Obřad Mečů . Морган Райс

      KAPITOLA DRUHÁ

      Gwendolyn stála osamocená na ochozech Věže útočiště, na sobě měla černé šaty, které jí daly řádové sestry a už teď měla pocit, že je tu celou věčnost. Byla přivítána ve vších tichosti a pouze jediná sestra, její učitelka, k ní promluvila. A to navíc jenom jednou, když jí dávala instrukce o pravidlech tohoto místa. Nejdůležitější z nich znělo: žádné mluvení ani žádný jiný druh komunikace s ostatními. Každá žena tu žila ve svém vlastním, odděleném světě. A každá si dokonce i přála, aby ji ostatní nechali na pokoji. Tohle byla Věž útočiště, místo, kam se uchylovaly ty, které hledaly uzdravení. Gwendolyn tu bude v bezpečí před nebezpečími velkého světa. Ale také bude sama. Strašlivě sama.

      Rozuměla tomu dobře. A pravdou bylo, že samota byla něčím, co si i ona přála.

      Teď tu stála na vrcholku věže, dívala se na vrcholky stromů rozlehlých Jižních lesů a cítila se opuštěnější než kdykoliv předtím. Věděla, že musí být silná, že musí bojovat. Byla dcerou krále a manželkou – nebo téměř manželkou – velkého válečníka.

      Musela si však zároveň přiznat, že jakkoliv toužila být silná, její srdce a duše stále ještě byly zraněné. Thor jí strašně chyběl a ona se bála, že už se k ní nikdy nevrátí. A i kdyby to nakonec udělal, obávala se, že jakmile zjistí, co se jí stalo, už o ni stejně nebude mít zájem.

      Také si hořce uvědomovala, že Silésie je zničená, že Andronicus ve válce zvítězil, a že všichni na nichž jí záleželo byli buď zotročeni anebo rovnou zabiti. Andronicus byl teď úplně všude. Jeho jednotky obsadily nejspíše už celý Prsten a už nebylo kam ustupovat. Gwen byla zoufalá, vyčerpaná. Až příliš vyčerpaná na svůj mladý věk. A ze všeho nejhorší bylo, že měla pocit, jako by to byla všechno její vina, jako by to byla ona kdo všechny zklamal. Měla pocit, jako kdyby už prožila mnoho strastných životů a jednoduše už nechtěla, aby to pokračovalo.

      Udělala krok dopředu a pohlédla dolů. Na vrcholku věže nebylo žádné zábradlí. Pomalu natáhla ruce a podržela je nad propastí. Studený vítr se opíral do jejích rozevřených dlaní a v jednom okamžiku byl jeho poryv tak silný, že se Gwen zapotácela. Nespouštěla oči z hluboké propasti pod sebou.

      Potom se podívala k nebi a pomyslela na Argona. Přemýšlela, kde mohl být. Uvězněn ve svém vlastním světe a odpykávající si trest za to, že jí pomohl. Dala by cokoliv za možnost ho teď vidět a ještě alespoň jednou požádat o jeho moudrou radu. To by ji možná zachránilo. Možná, že by jí dokázal dát sílu pokračovat.

      Jenže druid byl pryč. I on zaplatil svou cenu a teď se nemohl vrátit.

      Zavřela oči a znovu pomyslela na Thora. Kdyby tu tak byl alespoň on, možná, že by dokázal ještě všechno změnit. Kdyby tak měla alespoň jedinou osobu, která ji opravdu miluje, a která stále ještě žije. To by jí možná dalo důvod pokračovat dál. Podívala se na horizont a v nějaké bláhové naději zadoufala, že tam Thora spatří. Po obloze se rychle honily mraky a ona někde v dálce najednou uslyšela dračí řev. Byl velmi vzdálený a tak slabý, že si okamžitě pomyslela, že se jí to jenom zdálo. Její mysl s ní nejspíše opět hrála své hry. Uvnitř Prstenu samozřejmě žádný drak být nemohl. Thor byl navíc půl světa daleko, navždy ztracen kdesi v Impériu, a nejspíš se už nikdy nevrátí.

      Pomyslela na společný život, který spolu plánovali. Po tvářích se jí zkutálely slzy. Bylo to už tak blízko. Myslela na jeho tvář, zvuk jeho hlasu a způsob, jakým se dokázal smát. Byla si tehdy tolik jistá, že je nic na světě nemůže rozdělit a ať se stane cokoliv, pouto mezi nimi vždycky nakonec přetrvá.

      „THORE!“ vykřikla plačky do větru a znovu se na okraji ochozu zakymácela. Tak strašně si přála, aby se pro ní vrátil.

      Jenže její výkřik vzal vítr a okamžitě si jej odnesl někam pryč. Thor byl pořád někde daleko.

      Sáhla si ke krku a nahmatala amulet, který jí věnoval. Ten, který ji měl zachránit, a už to také splnil. Věděla, že jeho síla už byla použita. Pro ni už tu nebyly žádné další šance.

      Znovu se podívala přes okraj a přišlo jí, že tam vidí otcovu tvář. Byla obklopena bílým světlem a usmívala se na ní.

      Naklonila se kupředu přes okraj. Její vlasy okamžitě naplno zachytil vítr. Kdyby se naklonila ještě více, spadla by. Zůstala teď jakoby zachycená mezi dvěma realitami, mezi životem a smrtí. Zatím perfektně držela rovnováhu, ale zároveň věděla, že příští silnější poryv větru ji nutně musí shodit.

      Thore, pomyslela si. Odpusť mi.