Obřad Mečů . Морган Райс
že ten pták má naprostou pravdu, když jej považuje za svůj příští oběd.
Konečně doběhl k hrobce, chytil za kliku masivních železných dveří a oběma rukama za ni vší silou zabral. Okolní svět se s ním točil a on měl co dělat, aby se nakonec nezhroutil ještě tady venku. Dveře zavrzaly a potom se otevřely dokořán.
Gareth vběhl do tmy a okamžitě za sebou dveře zase zabouchl. Ten zvuk se uvnitř okamžitě několikrát vrátil v ozvěně.
Rukou chvíli šátral po stěnách, až našel pochodeň a zapálil ji. Nabízela mu dostatek světla aby viděl několik málo schodů přímo před sebou a to bylo všechno, co pro tuto chvíli potřeboval. Schody vedly hlouběji a hlouběji do temnot. Dole bylo chladněji a odněkud tam proudil průvan, který se proháněl po schodišti a šeptavě šelestil. Gareth se nemohl zbavit dojmu, že jsou to ve skutečnosti jeho předkové, kteří si znechuceně šeptají o něm.
„NECHTE MĚ BÝT!“ zařval do tmy.
Jeho hlas se několikrát vrátil v podivně pokroucené ozvěně.
„UŽ BRZO DOSTANETE PO ČEM TOUŽÍTE!“
Vítr si ale šeptal bez přestání dál.
Gareth rozzlobeně sestupoval hlouběji, dokud konečně nedošel do velké, mramorem obložené síně se čtyři metry vysokými stropy, kde byli všichni MacGilští králové uloženi v mramorových sakofázích. Osaměle procházel síní a jeho kroky se v ozvěně odrážely od stěn. Mířil na protilehlý konec síně, kde byl uložen jeho otec.
Starý Gareth by nejspíš začal do otcova sarkofágu něčím mlátit. Jenže ten, co sem celý zbídačelý došel, najednou k otci z nějakého důvodu cítil spíše sympatie než nenávist. Sám tomu nerozuměl. Možná to bylo proto, že už nebyl pod vlivem opia, anebo možná tušil, že i on sám bude již brzy mrtev.
Došel k masivnímu sarkofágu, chytil se jej oběma rukama a nakonec si na něj položil hlavu. K vlastnímu překvapení se potom rozplakal.
„Chybíš mi, otče,“ vzlykal díky ozvěně hned několikanásobně.
KAPITOLA PÁTÁ
Steffen zachmuřeně kráčel po lesní stezce a pomaloučku se ubíral pryč od Věže útočiště. Lámalo mu srdce, že tam Gwen takto nechal. Vždyť přece přísahal, že ji bude chránit. Bez ní se teď cítil jako bezvýznamné nic. Od první chvíle, kdy se s ní setkal, měl pocit, že konečně ve svém životě našel smysl. Okamžitě ji začal ochraňovat jak mohl a zasvětil celý svůj život tomu, aby ji jednou splatil dluh za to, že jej, jakožto jednoho z nejnižších sluhů, povýšila o mnoho pozic výše. Především ji však měl rád, protože byla vůbec první osobou, kterou kdy v životě potkal, a která jej okamžitě neodsoudila kvůli jeho vzhledu.
Byl sice docela pyšný, že ji dokázal v bezpečí dopravit až sem k Věži útočiště, ale když se za ní potom zavřely dveře, popadla jej úzkost. Kam se teď poděje? Co bude dělat?
Bez její přítomnosti bude jeho život opět naprosto bezdůvodný a zbytečný. Do Králova Dvora ani do Silésie se vrátit nemůže, protože Andronicus obě města dobyl. Když si teď vzpomněl na tu zkázu, která tam panovala ve chvíli, kdy utíkali, udělalo se mu špatně. Poslední věc, kterou si pamatoval, bylo, jak byli jeho lidé pobíjeni anebo bráni do zajetí a otroctví. Návrat tam ničemu dobrému neposlouží. A navíc se mu nechtělo znovu přes celý Prsten, čímž by se jen a pouze vzdálil od Gwendolyn.
