Pochod Králů . Морган Райс
Legii a nic jiného, čím by se dalo zabavit, tu vlastně ani moc není. Dal jsem si tehdy za úkol prozkoumat tady každý kout a skulinu.“
Zahnuli za další roh, seběhli tři schody, prošli obloukem ve zdi a potom stoupali dlouhou šachtou s točitým schodištěm. Nakonec je Reece dovedl k těžkým dubovým dveřím, které byly pokryté silnou vrstvou prachu. Přitiskl k nim jedno ucho a poslouchal. Thor stál vedle něj.
„Co je tohle za dveře?“ zeptal se.
„Pšt!,“ řekl Reece.
Thor zmlkl, přiložil ucho ke dveřím a také poslouchal. Krohn se zastavil těsně za ním a se zakloněnou hlavou si oba prohlížel.
„Jsou to tajné dveře do komnaty mého otce,“ šeptal Reece. „Chci nejdřív vědět, kdo je tam teď s ním.“
Thor s tlukoucím srdcem poslouchal směsici hlasů, která se zpoza dveří ozývala.
„Zní to, jako když je místnost plná lidí,“ řekl Reece.
Potom se otočil k Thorovi a věnoval mu významný pohled.
„Napochoduješ přímo doprostřed smečky vlků. Budou tam jeho generálové, rádci, rodina – úplně všichni. Jsem si jistý, že každý z nich po tobě půjde. Jsi hlavní podezřelý z tohohle všeho. Bude to stejný, jako jít dobrovolně doprostřed rozběsněného lynčujícího davu. Pokud si otec pořád ještě myslí, že ses ho pokoušel zabít, máš to spočítaný. Jsi si jistý, že tam vážně chceš?
Thor těžce polknul. Bylo to teď nebo nikdy. Uvědomil si, že tohle je jeden z okamžiků, kdy se jeho osud ocitá na vahách. Vyschlo mu v krku. Bylo by snadné se teď otočit a utéct. Někde daleko od Králova Dvora by mohl žít bezpečný a klidný život. Anebo mohl projít těmi dveřmi a riskovat, že zbytek tohoto života stráví zavřený v podzemních kobkách s těmi existencemi. Nebo bude rovnou popraven.
Zhluboka se nadechl a potom rozhodl. Musí svým démonům čelit. Nemůže se teď obrátit a utéct.
Thor kývnul. Měl strach otevřít pusu a potvrdit kývnutí i slovy. Třeba by mu to sebralo ten poslední zbytek kuráže, který si teď úzkostlivě držel.
Reece kývnul v odpověď a ve tváři se mu zračil souhlas. Potom vzal za železnou kliku a ramenem se opřel do dveří.
Když se otevřely, Thor musel v záplavě světla z místnosti chvilku mžourat. Zjistil, že už stojí v králově komnatě, společně s Reecem a Krohnem po boku.
Byly tam alespoň dvě desítky lidí, které se mačkaly kolem krále, jenž ležel na své posteli. Někteří se nad ním skláněli, jiní klečeli. Přímo kolem krále byli shromážděni jeho generálové a rádcové, společně s Argonem, královnou, Kendrickem, Godfreym a…Gwendolyn. Bylo to rozloučení s umírajícím a Thor vpadl nepozván přímo doprostřed tak soukromé záležitosti.
V místnosti panovala pochmurná atmosféra, tváře všech byly vážné. MacGil ležel na posteli podložený polštáři a Thor pocítil úlevu, když viděl, že je král stále ještě naživu – alespoň prozatím.
Všichni se teď otočili a zůstali překvapeně zírat na nově příchozí. Thor si dokázal představit, jaký šok to pro ně asi musí být, že se tak nečekaně najednou s Reecem vynořili z tajné chodby a rovnou se hrnuli do místnosti.
„To je ten kluk!“ zakřičel někdo, vstal a ukázal nenávistně prstem na Thora. „To je ten, který se pokusil otrávit krále!“
Okamžitě se k němu ze všech stran začaly prodírat stráže. Thor nevěděl, co si počít. Na jednu stranu se chtěl otočit a utíkat, ale zároveň věděl, že se těmto lidem teď musí postavit a že se musí usmířit s králem. Takže se namísto útěku připravil na střetnutí s několika strážnými, kteří už se po něm natahovali. Krohn po jeho boku začal výhružně syčet.
