Moc Zbraní . Морган Райс
jak odpovědět. Nenáviděla, když měla lhát, ale zároveň mu nedokázala říct pravdu.
„Náš osud spočívá v rukou našich stvořitelů,“ řekla. „Pro nikoho z nás není nikdy příliš pozdě. Pij,“ pronesla k němu měkce, vyjmula z brašny visící jí na opasku malou ampuli Blatoxu, přiložila mu ji ke rtům a pohladila ho po čele.
Upřel na ni svůj pohled a poprvé za celou dobu klidně vydechl.
„Cítím se lépe,“ řekl.
O chvíli později zavřel oči.
Selese cítila, jak jí po tváři stéká slza, a rychle ji setřela.
Illepra skončila se svým zraněným, obě unaveně vstaly a společně vyrazily na svou nekonečnou cestu od těla k tělu. Samozřejmě zamířily na východ, následovaly hlavní část armády.
„Jsme tu vlastně vůbec k něčemu?“ zeptala se Selese po dlouhé chvíli ticha.
„Samozřejmě,“ odpověděla Illepra.
„Nepřipadá mi to tak,“ řekla Selese. „Jen pár jsme jich zachránily a tolik jsme jich ztratily.“
„A těch pár vojáků?“ oponovala Illepra. „Ti za to nestojí?“
Selese se zamyslela.
„Samozřejmě, že ano,“ pronesla nakonec. „Ale co ti všichni ostatní?“
Pak zavřela oči a zkusila si je vybavit, ale už z nich byly jen rozmazané tváře.
Illepra zavrtěla hlavou.
„Přemýšlíš o tom špatně. Jsi snílek, příliš naivní. Nemůžeš přece zachránit všechny. My jsme tuhle válku nezačaly. Jen po ní uklízíme.“
Pak pokračovaly v chůzi mlčky, šly stále na východ, přes pole posetá těly. Selese byla vděčná, že je s ní aspoň Illepra. Poskytovaly si vzájemně útěchu, sdílely zkušenosti a cestou i léčitelské zásoby. Selese byla ohromena Illepřinou znalostí bylin, s takovou se nikdy dřív nesetkala. Illepra zase obdivovala unikátní masti, které Selese objevila ve své malé vesnici. Skvěle se vzájemně doplňovaly.
Jak pochodovaly a znovu prohlížely mrtvá těla, Selesiny úvahy se stočily k Reecovi. I přes to všechno, co měla kolem sebe, ho nedokázala vyhnat z hlavy. Podnikla celou cestu do Silesie jen proto, aby ho našla, aby mohla být s ním. Ale osud je znovu rozdělil, příliš brzy. Hloupá válka je odvála každého jiným směrem. Stále přemýšlela nad tím, jestli je Reece v bezpečí. Uvažovala, kde přesně na bojišti byl. Každému tělu, které míjely, se rychle podívala do tváře a vždy prožívala okamžiky hrůzy, když se modlila a doufala, že to nebude on. U každého těla, ke kterému se blížily, se jí svíral žaludek až do doby, než ho otočila a uviděla, že to není Reece. U každého si s úlevou vydechla. Přesto se měla na každém kroku na pozoru, stále se bála, že ho najde zraněného – nebo hůř, mrtvého. Nevěděla, co by dělala, kdyby k tomu došlo.
Byla ale odhodlaná ho najít, mrtvého nebo živého. Došla takhle daleko a nehodlala se vrátit zpět, dokud nebude vědět, co se s ním stalo.
„Neviděla jsem ani stopu po Godfreym,“ pronesla Illepra zatímco kopala cestou do kamenů.
Illepra o Godfreym mluvila s přestávkami už od doby, kdy vyrazily, a bylo jasné, že jí na něm záleží.
„Já také ne,“ odpověděla Selese.
