Vládce, Rival, Vyhnanec . Морган Райс

      KAPITOLA PRVNÍ

      Irrien miloval bitvy, vzrušení z vědomí, že je silnější než jeho soupeř – pohled na výsledky jeho výpravy byl ale mnohem lepší.

      Projížděl troskami Delosu, sledoval drancování, naslouchal výkřikům slabých, které jeho muži zabíjeli, bili, znásilňovali a drtili. K přístavu mířily dlouhé řady spoutaných otroků a na jednom z náměstí už se začalo obchodovat s ukradenými věcmi a zajatými lidmi. Irrien se snažil ignorovat bolest v rameni, kterou při chůzi cítil. Před svými muži nesměl projevit slabost.

      Velká část města byla zničená, ale Irrienovi to bylo jedno. Co je zničené, se dá znovu postavit, hlavně když je k dispozici dostatek otroků a bičů nad nimi. A dá se to znovu postavit tak, jak si přeje on.

      Samozřejmě se našli i tací, kteří měli vlastní požadavky. V současné době ho následovali jako žraloci následující pach krve. Válečníci, kněží a spousta dalších. Byli to zástupci ostatních příslušníků Rady kamenů ze Šeropelu. Dohadovali se o tom, co by si pro sebe mohli urvat jejich páni. Byli tu obchodníci, kteří se snažili nabízet co nejlepší ceny za transport Irrienova vydrancovaného zboží zpět do zemí nekonečného popela a prachu.

      Irrien je většinou ignoroval, ale oni byli stále poblíž.

      „První kameni,“ pronesl jeden z nich. Měl na sobě kněžskou róbu s opaskem zdobeným prstními kůstkami a ve vousech pomocí stříbrného drátku zapletené svaté symboly. Amulet zdobený heliotropem znamenal, že patří k jednomu z nejvýše postavených lidí v řádu.

      „Co si přeješ, svatý muži?“ zeptal se ho Irrien. Když mluvil, nepřítomně si mnul rameno a doufal, že si nikdo neuvědomí proč.

      Kněží rozpřáhl ruce tetované runovými symboly, které jako by se při každém pohybu lehce měnily.

      „Nejde o to, co chci já, jde o to, co žádají bohové. Poskytli nám vítězství. Je jen správné, že jim poděkujeme přiměřenou obětí.“

      „Chceš tím říct, že vítězství nezískala síla mých paží?“ obořil se na něj Irrien. Nechal v hlase zaznít nevyřčenou výhružku. Kněží využíval, když se mu to hodilo, ale nehodlal jim dovolit, aby ho ovládali.

      „Dokonce i nejsilnější musejí chápat přízeň bohů.“

      „Promyslím to,“ zopakoval Irrien odpověď, kterou dnes použil už mnohokrát. Lidé si žádali jeho pozornost, materiál, celá řada lidí si chtěla urvat kus pro sebe z toho, co on získal. Takové už bylo prokletí panovníků, ale také to byl symbol jeho moci. Každý, byť i silný muž, který přišel k Irrienovi žádat o laskavost, tím vlastně přiznával, že si sám neumí vzít to, co chce.

      Zamířili zpět k hradu a Irrien si uvědomil, že už plánuje, kalkuluje a přemýšlí, kde bude nutné provést opravy a kde nechá postavit sochy znázorňující jeho moc. V Šeropelu by takovou sochu lidé zničili nebo ukradli ještě dřív, než by byla dokončena. Tady možná bude připomínat jeho vítězství až do konce časů. Až se uzdraví, bude mít spoustu práce.

      Když se přiblížili k hradbám, prozkoumal Irrien jejich obranu. Hradby byly silné, dost silné na to, aby odrazily jakéhokoli nepřítele, pokud by Irrien velel obráncům. Pokud by někdo býval neotevřel brány, velmi pravděpodobně by hrad dokázal vzdorovat Irrienovým jednotkám až do doby, než by vypukly nevyhnutelné konflikty mezi kameny.

      Lusknul prsty směrem ke sloužícímu. „Chci, aby všechny tunely pod hradem byly uzavřeny. Je mi jedno, kolik při tom zemře otroků. Pak proveďte totéž s tunely pod městem. Nechci tu žádné krysí chodby, kterými by se mohli bez mého vědomí plížit lidé.“

      „Ano, První kameni.“

      Pak pokračoval do hradu. Sloužící už přistěhovali šeropelské prapory. Zdálo se ale, že někteří nedostali rozkazy, které jim poslal. Tři jeho muži strhávali tapisérie, vylupovali drahokamy z očí soch a cpali si je do měšců.

      Irrien vykročil kupředu a viděl, že se muži rozhlížejí s ostražitostí, kterou se v nich snažil vzbuzovat.

      „Co tu děláte?“ zeptal se.

      „Pokračujeme v plenění města, První kameni,“ odpověděl jeden. Byl mladší než zbývající dva. Irrien předpokládal, že