Moc Zbraní . Морган Райс
odpočívat.
Samotný sestup se ale ukázal náročnější, než se zpočátku zdál. Mlha jim opakovaně zakrývala výhled, a jak postupně šplhali dolů, bylo stále těžší a těžší najít místa, kde by se mohli zachytit. Nemluvě o tom, že i přes dobu, kterou už strávili sestupem, zůstávalo dno, tedy pokud vůbec existovalo, stále v nedohlednu.
Reece cítil, jak v něm postupně narůstá strach. V hrdle mu vyschlo a jedna jeho část uvažovala, jestli nedělá osudovou chybu.
Neodvažoval se ale ukázat svůj strach ostatním. Thor byl pryč a tak břemeno vůdcovství spočívalo na něm. On byl vůdce, a tak musel jít příkladem. Také mu bylo jasné, že kdyby projevil svoje obavy, ničemu by to neprospělo. Musel zůstat silný a soustředěny. Věděl, že strach by jen zastřel jeho skutečné schopnosti.
Ruce se mu třásly, když se zachytil v dalším otvoru. Sám sobě musel poručit, aby nemyslel na to, co se nachází pod ním, a přemýšlel pouze nad tím, co má před sebou.
Pěkně jeden krok za druhým, říkal si. Cítil se lépe, když uvažoval tímhle způsobem.
Reece našel další otvor a udělal další krůček dolů, pak další a postupně se dostával do toho správného tempa a rytmu.
„POZOR!“ zaječel někdo.
Reece se zapřel a cítil, jak na něj a všude kolem něj pršely drobné kamínky, odrážely se mu od hlavy a ramen. Vzhlédl a uviděl velký kámen, jak se řítí dolů, uhnul jen tak tak, kámen ho těsně minul.
„Promiň!“ zavolal na něj O’Connor. „Uvolněný kámen!“
Reecovi bušilo srdce, když se znovu podíval dolů, ale snažil se zůstat klidný. Umíral touhou vědět, jak dlouhá cesta jim ještě zbývá. Sebral malý kámen, který mu přistál na rameni, hodil ho dolů a sledoval, jak padá.
Sledoval a čekal, jestli uslyší zvuk dopadu.
Nezaslechl ani zašustění.
Jeho temná předtucha byla ještě naléhavější. Stále neměli ani tušení, jak hluboko Kaňon končí. A vzhledem k tomu, že už teď se mu třásly ruce i nohy, nebyl si jistý, jestli sestup zvládnou. Reece polkl, hlavou mu vířily nejrůznější myšlenky, ale i přesto pokračoval v sestupu. Co když měl Krog pravdu? Co když opravdu žádné dno neexistuje? Co když je tohle jen zoufalá sebevražedná mise?
Reece opět sestoupil o několik stop níž, podařilo se mu nabrat rychlost, ale náhle zaslechl zvuk těla klouzajícího po kameni a pak něčí výkřik. Cítil, že se nad ním něco děje, a když vzhlédl, viděl Eldena, jak začíná padat, sklouzával přímo vedle Reece.
Instinktivně napřáhl ruku a podařilo se mu zachytit Eldenovo zápěstí přesně ve chvíli, kdy proklouzával kolem něj. Naštěstí se Reece pevně držel druhou rukou kamenného výstupku a podařilo se mu Eldena udržet. Zachránil ho tak před dlouhým pádem přímo do hlubiny. Elden se houpal nad propastí, nedařilo se mu najít žádnou oporu pro nohy. Byl příliš velký a těžký a Reece cítil, jak ho postupně opouštějí síly.
Objevila se Indra, rychle šplhala dolů, natáhla ruku a zachytila Eldena za druhé zápěstí. Elden se stabilizoval, ale stále se mu nedařilo najít oporu.
„Nemůžu najít žádný záchyt!“ zařval na ně Elden, v jeho hlase byla slyšet panika. Divoce kopal a Reece se bál, že on sám ztratí oporu a oba se zřítí do propasti. Musel rychle něco vymyslet.
Pak si vzpomněl na lano a záchytný hák, který jim O’Connor ukázal ještě před sestupem. Nástroj, kterým zdolávali hradby při obléháních. Pro případ, že by se hodilo, oznámil jim O’Connor.