Byl to neustálý rozhovor mezi nimi. Každá z nich zaujatá jedním ze dvou bratrů, Reecem a Godfreym, dvěma bratry, kteří by nemohli být více rozdílní. Selese sama nechápala, co Illepra na Godfreym vidí. Jí připadal jako obyčejný opilec. Bláznivý muž, kterého nejde brát vážně. Byl zábavný a vtipný, určitě byl chytrý, ale nebyl to ten typ muže, kterého by chtěla Selese. Selese toužila po muži, který by byl upřímný, vážný a silný. Toužila po muži, který by proslul rytířskou odvahou a ctí. Reece byl přesně pro ni.
„Prostě nevím, jak by tohle všechno mohl přežít,“ pronesla smutně Illepra.
„Ty ho miluješ, že ano?“ zeptala se Selese.
Illepra zrudla a odvrátila pohled.
„Nikdy jsem o lásce nic neřekla,“ vyhrkla. „Prostě jen o něj mám starost. Je to jen přítel.“
Selese se usmála.
„Jen přítel? Tak proč o něm neustále mluvíš?“
„Opravdu?“ zeptala se překvapeně Illepra. „To jsem si neuvědomila.“
„Ano, neustále.“
Illepra pokrčila rameny a ztichla.
„Myslím, že se mi prostě nějak dostal pod kůži. Někdy mě opravdu rozčiluje. Neustále ho musím tahat z hospod. Pokaždé mi slíbí, že už se tam nikdy nevrátí. Nikdy to ale není pravda. Je to k zbláznění, opravdu. Praštila bych ho, kdybych mohla.“
„Tak proto ho tolik toužíš najít?“ zeptala se Selese. „Abys ho praštila?“
Teď se musela Illepra usmát.
„Možná ne,“ odpověděla. „Možná ho chci taky obejmout.“
Obešly kopec a narazily na vojáka, Silesiana. Ležel pod stromem a naříkal. Očividně měl zlomenou nohu. Selese to dokázala určit svým zkušeným okem i na takovou vzdálenost. Nedaleko něj byli u stromu uvázaní dva koně.
Obě dívky přispěchaly k vojákovi.
Selese se začala věnovat jeho zraněním, ze všeho nejdříve hlubokému šrámu na stehně. Nemohla si pomoct a musela položit otázku, kterou kladla každému vojákovi, kterého potkala:
„Viděl jsi někoho z královské rodiny?“ zeptala se. „Viděl jsi Reece?“
Všichni vojáci vždy jen sklopili pohled a zavrtěli hlavou. Selese si tak zvykla na zklamání, že už očekávala jen záporné odpovědi.
K jejímu překvapení ale voják souhlasně pokývl hlavou.
„Nejel jsem s ním, ale viděl jsem ho, ano, má paní.“
Selesiny oči se rozšířily radostí a nadějí.
„Je živý? Je zraněný? Víš, kde přesně je?“ chrlila jednu otázku za druhou. Srdce jí prudce bušilo, zatímco pevně sevřela vojákovo zápěstí.
Znovu přikývl.
„Vím. Má zvláštní úkol. Má získat Meč.“
„Jaký meč?“
„Přece Meč Osudu.“
Selese zůstala nevěřícně zírat. Meč Osudu. Meč z legend.
„Kde?“ zeptala se zoufale. „Kde je?“
„Vydal se k Východnímu přechodu.“
Selese uvažovala. Východní přechod, to je daleko, příliš daleko. Rozhodně nebylo možné zvládnout tu cestu po svých. Ne tímhle tempem. Navíc, pokud tam Reece skutečně je, jistě je v nebezpečí, určitě ji potřebuje.
Když se postarala o vojáka, rozhlédla se a všimla si dvou koní uvázaných u stromu. Vzhledem k mužově zlomené noze nebylo možné, že by na nich jel. Oba dva koně jsou pro něj nepoužitelní. A navíc brzy pojdou, pokud se o ně někdo nepostará.