Vládce, Rival, Vyhnanec . Морган Райс
se jejích řetězů a odpoutal je od trůnu. Stephania si na okamžik vychutnala své vítězství. I kdyby k ní teď byl krutý, i kdyby ji odvlekl do svých komnat a zmocnil se jí tam, stále to byl pokrok.
Nikam ji ale neodvlekl. Srazil Stephanii na studený mramor. Stephania po něm sklouzla před okolo stojící postavy. Pod koleny cítila, jak je podlaha nepříjemně tvrdá.
Šok ji zasáhl drsněji než bolest. Jak jí to mohl Irrien udělat? Copak nebyla vším, co by mohl chtít? Stephania vzhlédla a uviděla muže v tmavé róbě, který na ni shlížel s očividným opovržením.
„Udělal jsem chybu, když jsem si myslel, že to s tebou nebude ztráta času,“ pronesl Irrien. „Chtěl jsi oběť, knězi? Vezmi si ji. Vyřízni z ní dítě a nabídni ho mým jménem svým bohům. Nechci tu mít nějakého ukňučeného spratka s nárokem na trůn. Až skončíš, hoď to, co z ní zbyde, mrchožroutům.“
Stephania hleděla na kněze, pak na Irriena, téměř nebyla schopná slova. Tohle se nemohlo dít. Nemohlo. Ona to nemohla dopustit.
„Prosím,“ řekla. „Tohle je hloupost. Můžu pro tebe udělat mnohem víc, než si myslíš!“
Zdálo se, že jí nikdo nevěnuje pozornost. Cítila, jak v ní narůstá panika, stejně jako šokující uvědomění si, že se to skutečně děje. Skutečně se to chystali provést.
Ne. Ne, to nesmí!
Když ji kněz chytil za paže, začala ječet. Někdo další ji chytil za nohy a společně ji i přes její odpor nesli pryč. Irrien a ostatní ji následovali, ale to teď bylo Stephanii jedno. Myslela jen na jedinou věc:
Oni zabijí její dítě.
KAPITOLA DRUHÁ
Ceres nemohla uvěřit tomu, že se jim podařilo utéct. Ležela na palubě malé loďky, kterou ukradli, a představa toho, že je tady a nečeká na smrt v některé z bojových jam pod hradem, jí připadala neuvěřitelná.
V bezpečí ale ještě rozhodně nebyli, jak jim dal jasně najevo šíp, který jí proletěl nad hlavou.
Ceres vzhlédla přes hrazení lodi a přemýšlela, jestli je něco, co by mohla udělat. Z pobřeží po nich stříleli lukostřelci. Většina šípů dopadala neškodně do vody, některé se ale s nepříjemným drnčením zabodávaly do lodi.
„Musíme plout rychleji,“ pronesl Thanos. Vyrazil k jedné z plachet. „Pomoz mi ji dostat nahoru.“
„Ještě… ne,“ zachraptěl něčí hlas z druhé strany paluby.
Byl to Akila. Ležel na palubě a podle Ceresina názoru vypadal příšerně. Ještě před několika okamžiky z něj trčel meč Prvního kamene. Ceres ho z něj vytrhla a teď bylo jasné, že Akila rychle ztrácí krev. I tak se mu ale podařilo zvednout hlavu a podívat se na ně s naléhavostí, kterou nebylo možné ignorovat.
„Ještě ne,“ zopakoval. „Lodě kolem přístavu zachytávají většinu větru a plachta by z nás udělala větší cíl. Použijte vesla.“
Ceres přikývla a zatáhla Thana k zachráněným bojepánům, kteří teď veslovali. Najít místo mezi svalnatými muži nebylo snadné, ale podařilo se jim vmáčknout se mezi veslaře a přidat zbytky svých sil ke společnému úsilí.
Vpluli do stínu ukotvené galéry a současně s tím ustal i déšť šípů.
„Musíme být chytří,“ pronesla Ceres. „Pokud nás nenajdou, nebudou nás moct zabít.“
Pustila veslo a ostatní následovali její příklad. Nechali loďku, aby se houpala na vlnách po boku obří lodi, mimo dohled nepřátel na pobřeží.
