Ve stínu lží. Блейк Пирс
přikývl, ale Chloe si byla celkem jistá, že už se sám rozhodl. „Pokud by vás tahle možnost zajímala, rád bych, abyste to aspoň zkusila. Když po pár dnech zjistíte, že to není nic pro vás, osobně dohlédnu na to, aby vás bez okolků převedli zpět na vaše současné místo, k zajišťování důkazů.“
Upřímně si nebyla vůbec jistá, jak na to odpovědět nebo zareagovat. Byla si však jistá tím, že ji zaplavil mírný pocit pýchy při pomyšlení na fakt, že jí sám ředitel věří na tolik, aby ji přidělil do zvláštního oddělení jen na základě jejích schopností a pozitivní zpětné vazby od jejích kolegů.
„Ano, můžu to zkusit,“ odpověděla nakonec.
„Skvěle. Vyskytl se případ, na který bych vás hned rád přidělil. Začnete na něm pracovat zítra ráno. Zatím se ho ujala marylandská policie, ale dnes ráno nám volali, že by potřebovali pomoc. Budete spolupracovat ještě s jednou agentkou, která je momentálně bez partnera. Ten, který jí byl přidělen, nevydržel tlak daného případu a včera na svou funkci rezignoval.“
„Mohu se zeptat, proč?“
„V Programu pro zadržování násilných osob mají některé trestné činy tendenci být, řekněme mírně znepokojivé. Některým novým agentům se to stává… zvládnou projít tréninkem, vidí ukázkové případy, a dokonce i skutečné scénáře. Nakonec jim však dojde, že když tím musí skutečně žít… tak to prostě nezvládnou.“
Chloe na to nic neřekla. Snažila si to představit, tu situaci, kdy by musela učinit takové rozhodnutí, ale bylo to nad její síly. Tuhle práci chtěla dělat odjakživa – snad už od chvíle, kdy se naučila rozeznávat, kde je vlevo a kde vpravo.
„Budu potřebovat dodatečný trénink?“
„Doporučil bych vám palné zbraně,“ řekl Johnson. „Zajistím, aby pro vás bylo vše připraveno. Vaše střelby při přijímacích testech k oddělení zajišťování důkazů dopadly docela dobře, ale možná se vám v této oblasti bude hodit pár dalších schopností, jakmile ve ViCAPu půjde do tuhého. Samozřejmě jen za předpokladu, že se rozhodnete zůstat.“
„Rozumím.“
„No, pokud nemáte žádné další otázky, můžete jít dolů a připojit se k ostatním, než začne zácvik. Do začátku zbývají ještě tři minuty.“
„Žádné další otázky zatím nemám. Děkuji za vaši nabídku. A za důvěru.“
„Za málo. O papírování se postarám a pověřím někoho, ať vám do večera zavolá a sdělí vám bližší informace o vašem zítřejším úkolu. A agentko Fineová… Mám takovou předtuchu. Myslím si, že budete pro ViCAP velkým přínosem.“
Když vstala a zamířila ven z kanceláře, právě tehdy si uvědomila, jak mizerná je v přijímání komplimentů. Možná to bylo kvůli tomu, že jich v průběhu dospívání zrovna moc neslýchala. Teď se jen mírně rozpačitě usmála a odešla. Ten nepříjemný pocit nervozity, který se jí předtím usadil v žaludku, byl teď pryč a nahradil ho jiný pocit. Při cestě k výtahům jí připadalo, jako by se vznášela, jako by se její chodidla ani nedotýkala země.
Zácvik vypadal zhruba tak, jak si ho představovala. Sestával převážně z toho, že jim ostřílení agenti říkali, co mají a nemají dělat. Uvedli jim případy, které se ošklivě zvrtly, nebo takové, kvůli kterým bývalí agenti skončili nebo dokonce spáchali sebevraždu. Instruktoři jim vyprávěli příšerné příběhy o vraždách dětí a pachatelích, kteří se dopouštěli sériových znásilnění, a které se dodnes nepodařilo zadržet.
