Posedlost . Блейк Пирс
Riley se cítila téměř tak překvapená, jako její dcera. Nevěděla tak úplně, co ji přemohlo. Jen věděla, že nyní nebyl čas na lekce od rodiče, i kdyby měla čas jí jednu dát, což neměla. Také cítila, že řekla přesně tu správnou věc.
Riley a April vystoupily z auta a šly společně k domu. Nevěděla, jestli má chtít, aby byl Ryan doma nebo ne. Nechtěla se s ním pohádat a už se rozhodla, že mu o tom incidentu s marihuanou nepoví. Věděla, že by měla, ale prostě nebyl čas na vyrovnávání se s jeho reakcemi. I tak mu musí ještě vysvětlit, že bude pár dnů pryč.
Gabriela, zavalitá Guatemelanka středního věku, která u rodiny pracovala jako hospodyně celá léta, uvítala Riley a April ve dveřích. Gabrieliny oči byly doširoka otevřené obavami.
“Hija, kde jsi byla?” zeptala se silným přízvukem.
“Promiň, Gabrielo,” řekla April pokorně.
Gabriela se podívala zblízka na Aprilin obličej. Riley podle jejího výrazu uhodla, že na April poznala, že kouřila trávu.
“Tonta!” řekla Gabriela ostře.
“Lo siento mucho,” řekla April a zněla, jako by toho opravdu litovala.
“Vente conmigo,” řekla Gabriela. Jak odváděla April pryč, otočila se a uštědřila Riley hořce nesouhlasný pohled.
Riley byla tím pohledem zpražena. Gabriela byla jedním z mála lidí na světě, kdo ji skutečně lekal. Ta žena to s April také báječně uměla a v tento okamžik se zdálo, že ji vychovává lépe, než Riley.
Riley zavolala na Gabrielu, “Je Ryan tady?”
Jak kráčela pryč, Gabriela odpověděla, “Sí.” Pak zavolala do domu, “Señor Paige, vaše dcera je zpátky.”
Ryan se objevil v hale, oblečený a učesaný k odchodu. Vypadal překvapeně, že vidí Riley.
“Co tu děláš?” zeptal se. “Kde je April?”
“Byla u mě doma.”
“Co? Po všem, co se stalo včera večer jsi ji vzala domů?”
Riley podrážděně stiskla čelist.
“Já jsem ji nikam nevzala,” řekla. “Zeptej se jí, jestli chceš vědět, jak se tam dostala. Nemohu s tím nic udělat, že nechce žít u tebe. Jsi jediný, kdo to může napravit.”
“To je všechno tvoje vina, Riley. Nechala jsi ji úplně se vymknout kontrole.”
Na zlomek okamžiku byla Riley rozčilená. Ale pak zlost ustoupila skličujícímu pocitu, že má možná pravdu. To nebylo fér, ale on věděl, jak tímto způsobem zatlačit na ta nesprávná místa.
Riley se dlouze, zhluboka nadechla a řekla, “Hele, já na pár dnů opouštím město. Mám případ v severní části New Yorku. April musí zůstat tady a nehnout se odtud. Prosím, vysvětli situaci Gabriele.”
“Ty vysvětli Gabriele situaci,” odsekl Ryan. “Mám setkání s klientem. Právě teď.”
“A mně letí letadlo. Právě teď.”
Stáli a na okamžik se jeden na druhého dívali. Jejich hádka byla na mrtvém bodu. Jak se dívala do jeho očí, Riley si připomněla, že ho jednou milovala. A zdálo se, že ji také kdysi tolik miloval. To bylo tenkrát, kdy byli oba mladí a chudí, předtím, než se stal úspěšným advokátem a ona agentkou FBI.
Nemohla si nevšimnout, že stále dobře vypadala. Hodně se snažil, aby takto vypadal a trávil mnoho hodin v posilovně. Riley také velmi dobře věděla, že měl ve svém životě mnoho žen. To byl jeden z problémů – užíval si svůj svobodný život příliš na to, aby se trápil vychováváním.
Ne, že mě by se dařilo o mnoho lépe, pomyslela si.