Bezcílně tedy bloumal už několik hodin po lese, zahýbal na křižovatkách lesních cest, jak jej to zrovna napadlo a přemýšlel, kam by se tak asi mohl vrtnout. Cesta jej vedla víceméně na sever a do kopce, který se zdál být jedním z nejvyšších v širokém okolí. Odtud se potom rozhlédl a spatřil malé město, sedící v dálce na úpatí jiného kopce. Vydal se tedy k němu a když tam po dalších několika hodinách došel, zjistil, že městečko má přesně to, co potřeboval ze všeho nejvíc: perfektní výhled na Věž útočiště. Pro případ, že by se Gwendolyn někdy pokusila odejít, chtěl zůstat někde poblíž, aby se k ní mohl později zase přidat. Koneckonců, jeho služba jejím odchodem do ústraní přece nijak neskončila. Teď už navíc nebyl povinnen věrností nikomu jinému. Ani městu, ani armádě, ale jen a pouze Gwendolyn. Ona byla poslední, kdo mu zůstal.
Okamžitě se tedy rozhodl, že v tom malém městečku, vlastně to byla spíše proutěná vesnice, zůstane a v jednomu kuse bude sledovat Věž a hlídat, jestli nespatří Gwen. Když prošel branou v chabé palisádě, potvrdil si, že se jedná o opravdu chudé, neutěšené místo, stejné jako mnohé ostatní na prstenském venkově. Na rozdíl od mnohých dalších byla však tato vesnice položena tak daleko na jihu a tak moc utopená v lesích, že si jí Andronicovy síly zatím ani nevšimly. Kdoví, jestli by se kvůli ní vůbec někdy obtěžoval sem přijít.
Steffen okamžitě musel čelit zkoumavým pohledům několika desítek vesničanů. Ani jeden obličej, který tu spatřil, se netvářil přátelsky. Mnozí na něj a jeho hrb nevychovaně zírali s otevřenou pusou. Na taková uvítání však byl poměrně zvyklý. Setkával se s podobnými reakcemi téměř celý život. Od samého počátku, kdy si jej všimli, mohl v jejich pohledech cítit škodolibý výsměch.
Přesto však málem podlehl nutkání se otočit a utéct pryč, ale naštěstí se dokázal včas ovládnout. Být v blízkosti Věže a Gwendolyn bylo důležitější a tohle byla jednoduše cena, kterou za to bude muset zaplatit.
Jeden z vesničanů, mohlo mu být kolem čtyřiceti, oblečený od hlavy až k patě do nuzných hadrů, se k němu rázným krokem vydal.
„Ale copak to tu máme za podivného pokrouceného mužíčka?“
Ostatní se rozesmáli a rovněž přicházeli blíže.
Steffen zůstával klidný, protože podobné přivítání očekával. Opravdu to nebylo jiné než dříve. Navíc, tihle lidé byli skuteční křupani a jistě si takovou podívanou budou chtít užít ještě o něco více než měšťané.
Nenápadným pohybem ruky se ujistil, že jeho luk sedí na zádech tak, jak má. Čistě pro jistotu jej chtěl mít připraven, kdyby se některý z vesničanů hodlal chovat až příliš krutě. Byl si jistý, že by v případě nutnosti dokázal složit hned několik z nich ještě předtím, než by se k němu dostali. Ale snad k ničemu podobnému nedojde. Chtěl tu jenom najít střechu nad hlavou.
„Třeba je to něco víc než jenom normální magor, ne?“ zeptal se někdo jiný a skupina provokujících lidí se stahovala kolem něj.
„Podle toho, co má na sobě bych řekl, že to tak je,“ odpověděl mu někdo. „To přece vypadá jako královská zbroj.“
„A ten luk – mistrovská práce.“
„Nemluvě o šípech. V hradu kovaná ocel, že?“
Zastavili se několik metrů od něj a všichni do jednoho