Pochod Králů . Морган Райс
to ostatně nejpalčivější myšlenka, která trápila i Garetha samotného. Co se může stát v dohře po tak chaotickém atentátu? Pokud by se mu podařilo provést to čistě a jednoduše, a svést vinu na někoho jiného, potom by Garethův plán přežil klinickou smrt a trůn by připadl jemu. Koneckonců, on byl přece prvorozeným legitimním synem. Jeho otec předal následnictví jeho sestře Gwendolyn, ale nikdo jiný než královi potomci nebyli té rozpravě přítomni a toto přání nestačilo být ratifikováno. Gareth znal nejvyšší radu a dobře věděl, jak vážně berou všechna nástupnická pravidla. Bez ratifikace otcova přání jeho sestra nebude moci nastoupit na trůn.
Což by opět vedlo k němu. Pokud by celý nástupnický proces nabral tento směr – a Gareth si byl jistý, že by se tak stalo – potom by trůn jistojistě připadl jemu. Tak mluvilo právo.
Jeho sourozenci by se tomu bránili, o tom také neměl nejmenší pochybnosti. Odvolávali by se na onu rozpravu s otcem a nejspíše by trvali na svěření vlády Gwendolyn. Kendrick by se pravděpodobně nepokusil strhnout vládu sám pro sebe. Na to byl příliš čestný. Godfreymu bylo všechno jedno. Reece byl příliš mladý. Gwendolyn byla tedy jedinou viditelnou hrozbou. I tak byl ale Gareth optimista, nemyslel si, že by rada byla připravená na vládu ženy, navíc vlastně spíše náctileté dívky. A bez ratifikace od krále měli perfektní příležitost ji z nástupnictví vyloučit.
Jenže pak tu byl ještě jeden problém, a ten se jmenoval Kendrick. Koneckonců, Garetha všichni svorně neměli rádi, kdežto Kendrick byl milován jak mezi vojsky, tak i mezi obyčejnými poddanými. Díky těmto skutečnostem se muselo počítat s šancí, že se rada rozhodne svěřit trůn Kendrickovi, i když by o něj on sám nikdy neusiloval. Čím dříve se Gareth dostane k moci, tím dříve bude moci zlikvidovat Kendrickův vliv.
Gareth náhle ucítil jak jej cosi tahá za ruku. Podíval se a zjistil, že ji drásá lano upevněné k otcově rakvi, a že už dávno začalo spouštění do hrobu. Rozhlédl se kolem a spatřil všechny své sourozence, z nichž každý třímal jeden takový provaz a pomalu spouštěli otce pod zem. Garethův konec byl teď nakloněný příliš vysoko. Musel si přehodit ruce a po určitou chvíli pouštět lano mnohem rychleji než ostatní, aby vyrovnal ztrátu. Osud se mu vysmíval i teď, ani v momentě otcovy smrti nebyl Gareth schopen mu plně a řádně sloužit.
Ozvaly se vzdálené zvony. Argon předstoupil do centra pozornosti a zvedl dlaň a promluvil.
“Itso ominus domi ko resepia…”
Byla to původní a dnes už běžně nepoužívaná řeč Prstenu. Řeč dávných králů, kterou používali jeho předkové po tisíc let. Řeč, kterou Garetha od útlého mládí učili všichni jeho učitelé, aby ji jednou mohl použít až usedne na trůn jako nástupce.
Argon se z ničeho nic zastavil, vzhlédl a zadíval se přímo na Garetha. Po princově páteři okamžitě proběhla vlna mravenčení, když jej Argonovy zářivé oči začaly zevrubně zkoumat. Garethova tvář se zalila červení, když přemýšlel, zda to vidí i ostatní a zda chápou o co se tu právě jedná. Z toho pohledu mohl jasně vyčíst, že Argon dobře o ví o jeho zapojení do atentátu. Ale Argon vždycky zůstával tajemný, stejně jako vždy odmítal nechat se zatáhnout do pletich běžných lidských osudů. Zůstane mlčet?
„Král MacGil byl dobrým vladařem, skutečným králem,“ řekl potom Argon hlubokým, jakoby nadpozemským hlasem.
„Dělal čest svým královským předkům a obohatil a posílil toto království více, než kterýkoliv král před ním. Jeho život mu byl odejmut předčasně a Bůh to ví. I tak po sobě však zanechal bohatý odkaz. Nyní je na nás, abychom jeho odkaz dovedli do konce.
