Rytířské Klání . Морган Райс
se rozzlobeně zamračila.
„Tvůj otec nic nenamítal.“
„Můj otec na pravidla příliš nedbá,“ odpověděl. „Já ano. A královská garda se mi zodpovídá.“
Nejistě přešlápla.
„Proč jsi mě tu vlastně zastavil?“ zeptala se rozrušeně. „Abys mi zakázal mít s sebou leoparda?“
Zamračil se též, protože si uvědomil, že tato sokyně se mu jenom tak nepodřídí. Pozorně si ji prohlížel.
„V celém Útesu není jediné ženy, která by po mně alespoň tajně netoužila,“ řekl. „A já přesto v tvých očích nevidím ani náznak chtíče.“
Gwen se na něj zhrozeně podívala. Konečně bylo jasné, o čem tato rozmluva je.
„Chtíče?“ opakovala nevěřícně. „Proč by tam měl nějaký být? Jsem vdaná a láska mého života se ke mně brzy vrátí.“
Mardig se hlasitě rozesmál.
„Opravdu?“ zeptal se pobaveně. „Podle toho co jsem slyšel, musí být už dávno mrtvý. Anebo je ztracený ve světě tak daleko odsud, že už ani nenajde cestu zpět.“
Gwendolyn se zachmuřila a začínala mít opravdovou zlost.
„I kdyby se už nikdy neměl vrátit,“ procedila mezi zuby, „stejně nikdy nebudu s nikým jiným. S tebou rozhodně ne.“
Jeho tvář zbrunátněla.
Gwendolyn se otočila, aby odešla pryč, ale on ji chytil za paži. Krohn výhružně zavrčel.
„Já se tady neptám, když něco chci,“ řekl. „Prostě si to beru. Jsi v cizím království a vydána na milost svého hostitele. Bylo by rozumné, kdybys nevzdorovala svým únoscům. Koneckonců, bez naší pohostinnosti už bys byla dávno mrtvá někde v té pustině. Věř mi, že se v tomto hradu může stát mnoho nemilých věcí, které učiní z čestných hostů psance – i z těch nejdůležitějších a nejurozenějších.“
Gwendolyn už v životě čelila mnoha hrozbám a takováto řeč ji nemohla vystrašit. Zamračila se.
„Únoscům?“ zvedla obočí. „Kdo si myslíš, že jsi? Já jsem svobodný člověk, jestli sis náhodou nevšiml a můžu si jít, kam se mi zlíbí.“
Ošklivě se usmál.
„A kam chceš jít? Zpátky do pustiny?“
Spokojen sám se sebou zakroutil hlavou.
„Technicky vzato jsi volná a jít opravdu můžeš,“ dodal. „Ale nech mě předtím položit ti otázku: když je celý zbytek světa vlastně smrtelně nebezpečným místem, kam tedy chceš jít?“
Krohn se rozzuřeně vrtěl a Gwendolyn věděla, že nemá daleko do skoku. Setřásla Mardigovu ruku a rychle tu svou položila na Krohnovu hlavu, aby rozběsněného leoparda uklidnila a zabránila nejhoršímu. Potom se na prince znovu zamračila.
„Pověz mi něco, Mardigu,“ oslovila jej chladně. „Proč teď vlastně nejsi venku v poušti se svými bratry na výpravě? Jak to, že jsi jediný, kdo zůstal v hradu? To se bojíš?“
Usmál se na ni, ale ona pod tou maskou dobře viděla zbabělost.
„Rytířství je pro blázny,“ odpověděl. „Nicméně musím říci užitečné blázny, protože nevědomky čistí cestu pro nás ostatní. Když se na rytíře podíváš z jiné stránky, zjistíš, že jsou vlastně něco jako loutky. Já se nenechám tak snadno využívat.“
Zhnuseně se na něj podívala.
„Můj bratr i jeho Stříbrní by se takovým jako jsi ty vysmáli do obličeje,“ řekla. „Ty bys v Prstenu nepřežil ani minutu.“
Znovu se podívala kudy by unikla, ale stál jí v cestě.
