Moc Zbraní . Морган Райс

      KAPITOLA DEVÁTÁ

      Gwendolyn se pevněji zabalila do pláště, bradu skloněnou proti větru a sněhu. Pochodovala skrz nekonečné bílé pláně s Alistair, Steffenem a Abertholem po boku a Krohnem u nohy. Všichni už pochodovali dlouhé hodiny od doby, kdy překročili Kaňon a vstoupili do Zásvětí. Gwen byla vyčerpaná. Svaly ji bolely a cítila napětí v břiše, ostrá bolest jí projížděla znovu a znovu, vždy když se v ní dítě pohnulo. Pokračovali skrz svět nekonečné běloby, vytrvale padajícího sněhu bičujícího je do očí a před sebou neviděli nic, co by je mohlo utěšit. Nic nenarušovalo jednotvárnou krajinu. Gwen to připadalo, jako kdyby pochodovali přímo k okraji světa.

      Bylo stále chladněji a i přes množství kožešin, které na sobě měla, cítila Gwen, jak jí chlad proniká až do morku kostí. Ruce už měla úplně prokřehlé.

      Když se rozhlédla, viděla, že i ostatní se třesou chladem. Všichni se proti němu marně snažili bojovat. Gwen přemýšlela, jestli přijít sem nebyla vážná chyba. I kdyby tu Argon byl, bez jakýchkoli stop v dohledu, jak by ho mohli najít? Nebyla tu žádná stezka, žádná cesta a Gwen cítila stále silnější pocit marnosti, protože netušila, kam vlastně všichni směřují. Vše, co věděla, bylo, že se stále více vzdalují od Kaňonu, stále více na sever. I pokud by našli Argona, jak by ho mohli osvobodit? A je vůbec možné ho osvobodit?

      Gwen si připadala, jako by došla na místo, které nebylo určeno lidem. Nadpřirozené místo určené pro čaroděje, druidy a další záhadné magické síly, kterým nerozuměla. Nemohla si pomoct, cítila se jako vetřelec.

      Pak ucítila další ostrou bolest v břiše a vnímala, jak se dítě v ní obrací znovu a znovu. Tentokrát byla bolest tak intenzivní, že jí málem vyrazila dech a dokonce několikrát klopýtla.

      Ucítila známý uklidňující stisk na zápěstí.

      „Má paní, jsi v pořádku?“ zeptal se Steffen, který přispěchal na pomoc.

      Gwen zavřela oči zvlhlé slzami bolesti, zhluboka dýchala a souhlasně přikývla. Na chvilku se zastavila, položila si ruku na břicho a čekala. Jejímu dítěti se tu očividně nelíbilo. A jí také ne.

      Chvíli stála na místě a zhluboka oddechovala, dokud bolest konečně neodezněla. Znovu zapochybovala o svém rozhodnutí vydat se sem. Když ale pomyslela na Thora, její touha ho zachránit odvála všechny pochybnosti.

      Znovu vyrazili na cestu, a zatímco bolest pomalu ustupovala, začala se Gwendolyn bát nejen o své dítě, ale i o ostatní. Netušila, jak dlouho v těchto podmínkách všichni přežijí. Dokonce ani nevěděla, jestli by se teď mohli vrátit. Naprosto uvízli na neznámém, nezmapovaném území bez konce.

      Nebe bylo zbarvené nafialovělým světlem, které na vše vrhalo odlesky jantarové a fialové barvy. Gwendolyn si kvůli tomu připadala ještě víc dezorientovaná. Nebyl tu ani náznak dne nebo noci. Šlo jen o nekonečný pochod do nicoty.

      Aberthol měl pravdu. Tohle byl opravdu jiný svět. Pole sněhu a prázdnoty. To nejneutěšenější místo, jaké kdy viděla.

      Gwendolyn se na moment zastavila, aby popadla dech, a náhle ucítila teplou, uklidňující ruku na břiše. Byla překvapená horkem, které z ní vycházelo.

      Alistair stála vedle ní s rukou položenou na jejím břiše a prohlížela si ji s obavami v očích.

      „Ty čekáš dítě,“ řekla. Bylo to spíš prohlášení než otázka.

      Gwendolyn na ni chvíli překvapeně zírala. Šokovalo ji, že to poznala. Obzvlášť, když měla stále ploché břicho. Už ale neměla sílu to skrývat a tak jen souhlasně přikývla.

      Alistair vědoucně pokývala hlavou.