Slepá ulička. Блейк Пирс
aby zaujala Daniellino místo, se zaučila opravdu rychle. Bylo jí dvacet let, extrémně krásná a dala se považovat téměř za jasnovidku, co se opilých mužů týče.
A protože se jí dařilo tak dobře, Danielle se mohla setkat se svým přítelem a dodavateli na místě, které bude zhruba za měsíc a půl její vlastní restaurací a barem.
Dnes docházelo k instalaci vytápění, větrání a klimatizace, a na poslední chvíli také k pokládání obkladů v zadní místnosti, která bude sloužit k větším oslavám. Když dorazila na místo, její přítel si zrovna s elektrikářem procházel smlouvu. Seděli u jednoho ze stolů, které nedávno dorazily – byly jednou ze tří možností, ze kterých měla Danielle na výběr, co se obecného designu restaurace týkalo.
Jakmile vešla, její přítel si jí všiml. Rychle elektrikáři něco řekl a pak se ji vydal přivítat. Jmenoval se Sam Dekker, a ačkoliv nebyl zrovna dvakrát upřímný ani inteligentní, nedostatek těchto vlastností vynahrazoval mužně přitažlivým vzhledem a bystrým důvtipem v oblasti obchodu. Byl asi o dvacet centimetrů vyšší než ona, takže aby ji mohl rychle políbit, musel se značně sehnout.
„Hlásím se do služby,“ řekla. „Co můžu dnes dělat?“
Sam pokrčil rameny a skoro teatrálně se rozhlédl kolem. „Upřímně, myslím, že práce tady pro tebe už moc není. Všechno to do sebe začíná zapadat. Vím, že to může znít hloupě, ale mohla bys začít prohlížet katalog a vybrat si značky alkoholu, které tu pak budeš chtít podávat. Taky bys mohla promyslet, kde chceš mít ty malé reproduktory na hudbu a podobně. Takové věci se v tom shonu obvykle ztratí a pak je někdo najde na poslední chvíli, kdy už má být všechno hotové.“
„To bych asi mohla udělat,“ řekla trochu zklamaně.
V některé dny, když přijela na místo jejího renovovaného baru, měla pocit, jako by se ji Sam jen snažil zabavit – ukládal jí bezvýznamné úkoly, aby se sám mohl postarat o ty důležité. V jistém ohledu jí to připadalo ponižující, ale taky si musela připomínat, že Sam ví, co dělá. Otevřel už tři bary, kterým se dařilo opravdu skvěle. Jeden z nich dokonce minulý rok prodal nějaké velké mezinárodní společnosti za víc než deset milionů dolarů.
A teď se rozhodl podpořit její vlastní sny. A bylo to něco, ke čemu ji musel přemluvit. Trval na tom, že rozhodně má na to, aby takové místo vedla, ale jedině až po tom, co bude všechno na svém místě.
Většina holek, které chodí s průměrně bohatými chlápky, dostává šperky a auta, pomyslela si, když se vydala do budoucí společenské místnosti. Já… já dostanu bar. Řekla bych, že to není zas tak špatný.
Když pomyslela na to všechno, co ji ještě čeká, většinou se cítila trochu bezradná. Opravdu to tady bude mít na povel. Bude to tu celé řídit a o všem rozhodovat. Taky v ní kvůli tomu do jisté míry hlodal pocit viny. Měla pocit, jako by jí tahle příležitost spadla do klína bez nějakého pádného důvodu kromě toho, že se prostě náhodou dala dohromady s chlápkem, který věděl, jak vybudovat podnik. Ve výsledku si byla vědoma toho, že musí spoustu věcí obětovat a Samovi spoustu věcí odpustit. Nikdy se ho na jeho pozdní příchody domů nevyptávala, nezpochybňovala jeho výmluvy, že byl na nějakém setkání nebo jednání s dodavateli, které se snažil získat na svou stranu. Na některých z těch setkání byla s ním, takže věděla, že to je pravda – alespoň většinou.