„O’Connore, tvoje lano!“ zařval Reece. „Hoď ho dolů!“
Reece vzhlédl a sledoval O’Connora, jak odmotává lano z opasku, zaklání se a zaráží hák do praskliny ve stěně. Zarazil ho vší silou, která mu zbývala, několikrát vyzkoušel, jestli pevně drží a pak hodil lano dolů. To se teď kývalo za Reecovými zády.
Bylo na čase. Eldenova kluzká dlaň už vyklouzávala z Reecovy ruky a když začal padat, zachytil se Elden připraveného lana. Reece zadržel dech a modlil se, aby lano vydrželo.
A skutečně, vydrželo. Elden se pomalu přitáhl nahoru, konečně našel dostatečnou oporu pro nohy, postavil se na římsu a těžce oddechoval. Podařilo se mu zase nabýt rovnováhu. Zhluboka vydechl úlevou, stejně tak i Reece. Bylo to opravdu o vlásek.
*
Šplhali a pachtili se stále níž, Reece už ani nevěděl, kolik času uplynulo. Nebe potemnělo a i přes chlad kolem se Reece potil. Zdálo se mu, že každá chvíle, kterou stráví na stěně, by mohla být jeho poslední. Nohy i ruce se mu divoce třásly a v uších mu zněl jen zvuk jeho vlastního dechu. Přemýšlel, jak dlouho ještě vydrží pokračovat v sestupu. Věděl, že pokud brzy nedosáhnou dna, budou muset zastavit a odpočinout si, obzvlášť když přijde noc. Problémem ale bylo, že tu nebylo kde zastavit a odpočívat.
Reece si nemohl pomoct, musel přemýšlet nad tím, jestli se všichni unaví natolik, že by začali jeden po druhém padat dolů.
Ozvalo se hlasité dunění kamenů a pak se na Reece sesypala malá lavina kamínků, které mu pršely na ramena, na hlavu i do očí. Zastavilo se mu srdce – zaslechl výkřik, jiný než předtím. Smrtelný výkřik. Koutkem oka zahlédl, jak se za ním řítí dolů, téměř rychleji než si to stihl uvědomit, lidské tělo.
Reece napřáhl ruku, aby ho zachytil, ale vše se seběhlo příliš rychle. Vše, co mohl dělat, bylo, že se obrátil a sledoval Kroga, který se s hlasitým jekotem volným pádem řítil po zádech dolů, přímo do nicoty.
KAPITOLA TŘETÍ
Kendrick seděl v sedle, vedle něj Erec, Bronson, Srog a za nimi tisíce jeho mužů. Všichni hleděli na Tira a imperiální jednotky. Nakráčeli přímo do pasti. Tirus je všechny prodal a Kendrick si uvědomil, že byla velká chyba mu věřit. Uvědomil si to ale až příliš pozdě.
Kendrick se ohlédl na pravou stranu a spatřil deset tisíc imperiálních vojáků vysoko na hřebeni údolí, šípy připravené ke střelbě. Po levé straně jich viděl stejný počet. A před ním jich stálo ještě víc. Kendrickových pár tisíc mužů nemělo šanci zvítězit nad takovou početní převahou. Ve chvíli, kdy by se o to pokusili, by byli zmasakrováni. A vzhledem k těm všem nataženým lukům stačil jediný špatný pohyb a rozpoutala by se jatka. Z geografického hlediska jim jejich pozice na úpatí hřebene také nijak nepomohla. Tirus si místo pro přepad vybral skvěle.
Kendrick mohl jen bezmocně sedět, tváře mu hořely vztekem a pobouřením. Upřeně hleděl na Tira, který seděl na koni a samolibě se na ně usmíval. Po jeho boku byli jeho čtyři synové a vedle nich ještě imperiální velitel.
„To jsou pro tebe peníze tolik důležité?“ zeptal se Kendrick Tira vzdáleného stěží deset stop. Hlas měl studený jako led. „Prodáš svoje vlastní lidi? Svoji vlastní krev?“
Tirus neprojevil ani špetku lítosti, místo toho se jeho úsměv ještě rozšířil.
„Tvoji lidé nejsou moje krev, pamatuješ?“ řekl. „To je důvod, proč si nemohu, podle vašich zákonů, nárokovat trůn svého bratra.“
Erec si rozzlobeně odkašlal a vmísil se do hovoru.
„Podle