Spona pro dědice. Морган Райс

      KAPITOLA DRUHÁ

      Sophia vyhlížela na město za dveřmi, za hranicemi normálního světa. Sienne se jí otírala o nohu a Lucas s Kate šli po jejím boku. Sophia nevěděla, co si o městě za dveřmi myslet, i když ho viděla už dřív – ve svých vizích. Město bylo celé zářivé. Některé jeho části se leskly zlatou barvou, jiné byly duhové. Ulicemi procházeli lidé – vysocí a elegantní, oblečení v zářivých róbách a zlatavých oblecích.

      Všechno působilo neskutečně krásně, ale nic z toho tu Sophia nehledala. Nic z toho nebylo důvodem, proč opustila dceru, manžela a království. Proč překonala moře a poušť, proč prošla Morgassou a pustinou. Tohle vše udělala kvůli tomu, aby našla své rodiče.

      A ti tu skutečně byli.

      Stáli na volném prostoru na ulici. Dívali se na dveře, kterými právě prošla Sophia a ostatní. Byli starší, než si je Sophia pamatovala, ale vzhledem k tomu, kolik už uběhlo času, nemohlo to být jinak. Hlavní bylo, že vypadali jako oni. Její otec se opíral o hůl, ale přesto byl vysoký a působil dojmem siláka. Její matka měla stále stejně ohnivé vlasy, i když už jí v některých místech prokvétaly stříbrem. Přesto ale Sophii připadala jako ta nejkrásnější žena na světě.

      Sophia se bez přemýšlení rozběhla a nepřekvapilo ji, když si uvědomila, že ji Kate s Lucasem následují. Objala otce i matku a sourozenci se k ní přidali, až z nich všech byl jeden ohromný lidský chumel uprostřed ulice.

      „Našli jsme vás,“ vydechla a nemohla tomu uvěřit. „Opravdu jsme vás našli.“

      „Našli jste nás, drahoušku,“ přikývla její matka a přitiskla ji k sobě. „A museli jste přitom překonat tolik nástrah.“

      „Ty o tom víš?“ zeptala se Sophia a o krok ustoupila.

      „Nejsi jediná z rodiny, kdo má vize,“ usmála se na ni matka. „Z cesty jsme nesešli jen kvůli vám, ale i kvůli tomuhle.“

      Sophia cítila, že to Kate znepokojilo.

      „Vy jste to všechno viděli, ale nepomohli nám?“ zeptala se Kate.

      „Kate—“ začala Sophia, ale její otec odpověděl dřív, než stihla pokračovat.

      „Kdybychom mohli, udělali bychom to, Kate,“ řekl. „Trpěli jste, vy všichni jste trpěli a my bychom to utrpení zarazili, kdybychom mohli. Vzali bychom vás s sebou… dali bychom vám dokonalý život, kdybychom jen mohli.“

      „Proč to nešlo?“ zeptala se Sophia. Vzpomněla si na sirotčinec a na všechno, co se stalo po útoku na jejich domov. „Proč jste to neudělali?“

      „Dlužíme vám vysvětlení,“ přikývla matka, „a jsou věci, které vám musíme říct. Ale ne tady na ulici. Pojďte s námi, všichni.“

      S otcem je vedli po ulici a dav se před nimi rozestupoval, jako by je měl v úctě. Nebo se možná rozestupoval jako dav, kterým prochází někdo nakažený vážnou nemocí. Sophia s ostatními je následovali k velkému domu zdobenému řezbami, které jako by se vlnily ve slunečním světle. Dům neměl dveře, jako by se lidé nebáli, že je někdo vykrade. Vstup clonil jen jakýsi závěs, který měl vnitřní prostor chránit před větrem.

