Moc Zbraní . Морган Райс
vodní spršku na tváři. V ruce svíral magický plášť, který získal v lese, a cítil, že opravdu bude fungovat. Dostane ho přes Kaňon. Věděl, že až si ho oblékne, stane se neviditelným, schopným projít Štítem, schopným přejít do Prstenu. Jeho úkol bude vyžadovat utajení, vypočítavost a moment překvapení. Jeho muži ho samozřejmě nebudou moct následovat, ale nebude potřebovat ani jednoho z nich. Jakmile bude uvnitř, najde Andronicovy muže – muže Impéria – a zburcuje je pro svoji věc. Rozdělí je a vytvoří si z nich vlastní armádu. Zahájí svoji vlastní občanskou válku. Konec konců, imperiální vojáci milovali Romula stejně, jako milovali Andronica. Využije Andronicovy muže proti jemu samému.
Pak si Romulus najde nějakého MacGila, převede ho přes Kaňon, jak vyžaduje legenda o plášti, a pokud se ukáže, že je pravdivá, bude Štít zničen. Jakmile bude ochrana Štítu pryč, přivolá všechny své muže a celá jeho flotila pronikne do Prstenu a celý ho nadobro zničí. A pak, konečně, bude Romulus samojediným vládcem celého světa.
Zhluboka se nadechl. Téměř cítil, jaké to bude. Celý svůj život bojoval jen kvůli tomuto jedinému okamžiku.
Romulus zvedl pohled ke krvavě rudému nebi, druhé slunce v podobě obrovské koule na horizontu právě zapadalo a v tuto denní dobu vydávalo namodralou záři. Byla to denní doba, kdy se Romulus modlil ke svým bohům. K bohu země, bohu moře, bohu nebes, bohu větru – a samozřejmě a hlavně k bohu války. Věděl, že si je musí naklonit. Byl připraven: přivedl si spoustu otroků, které mohl obětovat; věděl, že jejich prolitá krev mu poskytne potřebnou moc.
Jak se blížili k pobřeží, tříštily se všude kolem něj vlny. Romulus nečekal na ostatní, až ukotví loď a začnou nakládat čluny. Raději seskočil z lodi už ve chvíli, kdy se kýlem dotkla písku. Proletěl vzduchem dobrých dvacet stop, přistál na nohy po pás ve vodě, aniž by zakolísal.
Dobrodil se na břeh, jako by mu patřil, nechával za sebou v písku hluboké otisky stop a za ním jeho muži připravili lana a spouštěli na nich do člunů zásoby. Jeden za druhým pak přistával na pobřeží.
Romulus obhlížel výsledky svojí práce a musel se pousmát. Nebe pomalu temnělo a on dosáhl pobřeží přesně v tu správnou dobu pro uskutečnění oběti. Věděl, že se mu všichni bohové odvděčí.
Obrátil se čelem ke svým mužům.
„OHEŇ!“ vykřikl panovačným hlasem.
Jeho muži se rozptýlili, aby připravili obrovskou hranici. Patnáct stop vysokou ohromnou hromadu dřeva ve tvaru tříramenné hvězdy, která jen čekala na to, až ji někdo zapálí.
Romulus pokývl a jeho muži přivlekli tucet vzájemně spoutaných otroků. Pak je provazy pevně přivázali po obvodu dřevěné hranice. Otroci zírali s vytřeštěnýma očima a nevěřícím výrazem. Hrůzou ječeli a trhali provazy, když si uvědomili, že vojáci už měli připravené pochodně a chystali se je upálit zaživa.
„NE!“ ječel jeden z nich. „Prosím! Snažně tě prosím! Tohle ne. Cokoli, ale tohle ne!“
Romulus je ignoroval. Místo toho, aby jim věnoval pozornost, se ke všem otočil zády, udělal několik kroků kupředu, rozpřáhl ruce, zaklonil se a pohlédl do nebes.
„OMARE!“ zvolal. „Poskytni nám světlo, abychom viděli! Přijmi dnes moji oběť. Projdi se mnou cestu do Prstenu. Dej mi znamení. Řekni mi, jestli uspěju!“
Romulus spustil ruce. V tu chvíli vyrazili jeho muži kupředu a hodili pochodně na hranici.
Ozvaly se hrůzyplné výkřiky otroků upalovaných zaživa. Jiskry létaly všude kolem. Romulus stál s hlavou hrdě vztyčenou, tvář ozářenou ohněm a sledoval hrůzný spektákl.
