem unavená. Jdu do sprchy a pak spát.“
Od té doby spolu nemluvili. Ryan vstal a odešel do práce, ještě před tím, než se Riley vůbec probudila.
Přála si, aby s ním takhle nemluvila. Ale dal jí snad na výběr? Neprojevil ani trochu pochopení pro její pocity – pro její naděje a sny.
Zásnubní prsten jí na ruce nějak podivně ztěžknul. Natáhla ruku před sebe a zahleděla se na prsteníček. Skromný, ale krásný drahokam se blýskal ve světle stropních zářivek a Riley si vzpomněla na ten krásný okamžik, když ji Ryan nesměle požádal o ruku.
Zdálo se, že je to už věčnost.
A po tomto ošklivém rozloučení si Riley říkala, jestli vůbec ještě zasnoubení platí. Skončil tak jejich vztah? Znamenalo to rozchod, i když to ani jeden neřekl nahlas? Bylo na čase opustit Ryana a posunout se dál, stejně jako se posouvala i ve všech ostatních oblastech? A byl Ryan také připravený posunout se dál?
Na okamžik si zahrávala s myšlenkou nepřivolat si taxi a zmeškat vlak do Quantica – alespoň ten dnešní. Třeba by to nebyl takový problém dorazit o den později a zmeškat pár přednášek. Možná by měla počkat, až se Ryan vrátí z práce a ještě jednou si s ním promluvit. Možná by to mohli dát všechno do pořádku.
Ale pak ji napadlo…
Jestli se teď vrátím domů, možná už nikdy neodjedu do Quantica.
Při téhle představě se zachvěla.
Měla takové tušení, že na ni v Quanticu čeká něco osudového a neodvažovala se to propásnout.
Teď nebo nikdy, pomyslela si.
Popadla kufr, zamířila ven z budovy, odchytla si taxi a nechala se odvézt na nádraží.
KAPITOLA ČTVRTÁ
Guy Dafoe rozhodně nebyl žádné ranní ptáče. V posledních pár dnech ale dřel, co mu síly stačily, aby se postaral o svůj vlastní dobytek. Bylotopro něj mnohem snazší než, když se staral o stáda ostatních. Ranní rutina se nyní skutečně vyplácela.
Slunce vycházelo a on věděl, že ho dneska čeká krásný den. Miloval vůni pole a zvuk, který vydával dobytek.
Léta pracoval na větších rančích a staral se o větší stáda. Ale tohle byl jeho vlastní pozemek a jeho vlastní zvířata. Svým zvířatům dopřával kvalitní potravu, nesnažil se je uměle vykrmit a nedopoval je hormony. Považoval to za zbytečné plýtvání zdroji a zvířata pak neměla kvalitní život. Cítil, že tak, jak to dělá nyní, je to správně.
Veškeré své úspory investoval do této farmy, koupil pár kusů dobytka a začal hospodařit. Věděl, že je to riskantní počin, ale věřil, že v prodeji trávou krmeného hovězího je budoucnost. Tato oblast trhu byla na vzestupu.
Roční telata byla shromážděná v ohradě kolem stodoly. Zavřel je do ohrady včera večer, aby zkontroloval, jestli jsou zdravá a správně se vyvíjí. Pozorovala ho a tiše bučela, jako by na něj čekala.
Na své malé stádo černého anguského skotu byl pyšný a občas musel odolávat pokušení vytvořit si k nim vztah jako k domácím mazlíčkům. Byla to totiž zvířata chovaná na jídlo. Vytvořit si k nim citové pouto by nebyl příliš dobrý nápad.
Dneska chtěl telata vyhnat na pastvinu podél cesty. Do teď se pásla na louce, na které toho už moc nezbývalo, a na pastvině dole u cesty rostla spousta travin a pícnin vhodných ke spasení.
Hned jak otevřel vrata ohrady dokořán, všiml si něčeho divného na vzdáleném konci pastviny. Vypadalo to jako nějaký spletenec nebo změť umístěná kousek od cesty.
Nahlas zabručel: „Ať je to, co je to, nebude to nic dobrého.“
Proklouzl vraty, zase je za sebou zavřel a telata nechal na svém místě. Nechtěl dobytek nahnat na pastvinu, dokud nezjistí, co je to za divnou věc.
Jak kráčel přes pole, byl ještě zmatenější. Zdálo se mu, že na plotě je pověšený obrovský balík ostnatého drátu. Vypadla snad někomu role drátu z nákladního auta a zůstalo to tu zavěšené?
Ale jak se k tomu blížil, bylo vidět, že to není role nového drátu. Byl to spletenec starého drátu, který se točil ve všech směrech.
To nedávalo smysl.
Když došel k spletenci a pořádně se zadíval, zjistil, že něco uvnitř je.
Naklonil se nad to, zaostřil pohled dovnitř a najednou mu přeběhl mráz po zádech.
„Zatraceně!“ vykřikl a odskočil dozadu.
Třeba se mu to jen zdálo. Přinutil se znovu se podívat.
Bylo to tam – ženská tvář, bledá a poraněná, zkroucená v agónii.
Popadl drát, aby ho z ní odmotal, ale vzápětí přestal.
Je to zbytečné, došlo mu. Je mrtvá.
Dovrávoral k sloupku plotu a opřel se o něj a začal se dávit.
Seber se, řekl sám sobě.
Musí ihned zavolat policii.
Odpotácel se pryč a rozeběhl se k domu.
KAPITOLA PÁTÁ
Zvláštní agent Jake Crivaro seděl vzpřímeně ve svém křesle v kanceláři, když v tom mu zazvonil telefon.
V Quanticu byl až příliš velký klid, od té doby co se včera vrátil.
Jeho intuice mu říkala…
Nový případ.
Přesně jak čekal, po zvednutí telefonu se ve sluchátku ozval zvučný hlas zvláštního agenta pověřeného vedením Erika Lehla.
„Crivaro, potřebuju vás, přijďte hned ke mně do kanceláře.“
„Hned jsem u vás, pane,“ odpověděl Crivaro.
Zavěsil telefon a popadl svou cestovní tašku, kterou měl vždy přichystanou. Agent Lehl byl ještě víc úsečný než běžně, takže se určitě jednalo o něco naléhavého. Crivaro počítal s variantou, že bude muset narychlo odcestovat – možná i do hodiny.
Pospíchal chodbou a všiml si, že mu srdce bije o něco rychleji než normálně. Užíval si ten pocit. Po deseti týdnech, kdy působil jako mentor v programu FBI, to byl vítaný návrat k běžnému životu.
Během prvních pár dní letního programu musel vyřešit vraždu – případ nechvalně proslulého zabijáka klauna. Poté už si zvykl na poněkud všední práci spočívající v mentorování jedné ze stážistek –