„Máš dvě možnosti,“ řekla tedy. „Buď mě necháš jít, nebo tady Krohn dostane snídani, po které tolik touží. Myslím, že jsi přesně jeho typ.“
Podíval se na leoparda, z jehož vyceněných zubů odkapávaly sliny, zachvěly se mu rty a potom ustoupil stranou.
Gwen však neodcházela. Namísto toho k němu přistoupila blíže a zamračila se.
„Možná, že jsi velitelem hradní stráže,“ zasyčela, „ale nezapomínej, že mluvíš s královnou. Se svobodnou královnou. Já se ti nikdy nehodlám zodpovídat ani tě poslouchat. S touto konverzací jsme skončili a ty by sis měl zapsat za uši, že jsem mnohem nebezpečnější, než se možná na první pohled zdám. Mnohem nebezpečnější než jsi ty.“
Princ na ni chvíli vyjeveně zíral a potom se usmál.
„Líbíš se mi, královno Gwendolyn,“ odpověděl. „Mnohem víc, než jsem si zprvu myslel.“
Gwendolyn ani nestačila odpovědět, když se otočil a rychlým krokem odcházel pryč. Brzy zmizel za rohem. Jeho kroky postupně utichaly v dálce, zatímco ona tam pořád stála a přemýšlela, jaké další nástrahy asi u tohoto dvora číhají.
KAPITOLA TŘETÍ
Kendrick cválal na svém koni napříč vyprahlou pouštní krajinou. Brandt a Atme se drželi po jeho bocích a půl tuctu Stříbrných rytířů za nimi. To bylo vše, co zůstalo z kdysi slavného rytířského řádu Prstenu. Teď uháněli s větrem o závod jako za starých časů a s každým krokem se nořili hlouběji a hlouběji do Velké pustiny. Kendrick se celou cestu utápěl ve smutných vzpomínkách na staré časy, kdy byli Stříbrní v plné síle a v počtu tisíců elitních válečníků. Jeden z rytířů býval proslulejší a schopnější než druhý a všude, kde se objevili, je vesničané vítali s jásotem. Stříbrní byli oblíbení úplně všude, ve všech vesnicích jim bylo při cestách nabízeno přístřeší a oni potom zůstávali s majiteli domu vzhůru dlouho do noci a vyprávěli jim příběhy o bitvách, hrdinských činech, turnajových kláních a boji s nestvůrami v území za Kaňonem.
Mhouříce oči, aby si je chránil proti všudypřítomnému písku, sám pro sebe zakroutil hlavou. Teď už byly jiné časy a místo jejich působiště se také změnilo. Zůstalo mu pouhých osm mužů. Osm namísto několika tisíc. Změnilo se toho strašlivě mnoho. Až příliš, aby to člověk dokázal brát s nadhledem. Bude sláva Stříbrných ještě někdy obnovena?
Kendrickův názor na to, co vlastně dělá bojovníka bojovníkem, se během let měnil. Teď si uvědomil, že nejlepší válečníci nejsou ukuti jenom z vybroušených schopností a cti, ale také z houževnatosti. Schopnost pokračovat dál, nehledě na okolnosti, to bylo jednou z největších kvalit. Život člověka nepřestával zasypávat dalšími a dalšími pohromami, překážkami a nesnázemi – a především neustálými změnami. Ztratili už skoro všechny své přátele a král, kterému jako mladíci přísahali při vstupu do řádu věrnost, už byl také dávno po smrti. Dokonce i samotná jejich domovina zmizela z mapy světa, ale přesto všechno tu stále zůstávalo osm rytířů, kteří se nevzdávali a pokračovali dál. Právě schopnost vytrvat byla nyní v jeho očích tím, co odlišovalo skutečné válečníky od těch, kteří v případě nesnází zahodí kopí a dají se na útěk.
„PÍSEČNÁ STĚNA!“ vykřikl někdo.
Kendrick