Poskytlo jí to šanci, aby zašla za Akilou. Ceres ho znala jen krátce, ale přesto cítila vinu za to, co se mu stalo. Bojoval za její věc a utrpěl při tom zranění, které se teď rozevíralo zející ránou v boku.
Vedle něj klečeli Sartes a Leyana a snažili se zastavit krvácení. Ceres překvapilo, jak dobří v tom byli. Pomyslela si, že válka učí lidi dělat věci, které by se jinak nenaučili.
„Zvládne to?“ zeptala se Ceres bratra.
Sartes k ní vzhlédl. Na rukou měl krev. Leyana po jeho boku byla celá bledá.
„Nevím,“ odpověděl Sartes. „Viděl jsem už dost zranění mečem a myslím, že tohle nezasáhlo důležité orgány. Předpokládám to ale jen díky tomu, že je ještě na živu.“
„Vedeš si dobře,“ prohlásila Leyana a vzala Sarta za ruku. „Ale víc na lodi udělat nedokážeme. Potřebujeme léčitele.“
Ceres byla ráda, že tu Leyana je. Z těch několika chvil, kdy ji mohla sledovat, se jí zdálo, že se k sobě s jejím bratrem hodí. Rozhodně se jim společně dařilo udržovat Akilu při životě.
„Dostaneme tě k léčiteli,“ slíbila Akilovi Ceres, i když si nebyla jistá, jestli svůj slib bude schopná dodržet. „Nějak.“
Thanos byl teď na přídi lodi. Ceres přešla k němu a doufala, že vymyslel, jak pokračovat. Ve stínu cizí lodi nemohli zůstat napořád. Přístav byl plný nepřátel. Invazní flotila vypadala, jako kdyby zástavba města, které se rozprostíralo na pevnině, plynule pokračovala i na moře.
„V Šeropelu to bylo ještě horší,“ pronesl Thanos. „Tohle je hlavní flotila, ale spousta lodí sem ještě připluje.“
„Chystají se rozebrat si Impérium,“ odhadla Ceres.
Nebyla si jistá, co si o tom má myslet. Celou dobu se snažila Impérium svrhnout, ale tohle… tohle jen přinášelo utrpení dalším lidem. Obyčejní lidé, stejně jako ti urození, budou odvedeni do otroctví, budou vydáni na milost a nemilost nájezdníkům. Touhle dobou už pravděpodobně nájezdníci našli i Stephanii. Ceres by asi měla cítit uspokojení, ale jediné, co cítila, byla úleva z toho, že je Stephania pryč a už se jim nebude míchat do života.
„Lituješ, že jsi opustil Stephanii?“ zeptala se Ceres Thana.
Naklonil se k ní a položil jí ruku kolem ramen. „Lituji toho, že to zašlo až tak daleko,“ řekl. „Ale po tom všem, co udělala… ne, toho nelituju. Plně si to zasloužila.“
V jeho hlase zněla jistota, ale Ceres věděla, jak komplikované občas všechno je. I když šlo o Stephanii. Každopádně už byla pryč, pravděpodobně po smrti. Byli volní. Nebo budou, pokud se jim podaří dostat se z přístavu.
Všimla si, že na ni z druhé strany paluby otec kývá hlavou a někam ukazuje.
„Tamhle, vidíš ty lodě? Zdá se, že odplouvají.“
Skutečně tam byla skupina galér a kog, které opouštěly přístav. Držely se pohromadě, ve skupině, jako by se kapitáni báli, že jim někdo sebere jejich náklad. Vzhledem k tomu, jak to v Šeropelu fungovalo, byly jejich obavy určitě na místě.
„Co jsou zač?“ zeptala se Ceres. „Obchodní lodě?“
„Některé možná,“ odpověděl její otec. „Budou plné nakradených věcí. Řekl bych, že některé převážejí otroky.“
Ceres se to hnusilo. Při myšlence na lodě, které odvážejí obyvatele jejího města někam pryč, aby tam žili své životy v řetězech, měla chuť je vlastníma rukama rozbít a všechny osvobodit. Nemohla