Pokřik Cti . Морган Райс
odkryl a další voják na koni toho okamžitě využil. Srazil jej na břicho a nahnal koně na Thorova odkrytá záda. Kopyta zazvonila o jeho hrudní plát, který skřípal a prohýbal se, ale zatím držel. Thor měl pocit, že v něm za chvíli už nezůstane jediná kost celá.
Několik McCloudů potom seskočilo z koní a těsně Thora obklíčilo.
Žalostně si uvědomoval, že se ocitl v tom nejhorším možném postavení a ze srdce si přál být zpátky v sedle svého koně. Jeho hlava pulzovala bolestí a když se ohlédl po ostatních, dobře viděl, že začínají ztrácet převahu získanou nenadálým a nebojácným útokem. Jeden z legionářů, kterého Thor příliš neznal, teď bolestivě vykřikl, když mu nepřítel proklál hruď mečem. Byl okamžitě mrtvý.
Jiný legionář mu přispěchal na pomoc, zabil útočníka vrženým oštěpem, ale ve stejný okamžik byl i on napaden zezadu dalším mužem, který mu do krku nemilosrdně vrazil dlouhou dýku. Chlapec vykřikl a smrtelně raněn padl někam pod kopyta koní.
Thora mezitím obklopilo snad deset vojáků. Jeden z nich se po něm ohnal mečem, což Thor zablokoval v posledním okamžiku štítem. Ozvalo se ohlušující třesknutí meče o štít. Hned nato další z mužů těžkou botou vykopl Thorovi štít z ruky.
Třetí mu tvrdě šlápl na zápěstí a přišpendlil jej k zemi.
Čtvrtý muž přiskočil blíže a napřáhl své kopí, aby jím proklál Thorovu hruď.
Než tak však učinil, ozvalo se znovu Krohnovo zavrčení a vzápětí jej již měl muž na ramenou. Leopard jej okamžitě a bez námahy strhnul k zemi. Jiný nepřítel se rozehnal těžkým kyjem a naplno trefil Krohna do hlavy. Zvíře dezorientovaně zakvičelo, odklopýtalo několik kroků stranou a tam se zhroutilo.
Další voják se mezitím napřáhl, aby Thora proklál velkým trojzubcem. Tentokrát už nebyl poblíž nikdo, kdo by mu v tom mohl zabránit. Muž se zamračil a chystal se vší silou vést trojí ostří své zbraně proti chlapcově hrudi. Thor ležel na zemi, přišpendlený ostatními, a neměl naději na jakýkoliv útěk nebo obranu. Tentokrát si mohl být jistý, že nadešly jeho poslední vteřiny.
KAPITOLA SEDMÁ
Gwen klečela vedle Godfreyho postele v malém domku léčitelky a už nemohla dál. Illepria seděla opodál. Už dlouhé hodiny poslouchaly bratrovy žalostné vzdechy. Illepria se mračila čím dál víc a zdálo se, že přestává doufat, že by to pacient mohl přežít. Gwen se cítila bezmocná, protože nemohla dělat nic, než jen sedět a čekat. Přitom zoufale cítila potřebu něco udělat. Cokoliv.
Nejenomže ji sžíral pocit viny a starost o Godfreyho, zároveň měla i strach o Thora. Nemohla dostat z hlavy představu, že se sice žene do bitvy, ale navíc je v ní ještě někde past nastražená od Garetha. Zoufale chtěla Thorovi nějak pomoci. Měla pocit, že jestli tu bude sedět ještě chvíli, tak se asi zblázní.
Zvedla se a rozběhla se napříč místností.
„Kam jdeš?“ zeptala se Illepria hlasem ochraptělým z několikahodinového opakování modliteb.
Gwen se k ní otočila.
„Vrátím se.“ řekla. „Musím něco zkusit udělat.“
Otevřela dveře a vyběhla do pozdního večera, kdy už i druhé slunce zapadalo. Obloha se mezitím zbarvila odstíny rudé i fialové a druhé slunce sedělo jako velký zelený míč na obzoru. Akorth s Fultonem tam naštěstí ještě stále čekali a hlídali. Oba teď vyskočili a s ustaranými tvářemi se podívali na Gwen.