Argon se odmlčel.
„Naše království Prstenu je ze všech stran obklopeno zlověstnými hrozbami. Za Kaňonem, který střeží pouze náš energetický štít, žijí národy barbarů a příšer, které by nás okamžitě roztrhaly na kusy, kdyby mohly. Uvnitř Prstenu, na druhé straně Vysočiny, se rozkládá území klanu, který nám také neustále škodí. My teď žijeme v dobách nepoznaného míru a properity, ale naše bezpečnost je pomíjivá.
Proč si bohové povolali nejlepšího z nás v jeho nejlepších letech – našeho dobrého a moudrého krále? Proč bylo jeho osudem, aby byl takto zavražděn? Všichni jsme pouhé loutky, pěšáci ve velké hře osudu. I v okamžiku, kdy se nalézáme na vrcholu naší moci, můžeme záhy skončit pod zemí. Otázka, se kterou se musíme potýkat, nezní o co bychom měli osilovat – ale kým bychom se měli snažit stát.
Argon sklonil hlavu. Garethovy dlaně pálily od provazu. Poslední královo lůžko teď s tupým úderem dosedlo na dno hluboké hrobky.
„NE!“ ozval se výkřik.
Byla to Gwendolyn. Hystericky se najednou rozběhla na okraj hrobu, jako kdyby snad chtěla skočit dovnitř. Reece se rozběhl za ní, chytil ji a strhnul zpátky. Kendrick také přispěchal na pomoc.
Gareth s ní ale neměl nejmenší soucit, naopak, měl z ní strach. Pokud si přála skončit také pod zemí, mohl to docela dobře zařídit.
Ano, no jistě, to mohl.
*
Thor stál jenom kousek od rakve krále MacGila, když jej spouštěli pod zem a byl tím pohledem ohromen. Král si pro svůj věčný odpočinek vybral nejvýšší pohoří v království, vznešené a majestátní Kolvijské útesy, jejichž nejvyšší vrcholky byly po většinu roku zahaleny v mracích. Oblaka byla teď lehce obarvená náznaky oranžové, zelené, žluté a růžové barvy, které vytvářelo první vycházející slunce. Od rána bylo ale vše zahaleno mlhou, která se nezdála, že by se chtěla zvedat. Působilo to, jako když se celé království obléklo do smutečního hávu. Krohn, stojící vedle něj, zakňučel.
Vysoko nad nimi se ozval další zvuk a když se za ním Thor ohlédl, poznal Estopheles, která kroužila nad jejich hlavami a shlížela na pohřeb. Thor byl stále otřesený ze všech těch překotných událostí, které se odehrály během posledních dnů. Teď tu stál uprostřed královské rodiny a účastnil se pohřbu muže, kterého si tak rychle zamiloval jako vlastního otce. Zdálo se to nemožné. Vlastně ani neměl šanci se s ním pořádně seznámit, přesto k němu od začátku cítil více než jenom respekt k vlastnímu králi a více než ke svému skutečnému otci. A teď mu jej vzali. Více než na cokoliv jiného také Thor nedokázal přestat myslet na králova poslední slova:
Ty nejsi jako ostatní. Jsi zvláštní. Dokud neporozumíš tomu, kým jsi, toto království nikdy nepozná chvíli oddychu.
Co tím král myslel? Kdo tedy vlastně je? A proč by měl být zvláštní? Jak to všechno mohl král vědět? A co má osud království společného s někým jako je on? Neblouznil král, když mu o tom povídal?
Daleko odsud je úžasná země. Leží až za Impériem. Dokonce až za zemí draků. Je to země Druidů. Tam odtud pochází tvá matka. Musíš se tam vypravit a hledat odpovědi.
Jak mohl MacGil vědět o Thorově matce? Jak mohl vědět, kde žila? A jaké odpovědi by mu mohla dát? Thor si vždycky myslel, že je matka mrtvá a myšlenka, že by někde mohla být naživu, jej naplňovala nadšením. Víc než kdykoliv předtím cítil touhu se za ní vydat a pokusit se ji najít. Najít odpovědi a konečně odhalit tajemství kým je a proč je jiný než ostatní.
Když se rozezněly zvony a MacGilovo tělo začalo klesat pod zem, Thor přemýšlel o krutých hrách osudu. Proč mu bylo umožněno vidět budoucnost, ve které bude tento skvělý muž zavražděn, a přesto nebylo