Taky věděla, že musela co nejvíc projevovat svůj vděk. To znamenalo, že nebude Sama sekýrovat, když ho několik dní neuvidí. Znamenalo to, že se nebude vzpouzet, když po ní chce v posteli jisté věci. Znamenalo to, že nebude naštvaná, protože ačkoliv jí koupil bar a svěřil ho do jejích rukou, o svatbě zatím nepadlo jedno jediné slovo. Danielle si byla víc než jistá, že Sam se ženit nehodlá. A prozatím jí to taky tak vyhovovalo, takže neviděla důvod, proč se kvůli tomu začít dohadovat.
Mimo to… proč by si měla stěžovat? Konečně potkala chlapa, který s ní zacházel jako s princeznou – když byl zrovna s ní – a zdálo se, že Danielle je na počátku cesty k levnému úspěchu.
To bude proto, že většina věcí, které působí až příliš dobře na to, aby to byla pravda, takové většinou skutečně jsou, pomyslela si.
Když došla do budoucí společenské místnosti, otevřela si na telefonu digitální nákres baru. Zaznačila si na něm, kam by mohly přijít reproduktory a napsala k tomu poznámku, že by nebylo od věci přidat na zadní zeď nějaké zatemněné okno. Takové věci jí připomínaly, že to, o čem dlouhou dobu jen snila, se začíná stávat realitou. Z nějakého záhadného důvodu se jí tohle všechno skutečně dělo.
„Ahoj…“
Otočila se ke dveřím, ve kterých stál Sam. Usmíval se na ni a pozoroval ji hladovým pohledem, které po ní občas vrhal, když měl náladu na laškování.
„Ahoj,“ odvětila.
„Vím, že to může působit, že tě jenom odbývám,“ řekl, „ale vážně… příštích pár týdnů od tebe budu potřebovat jenom pár podpisů.“
„To se ale nadřu,“ zavtipkovala.
„Opravdu jsem čekal, že tu novou barmanku budeš zaučovat dýl. Nemůžu za to, že jsme náhodou najali naprostého génia.“ Přišel k ní a vzal ji kolem pasu. Musela vzhlédnout, aby mu viděla do očí, ale vždycky se při tom cítila tak nějak v bezpečí. Měla zvláštní pocit, že tenhle muž na ni bude vždycky doslova dohlížet.
„Nezajdeme dnes na oběd?“ zeptal se Sam. „Něco jednoduchého. Pizza a pivo.“
„To zní fajn.“
„A zítra… Co kdybychom někam zajeli? Na pláž… Do Jižní Karolíny nebo někam tam.“
„Vážně? To zní nějak spontánně a trochu nezodpovědně vzhledem k tomu, kolik máme práce. Jinými slovy… to vůbec nezní jako ty.“
„Já vím. Ale úplně jsem se do toho projektu ponořil a… uvědomil jsem si, že tě zanedbávám. Takže ti to chci vynahradit.“
„Same, dáváš mi vlastní podnik. To je víc než dost.“
„Fajn, tak já teda budu sobec. Chci tady od toho pryč a strávit čas s tebou nahý u moře. Lepší?“
„Vlastně jo, lepší.“
„Dobře. Tak zajdi do baru a zkontroluj tu novou. Kolem poledne tě vyzvednu na oběd.“
Políbila ho, a ačkoliv se to očividně snažil uspěchat, citlivost toho všeho, co právě řekl, jí neunikla. Věděla, že je mu zatěžko dávat najevo emoce a být upřímný. Tuhle jeho stránku viděla jen zřídka, takže když vyplula na povrch, nehodlala to zpochybňovat.
Danielle se vydala zpátky napříč otevřenými prostory staré cihlové budovy, která bude brzy jejím barem lomeno restaurací. Jen těžko mohla uvěřit, že jí to tu celé bude patřit.
Když vyšla ven, slunce svítilo zdánlivě jasněji, než když vcházela. Usmála se a stále se snažila zpracovat to, jaký směr její život nabral. Znovu pomyslela na Chloe a rozhodla se, že jí za pár dní zavolá. Když už jí v životě všechno tak dobře vycházelo, mohla se taky pokusit napravit ten napjatý vztah mezi sebou a svou sestrou.
Nasedla do auta a zamířila k Samovu druhému baru, do kterého ji před šesti měsíci najal. Myšlenka na to, že se spolu na víkend vydají na menší dovolenou, ji rozptýlila natolik, že si ani nevšimla auta, které bylo zaparkované na druhé straně ulice a pomalu se zařadilo