„Bude žít?“ zeptal se Akorth.
„Já nevím,“ odpověděla Gwen. „Zůstaňte tady a hlídejte dál.“
„A kam jdeš?“ zeptal se Fulton.
Když před chvílí vyhlédla z okna a uviděla mysticky zbarvené rudé nebe, něco ji napadlo. Přece jen tu byl jeden člověk, který by teď mohl pomoci.
Argon.
Pokud v Králově Dvoře zůstal někdo, komu mohla Gwen věřit, někdo, kdo zároveň měl rád Thora, kdo zůstal dosud loajální zesnulému otci a v jehož silách zároveň bylo jí pomoci, tak to byl on.
„Musím najít někoho výjimečného,“ řekla.
Potom se otočila a spěchala směrem k pláním, kde stála Argonova chatrč. Po chvíli se její rychlá chůze změnila v běh.
Už se tím směrem nevypravila celé roky od dob, kdy byla ještě docela malá, ale pamatovala si, že to místo bylo vysoko na svahu kopce v pusté krajině za městem. Běžela a běžela, sípala nedostakem dechu, zatímco okolní krajina byla čím dál pustější, větrnější. Tráva se nejprve shlukla do ojedinělých ostrůvků a potom se proměnila v kameny. Kvílela tu meluzína a celé okolí bylo ještě strašidelnější. Měla pocit jako kdyby kráčela měsíční krajinou.
Když bez dechu konečně dorazila k Argonově chatrči, začala okamžitě bušit pěstí na dveře. Nikde neviděla kliku, ale i tak si byla jistá, že je na správném místě.
„Argone!“ křičela. „To jsem já! Gwen! MacGilova dcera! Pusť mě dovnitř! Poroučím ti to!“
Bušila a bušila, ale jedinou odpovědí jí bylo kvílení větru.
Po nějaké chvíli jí po tvářích začaly téct slzy. Byla úplně vyčerpaná a zoufalá. Jestli nenajde pomoc tady, tak už ji nemůže čekat ani nikde jinde.
Slunce zapadlo za obzor a krajina začínala temnět v přicházejícím soumraku. Gwen se vydala po svahu kopce zpátky do města. Hřbetem ruky si otírala slzy a zoufale přemýšlela, kam by se měla vydat teď.
„Prosím, otče,“ řekla nahlas a zavřela oči. „Dej mi nějaké znamení. Ukaž mi kam mám jít a co mám udělat. Prosím, nenech svého syna zemřít. A prosím, nenech umřít ani Thora. Pokud mě máš rád, odpověz mi, prosím.“
Potom dlouhou chvíli pokračovala tiše, poslouchala šelest větru, když tu najednou dostala nápad.
Jezero. Jezero nářků.
No jistě. Na to místo se přece chodil modlit každý, kdo měl někoho na smrt nemocného. Bylo to malé, čisté jezírko uprostřed Rudého lesa, obklopené vysokými stromy, které zdánlivě sahají až do nebe. To místo bylo odjakživa považováno za svaté.
Děkuji za pomoc, otče, pomyslela si Gwen.
Najednou měla pocit, že je otec s ní. Dala se do běhu nejkratší cestou k Rudému lesu a k jezeru, které mělo vyslechnout její hoře.
*
Gwen klečela na břehu Jezera nářků, kolena opřená o klekátko z rudé borovice, které obkružovalo celou vodní plochu jako prsten. Dívala se na klidnou vodní hladinu. Nejklidnější, jakou kdy viděla. Odrážel se v ní vycházející měsíc. Byl nádherný, jasně zářící a v těchto dnech došel úplňku. Druhé slunce ještě zcela nezapadlo, a tak se teď v háji mísilo jeho světlo spolu s tím měsíčním. Obě nebeská tělesa se odrážela na hladině na své polovině jezera, což okolní mystickou atmosféru jenom umocňovalo. A v ten moment, kdy jeden den ještě neskončil, ale přitom už začínal druhý, se mohlo zcela jistě stát cokoliv.
Klečela, plakala a modlila se vší silou, kterou v sobě našla. Události posledních dní na ni byly příliš náročné a ona teď pustila