Koruna pro zabijáky. Морган Райс

      KAPITOLA SEDMÁ

      Sophia ležela na posteli, na kterou ji poslala porodní bába. Kolem postávaly služky a mezi nimi i několik šlechtičen. Popravdě tam bylo tolik lidí, až Sophia přemýšlela, jestli má královna vůbec nějaké soukromí. Poslala by je ven, kdyby na to ovšem měla dost sil. Neměla ani možnost požádat o to Sebastiana, protože porodní bába trvala na tom, že v místnosti nebudou žádní muži, dokonce ani králové.

      „Vedeš si dobře,“ ujistila ji porodní bába, i když Sophia dobře viděla obavy, které se jí honily hlavou. Připravovala se na sto různých věcí, které se mohly pokazit. Bylo nemožné teď potlačovat moc, která se přes Sophii přelévala ve vlnách. Sophia měla pocit, že ty vlny přesně odpovídají bolesti z kontrakcí.

      „Jsem tady,“ vykřikla Kate, když vběhla do místnosti. Rozhlédla se po lidech kolem.

      Co jsou zač? poslala myšlenku Sophii.

      Nechci je tu, podařilo se Sophii odpovědět. Prosím, Kate.

      „Tak dobře,“ vykřikla Kate tónem, který by se hodil spíš na bojiště než do ložnice. „Všichni, kdo nejsou já nebo porodní bába, okamžitě ven! Ne, nehádej se. Tohle je porod, ne divadlo. Ven!“

      Lidé se dali do pohybu zřejmě i proto, že přitom měla ruku položenou na jílci meče. Neuběhla ani minuta a místnost už byla prázdná – s výjimkou jich tří.

      „Lepší?“ zeptala se Kate a vzala Sophii za ruku.

      „Děkuji,“ odpověděla Sophia a pak vykřikla, když se přes ni přelila nová vlna bolesti.

      „Tamhle v míse jsou kozlíkové listy,“ pronesla porodní bába. „Pomůžou od bolesti. Vzhledem k tomu, že ses právě zbavila všech služebných, předpokládám, že se nabízíš jako dobrovolnice, výsosti.“

      „Sophia je nebude potřebovat,“ řekla Kate.

      Sophia rozhodně měla pocit, že je potřebuje. Pak ale pochopila, jak to sestra myslela. Kate se napojila na její mysl, cítila, že se s ní spojil i Lucas. Společně pracovali na tom, aby její mysl odpoutali od bolesti, aby ji odpoutali od strastí jejího těla.

      Jsme tu pro tebe, poslal jí Lucas myšlenku, a stejně tak i tvé království.

      Sophia opravdu cítila království, které ji obklopovalo. Podobné pocity měla jen několikrát. Spojení bylo nepopiratelné. Nebyla jen jeho královnou, byla jeho součástí. Vnímala živoucí moc všeho, co se nacházelo na jeho území. Energii větrů a řek, chladnou sílu hor.

      Hlas porodní báby se k ní nesl jakoby z dálky. „S dalším stahem musíš tlačit, veličenstvo. Připrav se. Tlač.“

      Tlač, Sophie, poslala jí Kate myšlenku.

      Sophia cítila, jak její tělo reaguje, i když měla pocit, že je teď někde daleko. Tak daleko, že se jí zdálo, jako by nastupující bolest patřila někomu jinému.

      Musíš tlačit víc, poslala jí Kate.

      Sophia se snažila ze všech sil. Slyšela výkřiky bolesti, které zřejmě musely být její vlastní. Přesto ale měla pocit, jako by se jí to netýkalo. Dotýkalo se to ale království. Viděla, jak se nad ní shromažďují bouřkové mraky, cítila, jak se pod ní chvěje zem. Neměla nad spojením s královstvím v podstatě žádnou moc, takže teď nemohla ovlivnit, co se děje.

      Z bouřkových mraků se vyřinuly provazce vody, které zvedly hladinu řek. Déšť promáčel všechny nešťastníky, kteří byli zrovna venku. Bouře byla krátká a prudká. Slunce se ale na nebe vrátilo tak rychle, jako by se vůbec nic nestalo. Objevila se duha.

      Můžeš se zase vrátit, Sophie, poslal jí Lucas. Podívej se na svoji dceru.

      Společně s Kate pak Sophii stáhl zpátky. Sophia už zase viděla místnost, ve které ležela na posteli. Těžce oddechovala, zatímco porodní bába stála opodál a zavinovala něco do plenek. V místnosti byl i Lucas, který očividně ignoroval její nařízení.

      Sophia ucítila, jak se přes ni přelila nová vlna – tentokrát vlna radosti. Její dcera se rozplakala, chtěla být s ní. Ozývala se tak, jak se ozývají děti, když chtějí být s matkou.

      „Zní jako silná holka,“ pronesla Kate a s překvapivou něžností vzala miminko a počkala, až porodní bába odejde. Pak ho předala Sophii. Ta se natáhla po své dceři a zadívala se jí do očí, které působily neskutečně hlubokým dojmem. Jako by se v nich mohl ztratit celý svět. Právě teď byla pro Sophii její dcera celým světem.

      Vize na Sophii udeřila tak prudce, až zalapala po dechu.

      Rusovlasá mladá žena v trůnním sále, před ní klečící zástupci stovky různých zemí. Prochází ulicemi, rozdává chléb chudým, zvedá květiny rozházené po zemi a s úsměvem z nich plete korunu pro skupinku dětí. Natahuje se po uvadlé květině a přivádí ji zpět k životu…

      …Prochází bojištěm, v ruce svírá meč. Doráží umírající. Ukončuje jejich snahu zůstat při životě. Natahuje se k mladému muži a dotykem z něj vysává život, přesouvá ho do ohromného jezera moci, které jí dovolí uzdravit vlastní jednotky…

      …Tančí uprostřed tanečního sálu, točí se v kole a směje se přitom. Lidé kolem ji očividně milují. Umělci po straně parketu používají všechny možnosti – od barev, přes kámen i magii – k tomu, aby vytvářeli díla tak nádherná, až z nich oči přecházejí. Vítá na hostině i chudé. Ne kvůli dobročinnosti, ale protože nevidí rozdíl mezi nasycením svých přátel a nasycením všech, kdo hladoví…

      …Stojí na okraji arény před skupinou šlechticů, kteří rozechvěle poklekají. Dívají se na ni se směsicí strachu a nenávisti v očích. Sophii ten pohled nahání strach.

      „Zradili jste mě,“ říká překrásným hlasem. „Mohli jste mít všechno. Stačilo jen poslechnout mé rozkazy.“

      „A být tak otroky!“ odpovídá jeden z mužů.

      Přistupuje k němu s mečem v ruce. „Teď za to zaplatíte.“

      Dělá ještě krok a pak začíná zabíjení. Dav kolem skanduje jedno slovo. Jméno. Znovu a znovu. „Christina, Christina…“

      V tu chvíli se Sophia probrala. Zírala na svoji dceru a nechápala, co se právě stalo. Sophia chápala, jak vize fungují, ale nechápala, co tohle všechno mělo znamenat. Vypadalo to jako dvě různé vize, přičemž jedna popírala tu druhou. Nemohly být pravdivé obě dvě, nebo ano?

      „Sophie, co se děje?“ zeptala se Kate.

      „Měla… měla jsem vizi,“ odpověděla