Během jejich vyprávění se z různých stran ozýval tichý šepot a znepokojené výměny o několika slovech. O dvě místa od ní seděla žena, která něco šeptala muži vedle sebe.
„Můj partner musel tyhle povídačky slyšet před náma. Možná proto se zdejchnul.“ Podle jejího tónu šlo o takovou tu uštěpačnou ženskou, která byla Chloe okamžitě nesympatická.
S mým štěstím je to ta agentka bez partnera, ke které mě chtěl Johnson přidělit, pomyslela si Chloe.
Schůze nakonec skončila přestávkou na oběd. Instruktoři, kteří stáli na vyvýšené plošině, rozdělili přihlížející dav podle jednotlivých oddělení. Když Chloe slyšela, jak vyvolávají agenty Týmu pro zajišťování důkazů, ucítila slabé bodnutí lítosti. Sledovala, jak zhruba dvacet rekrutů zamířilo k pódiu a seskupili se na pravé straně. Při pomyšlení na to, že ještě tři hodiny zpátky měla být mezi nimi, se Chloe cítila izolovaně, obzvlášť když viděla, že někteří agenti už se očividně stihli spřátelit.
Když volali agenty z Programu pro zadržování násilných osob, vstala a zamířila k pódiu. Skupinka, ke které se připojila, byla podstatně menší než Tým pro zajišťování důkazů. Včetně sebe napočítala jen deset lidí. A jednou z nich opravdu byla žena, která utrousila tu poznámku o svém bývalém partnerovi.
Chloe byla tak soustředěná na tu ženu, že si ani nevšimla muže, který šel k pódiu přímo vedle ní.
„Nevím jak ty,“ řekl, „ale mám pocit, jako bych si musel zakrývat obličej. Když je člověk součástí programu, který má v názvu slovo násilný… mám pocit, jako by mě lidi odsuzovali.“
„Takhle jsem se nad tím asi nikdy nezamýšlela,“ řekla Chloe.
„A co ty, máš sklony k násilí?“
Tuhle otázku položil s křivým úsměvem, při kterém si Chloe uvědomila, jak zatraceně dobře tenhle chlap vypadá. Ta poznámka o sklonech k násilí její dojem samozřejmě trochu kazila.
„O žádných nevím,“ odpověděla rozpačitě, když se spolu se zbytkem skupiny zastavila u pódia.
„Dobře,“ řekl starší instruktor v džínách a černém tričku. „Nejdřív oběd, pak se setkáme v Zasedací místnosti číslo tři, kde si projdeme některé detaily a dám vám prostor pro otázky a odpovědi. Ale nejdřív…“ odmlčel se a podíval se do papíru. Začal po něm přejíždět prstem, dokud nenašel, co hledal. „Je tady nějaká Chloe Fineová?“
„To jsem já,“ řekla Chloe a málem ji polil pot z toho, že ji někdo takhle vyvolal před skupinou lidí, které ani neznala.
„Potřeboval bych s vámi na chvíli mluvit.“
Chloe se vydala směrem k instruktorovi a všimla si, že pokynul ještě jednomu člověku, aby ho následoval.
„Agentko Fineová, vidím, že vás k ViCAPu přidělili přímo na doporučení ředitele Johnsona.“
„Přesně tak.“
„Jsme rádi, že jste s námi. Teď bych vás rád představil vašemu partnerovi, agentce Nikki Rhodesové.“
Pokynul k agentce, které předtím signalizoval, ať ho následuje. A jak jinak, byla to ta otravná ženská, kterou Chloe předtím slyšela mluvit. Nikky Rhodesová se na Chloe usmála způsobem, ze kterého bylo naprosto jasné, že si je vědoma své krásy. A dokonce i Chloe jí to musela uznat. Byla vysoká, měla dokonale opálenou kůži, zářivě modré oči a až nechutně rovné blond vlasy.
„Ráda tě poznávám,“ řekla Rhodesová.
„Nápodobně,“ řekla Chloe.
„Teď se běžte s ostatními najíst,“ řekl instruktor. „Z toho, co