Pak přikývl a jeho muži přivezli bezokou stařenu. Tvář měla vrásčitou, tělo pokroucené. Několik mužů ji vezlo na vozíku, ona se naklonila směrem k plamenům a Romulus ji trpělivě pozoroval, očekával její proroctví.
„Uspěješ,“ pronesla. „Pokud nespatříš konvergenci sluncí.“
Romulus se zeširoka usmál. Konvergenci sluncí? Ta nenastala už snad tisíc let.
Proroctví ho potěšilo, v hrudi ucítil teplo. Tohle bylo vše, co potřeboval slyšet. Bohové byli na jeho straně.
Romulus sebral plášť, nasedl na koně a tvrdě ho pobídl kupředu. Sám vyrazil přes písek na cestu, která ho měla dovést k Východnímu přechodu, dál přes Kaňon a také už brzy k samému středu Prstenu.
KAPITOLA OSMÁ
Selese s Illeprou po boku procházela zbytky bojiště. Obě směřovaly od těla k tělu, hledali jakékoli známky života. Ze Silesie to byla dlouhá, náročná cesta a tak se daly dohromady, následovaly hlavní část armády, staraly se o raněné a mrtvé. Oddělily se od ostatních léčitelů a staly se blízkými přítelkyněmi. Spojovala je nepřízeň osudu. Přirozeně je to k sobě táhlo, byly téměř stejného věku, i na pohled si byly podobné, a co bylo možná nejdůležitější, každá milovala jednoho z MacGilů. Selese milovala Reece a Illepra, i když to jen nerada přiznávala, milovala Godfreyho.
Dělaly, co mohly, aby se udržely u hlavní části armády, kličkovaly mezi poli, skrz lesy a bahnité cesty, neustále se staraly o zraněné MacGilovce. Naneštěstí je nebylo složité najít. Byla jimi bohatě posetá celá krajina. V některých případech je Selese dokázala uzdravit. V příliš mnoha případech ale bylo to nejlepší, co pro ně mohly s Illeprou udělat, jen ovázat jejich rány, osvobodit je od bolestí pomocí lektvarů a umožnit jim klidný odchod.
Selese to lámalo srdce. Celý život byla léčitelkou v malém městečku, nikdy se nemusela vypořádat s ničím tak krutým. Byla zvyklá řešit drobné škrábance, říznutí a zranění, možná občasné kousnutí od forsytha. Nebyla ale zvyklá na tak ohromné krveprolití a smrt. Tak vážná zranění ji hluboce rmoutila.
Selese toužila uzdravovat lidi a vidět je, jak jsou zase v pořádku. Ale od doby, kdy opustila Silesii, neviděla nic než nekonečnou krvavou stezku. Jak si to jen mohli lidé vzájemně dělat? Všichni ti zranění byli něčí synové, otcové, manželé. Jak může být lidstvo tak kruté?
Ještě víc ji trápilo, že nemůže pomoct každému člověku, kterého potkala. Její zásoby byly omezené pouze na to, co dokázaly unést, a vzhledem k tomu, jak dlouhou cestu už ušly, to nebylo mnoho. Ostatní léčitelé království byli rozptýleni po celém Prstenu. Byli armádou sami pro sebe, ale zároveň příliš rozptýleni a měli málo zásob. Bez potřebných vozů, koní a skupin pomocníků dokázala unést jen velmi málo.
Zavřela oči a při chůzi zhluboka oddechovala. Před očima se jí míhaly tváře všech zraněných. Až moc často ošetřovala smrtelně zraněné vojáky křičící bolestí, sledovala, jak jejich oči pohasínají a poskytla jim Blatox. Byl to velmi dobře fungující uklidňující prostředek, pomáhal i proti bolesti, ale nedokázal uzdravit hnisající rány ani zastavit infekci. Bez všech potřebných zásob to bylo jediné, co mohla dělat. Chtělo se jí z toho zároveň brečet i křičet.
Selese i Illepra poklekly každá nad jedním vojákem, jen několik stop od sebe. Obě měly plné ruce práce se šitím sečných zranění. Selese byla nucena používat stejnou jehlu až příliš často, přála si, aby měla možnost použít čistou. Ale neměla na výběr. Voják křičel bolestí, zatímco mu zašívala dlouhou ránu na jeho paži. Nezdálo se ale, že by rána chtěla zůstat uzavřená. Neustále z ní prosakovala krev. Selese