      V domě je rodiče zavedli do místnosti, jejíž podlaha vypadala jako větší verze disku zobrazujícího mapu, podle které se sem Sophia s ostatními dostali. Její linie zazářily při každém kroku, který udělali. Uprostřed místnosti stál nízký, ale rozměrný stůl, kolem kterého stály židle. Také tam byl divan, na který se posadili matka s otcem, skládací židle, na kterou si bez rozmyšlení sedla Kate, podivně vyřezávaná stolička, na kterou se Lucas chvilku usmíval a pak se na ni posadil se zkříženýma nohama a pohodlně vypadající křeslo, před kterým ležel koberec. Na ten se schoulila Sienne a čekala, až se posadí i Sophia.

      Když se usadila, vešla postranním vchodem silná žena ve stejně zářivém oblečení, jaké tu nosili všichni, a přinesla jídlo a vodu. Sophia měla znovu pocit, že bylo jídlo připraveno zvlášť pro každého z nich. Lucas dostal nějaký rybí pokrm, Kate dušené maso a Sophia delikátní pokrm, který jí připomněl stravu v ashtonském paláci.

      „Jako byste nás znali lépe než my sami,“ pronesla. Napadla ji hrozivá myšlenka. „Tohle není skutečné, že? Tohle je nějaký sen a my přitom umíráme někde v poušti? Nebo je to zase nějaká zkouška?“

      „Ani jedno z toho,“ ujistila ji matka. „Nepodrobili bychom vás ani té první zkoušce, jenže dveře to vyžadovaly. Sice tu žijeme, ale nemáme nad tímhle místem žádnou moc.“

      „Museli jsme těmi zatracenými dveřmi projít stejně jako vy,“ pronesl otec. „Navíc mi zněly jako můj starý učitel, Valensis.“

      „Nutily nás si vybrat, kdo zemře,“ dodala Kate.

      Otec přikývl. „Ztracené město nevpouští nikoho, kdo nestaví lásku na první místo.“

      „Rozhodně ne těmi dveřmi,“ přikývla matka. „A všimněte si, že váš otec neřekl, jak dlouho jsme v těch otřesných vězeních byli, než jsme se rozhodli. Ale to teď poslouchat nechcete. Měli bychom vám říct, proč jsme pro vás nepřišli.“

      „Nemohli jsme,“ navázal otec.

      „Protože královna vdova by vás zabila, kdybyste se objevili?“ zeptal se Lucas.

      „Ano,“ pronesla matka, „ale ne tak, jak si myslíte. Tu noc… nechala zabít spoustu lidí, ale nám udělala něco horšího. Pokusila se přerušit spojení, které nás dělá tím, čím jsme. Pokusila se otrávit naše spojení se zemí. Pokusila se zničit věc, která z nás dělá to, co jsme.“

      „Já to cítila,“ přiznala Sophia. „Je to jako… jako bych se mohla dotýkat všeho v zemi. Můžu z toho čerpat moc, když je to nutné.“

      Pak se ozvala Kate. „Siobhan mě nechala, abych se od jednoho čaroděje naučila, že veškerá magie je o přesouvání moci a síly. Naučil mě léčit tím, že dodám lidem sílu a zabíjet tím, že jim ji seberu. Taky jsem to spojení cítila. Je to totéž, ale ve větším měřítku.“

      „Je to totéž, ale není to totéž,“ řekl otec. „Někteří lidé, kteří vládnou magií, to chápou a někteří to využívají, aby si prodloužili vlastní život. Staré stvoření, jako je Siobhan, díky tomu mělo moc. A věc, jako je Pán vran, díky tomu tu moc má. I oni mají svá spojení – Siobhan s fontánou a Pán vran zase s vránami. Pro nás je to ale jiné. My máme spojení s našimi lidmi a zemí. Vyvažujeme ho a čerpáme z něj, ale musíme si dávat pozor, abychom si nevzali moc a nepoškodili ho.“

      Sophia si uvědomila, že to cítila, když byla ve spojení se zemí – cítila křehkost toho spojení i to, jak snadné bylo ho poškodit.

      „Nechápu to,“ řekl Lucas. „Jak by královna vdova mohla tohle spojení otrávit, když nevládla magií? A proč to nemá vliv na nás?“

      „Našla