Thor najednou pocítil vlnu tepla, stoupající jeho tělem a svou energii, která se začala aktivovat. Bezmyšlenkovitě zvednul jednu ruku dlaní k strážným a namířil svou sílu proti nim.
Potom udiveně sledoval, jak se všichni zastavili uprostřed kroku a jako přimražení zůstali stát jenom jediný metr od něj. Jeho síla, cokoliv byla zač, z něj teď proudila ven a držela strážné v kleštích.
„Jak se opovažuješ sem nakráčet i s tou svou magií, kluku!“ rokřikl se Brom, nejvyšší z králových generálů a bleskurychle tasil svůj meč. „To ti jeden pokus o zabití našeho krále nestačil?“
Brom vykročil s taseným mečem směrem k Thorovi, ale ten najednou pocítil změnu v toku své energie. Objevilo se tam něco nového, silnějšího než to, co poznal předtím. Jednoduše zavřel oči a začal se soustředit. Okamžitě pocítil energii Bromova meče, jeho tvar, kov, ze kterého byl ukován a nějakým prazvláštním způsobem se jeho energie sjednotila s mečem. Svým vnitřním zrakem potom přikázal meči, aby se zastavil.
Brom zmrznul na místě a vyděšeně vykulil oči.
„Argone!“ otočil Brom hlavu a křičel o poznání méně sebevědomým hlasem. „Okamžitě tohle čarodějnictví zastav! Zastav toho kluka!“
Argon vystoupil z davu a pomalu si spustil kapuci z hlavy na ramena. Potom se na Thora planoucíma očima upřeně zadíval.
„Nevidím žádný důvod, proč bych ho měl zastavovat,“ řekl potom. „Nepřišel sem, aby ubližoval.“
„Zbláznil ses? Málem zabil našeho krále!“
„To je to, co si ty myslíš,“ řekl Argon. „Ale ne to, co vidím já.“
„Nechte ho být,“ ozval se potemnělý, hluboký hlas.
Všichni se otočili k MacGilovi, který se s potížemi na posteli posadil. Malátně se rozhlédl kolem. Mluvení pro něj bylo očividně krajně vysilující.
„Chci s chlapcem mluvit,“ řekl MacGil. „O samotě. Všichni ven.“
„Můj králi,“ řekl Brom. „Opravdu myslíš, že je to bezpečné? Jenom ty a ten kluk o samotě?
„Thora všichni necháte na pokoji,“ odpověděl MacGil. „A teď nás nechte. Všichni. Moji rodinu z toho nevyjímaje.“
Místnost zahalilo zaražené ticho. Všichni se po sobě vzájemně dívali a očividně si nebyli jistí, jestli mají uposlechnout. Thor stál jako přimražený na své místě a čekal, co se bude dít.
Jeden za druhým se potom začali všichni, i královská rodina, trousit ven z místnosti. Dokonce i Krohn nakonec poslušně odešel s Reecem. Komnata, která byla ještě před několika málo momenty narvaná k prasknutí, náhle zela prázdnotou.
Dveře se zavřely. V nastalém tichu tu zbyli jenom Thor a MacGil. Bylo těžké tomu uvěřit. Vidět krále takhle bledého a v strašných bolestech, zraňovalo Thora více, než by to byl čekal. Nevěděl proč, ale měl pocit, jako by on sám ležel na té posteli a umíral. Více než cokoliv jiného si přál, aby byl král zase v pořádku.
„Pojď sem, můj chlapče,“ řekl MacGil slabým chraptivým hlasem, který byl pouhým stínem toho, co od MacGila slýchávali dříve.
Thor sklonil hlavu a pospíšil si ke králově posteli, kde poklekl. MacGil natáhl roztřesenou ruku, Thor ji uchopil a políbil.
Potom se podíval králi do obličeje a spatřil na jeho tváři slabý úsměv.