Potom Ryan řekl, “Vždycky to je jen o tvojí práci.”
Riley spolkla svou zlobu. Pořád se kolem toho točili. Její práce byla nějakým způsobem příliš nebezpečná nebo příliš triviální. Záleželo jen a pouze na jeho práci, protože on vydělával víc peněz a protože říkal, že přínos jeho práce světu je mnohem významnější. Jako by řízení soudního řízení pro bohaté klienty znamenalo víc, než Rileyna nikdy nekončící válka proti ďáblu.
Ale právě teď si nemohla dovolit, nechat se zatáhnout do tohoto oposlouchaného, starého argumentu. Nikdo z nich o stejně nikdy nevyhrál.
“Promluvíme si, až se vrátím,” řekla.
Otočila se a zamířila od domu. Slyšela, jak za ní Ryan zavřel dveře.
Riley nastoupila do auta a rozjela se. Měla méně než hodinu na to, aby se vrátila do Quantica. V hlavě se jí všechno honilo. Tolik se toho dělo tak rychle. Před nedávnou dobou se rozhodla vzít nový případ. Nyní přemýšlela, jestli to bylo správné rozhodnutí. Nejen, že April měla problém se se vším vyrovnat, ale byla si také jistá, že Peterson je zpět v jejím životě.
Ale určitým způsobem to dávalo smysl. Dokud bude April u svého otce, bude mimo Petersonovy spáry. A Peterson se během Rileyny absence nezmocní dalších obětí. Stejně tak, jak byla ona zmatená jím, byla si Riley jistá jednou věcí. Ona sama byla jeho cíl pro odplatu. Ona a nikdo jiný byla jeho další plánovanou obětí. A bude dobrý pocit být od něj na chvíli daleko.
Také si připomněla na tvrdou lekci, kterou si prošla u posledního případu – nebojovat proti všemu zlému na světě v jeden okamžik. Zkrátila to na jednoduché motto: Jedno monstrum po druhém.
A právě nyní mířila za obzvláště krutou bestií. Mužem, o kterém si byla jistá, že brzy znovu udeří.
KAPITOLA 7
Muž začal rozprostírat dlouhé řetězy na svém dlouhém pracovním stole v suterénu. Venku byla tma, ale všechny články nerezové oceli byly zářící a ve světle holé žárovky se leskly.
Jeden z řetězů celý vytáhl. Řinčení vyvolalo hrozné vzpomínky spoutání, uvěznění v kleci a týrání s pomocí přesně takových řetězů, jako byly tyto. Ale bylo to jako by si opakoval: musím čelit svému strachu.
A proto musí dokázat, že řetězy mistrovsky ovládá. Příliš často v minulosti se stávalo, že řetězy ovládaly jeho.
Byla škoda, že kvůli tomu někdo musel trpět. Pět let si myslel, že už to vše zanechal za sebou. Moc pomohlo, když ho kostel najal, aby dělal noční hlídky. Ta práce ho bavila, byl pyšný na autoritu, která k ní patřila. Rád se cítil silný a užitečný.
Ale minulý měsíc mu tu práci vzali. Potřebovali někoho se zkušenostmi s bezpečností, jak řekli, a lepší reputací – někoho většího a silnějšího. Slíbili, že bude moci pracovat na zahradě. Stále bude vydělávat dost peněz na zaplacení nájmu za svůj maličký dům.
I tak jím ztráta práce a autority, kterou mu propůjčovala, otřásla a cítil se bezmocný. To nutkání se znovu probudilo – to zoufalství, nebýt bezmocný, ta horečná potřeba ovládnout řetězy, aby se ho znovu nemohly zmocnit. Předtím se pokusil nutkání předběhnout, jako by mohl opustit svou vnitřní temnotu hned tady, ve svém suterénu. Naposledy jel až do Reedsportu, doufal, že tomu unikne. Ale nemohl.
Nevěděl, proč se mu to nedaří. Byl dobrý muž s dobrým srdcem a rád dělal dobré skutky. Ale dříve nebo později se jeho dobrota vždy obrátila proti němu. Když pomohl té