Koruna pro zabijáky. Морган Райс
přikyvovali.“
„No…“ začal Oli.
„Ale vážně, Oli,“ přerušil ho Endi. „Neměl by ses mě bát. Jsi moje rodina.“
„Ty sochy jsou součástí naší historie,“ pronesl Oli.
V tu chvíli to Endi pochopil. Mělo mu být jasné, že jeho knihomolský bratr bude nenávidět ničení čehokoli, co mělo vazbu k minulosti. Ale tohle byla minulost a Endi se hodlal postarat, aby to minulostí zůstalo.
„Ovládali náš domov až příliš dlouho,“ pronesl Endi. „Dokud budou jejich pomníky stát mezi našimi skutečnými hrdiny u fjordů, bude to známka toho, že sem můžou kdykoli přijít a vládnout nám. Chápeš to, Oli?“
Oli přikývl. „Chápu.“
„Dobře,“ pronesl Endi a pokynul svým mužům, aby se sekerami a palicemi pustili do práce. Rozbíjeli sochy a z těch se stávaly pouhé kusy kamenů, které se hodily maximálně tak na stavbu. Vychutnával si pohled na rozbíjení těla lorda Alfréda a lady Christiny. Byla to připomínka, že Ishjemme už nepatří jejich dětem.
„Všechno se změní, Oli,“ pronesl Endi. „Změní se to k lepšímu. Budeme mít domy pro všechny, kdo je potřebují. Budeme v bezpečí před královstvím, obchod se zlepší… jak to jde s mým plánem na průplav?“
Byl to smělý plán, chtěl propojit ishjemmské fjordy, ale vzhledem k tomu, kolik hor bylo ve vnitrozemí poloostrova, nebylo to nic lehkého. Pokud by ale vše vyšlo, bylo by Ishjemme bohaté jako každý obchodní stát. Také to znamenalo, že má jeho bratr na práci něco užitečného. Sledoval postup příprav a staral se o to, aby byly použity správné mapy.
„Jde to ztuha,“ odpověděl Oli. „Kopání skrz hory a stavba stavidel si žádá spoustu lidí.“
„A spoustu času,“ pronesl Endi, „ale zvládneme to. Musíme.“
Dokážou tak světu, jaké může Ishjemme být. Ukáže to jeho rodině, jak moc je původní tradice svazovaly. S podobným projektem, vybudovaným v jeho jméně, uznají určitě i jeho bratři a sestry, že je právoplatným dědicem jejich otce.
„Už teď jsme museli přeplánovat několik částí,“ pokračoval Oli. „V cestě stojí farmy a lidé se nechtějí vzdát svých domovů.“
„Nabídl jsi jim peníze?“ zeptal se Endi.
Oli přikývl. „Jak jsi chtěl. Někteří odešli, ale jsou tam i lidé, kteří na místě žili celé generace.“
„Pokrok je nezbytný,“ pronesl Endi do bušení palic. „Ale neboj se. Tohle už brzy vyřeším.“
Prošli kolem lidí pracujících na lodích. Endi věděl o všech lodích vplouvajících do přístavu. Strávil dost času spoluprací se špehy a zabijáky, aby věděl, jak snadno dokážou proklouznout do města. Sledoval muže, jak vyrábějí nové lodě, které měly nahradit ty v zámoří. Ishjemme muselo mít flotilu.
„Endi, můžu se tě na něco zeptat?“ zkusil to Oli.
„Samozřejmě, že můžeš, bratříčku,“ pronesl Endi. „I když ten chytřejší jsi tu ty. Předpokládám, že není moc věcí, na které by ses mě mohl zeptat a přitom jsi nevyčetl odpověď v knihách.“
Endi popravdě předpokládal, že toho ví spoustu, co jeho bratr ne. Většinou o různých tajemstvích, která lidé skrývali nebo o tom, co chystali vůči druhým. V takovém světě on žil.
„Jde o Riku,“ řekl Oli.
„Aha,“ odpověděl Endi a naklonil hlavu ke straně.
„Kdy ji pustíš z jejích komnat, Endi?“ zeptal se Oli. „Je tam zavřená už týdny.“
Endi smutně přikývl. Jeho nejmladší sestra se ukázala překvapivě vzdorovitou. „Co bys chtěl, abych udělal? Nemůžu ji pustit ven, když se chová rebelantsky. Nejlepší, co můžu udělat je, nechat ji v jejích komnatách, v pohodlí a s dobrým jídlem. A s její harfou. Kdyby lidé viděli, že nesouhlasí s tím, co dělám, působili bychom slabě, Oli.“
„I tak,“ pronesl Oli, „není tam už dost dlouho?“
„Tohle není jako poslat ji spát bez večeře, protože ukradla panenku Frize,“ pronesl Endi a zakřenil se při představě, že by si Friga někdy hrála s panenkami. „Nemůžu ji pustit ven, dokud nedokáže, že jí můžu věřit. Dokud mi nebude přísahat věrnost, zůstane tam.“
„To může trvat dost dlouho,“ pronesl Oli.
„Já vím,“ odpověděl Endi a smutně si povzdechl. Nelíbilo se mu zamykat sestru, ale co mu zbývalo?
Přistoupil k nim voják a uklonil se. „Vězni, které jsi přikázal přivést, jsou zde, můj pane.“
„Dobře,“ pronesl Endi. Zadíval se na bratra. „Zdá se, že máme řešení problému s průplavem. Pojď, Oli.“
Vedl ho zpátky k místu, kde předtím jeho muži ničili sochy. Ty teď ležely na zemi, rozbité na kusy. Mezi troskami stál možná tucet mužů a žen se spoutanýma rukama.
„Bylo mi řečeno, že vlastníte farmy, které stojí v cestě našemu novému průplavu,“ pronesl Endi. „A že jste odmítli prodat svůj majetek, i když jsem se snažil být štědrý.“
„Je to naše živobytí!“ ozval se muž.
„Tady ale jde o prosperitu celého Ishjemme,“ štěkl na něj Endi. „Prospěch bude mít každá rodina, včetně té tvojí. Chci vám znovu nabídnout peníze. Nechápete, že nemáte na vybranou?“
„Muž v Ishjemme se může vždy svobodně rozhodnout,“ křikl na něj jiný farmář.
„Ano, ale takové rozhodnutí má své následky,“ pronesl Endi. „Dám vám poslední šanci. Jako váš vévoda vám nařizuji, abyste se vzdali svých majetků.“
„Je to naše země!“ zařval první muž.
Endi si povzdechl. „Pamatujte, že jste měli na vybranou. Odmítnutí poslušnosti vašemu vévodovi znamená zradu. Muži, popravte zrádce.“
Jeho muži vykročili a v rukou svírali stejné sekery a palice, kterými ničili sochy. Jejich nástroje drtily maso stejně snadno jako kámen. Sochy možná nekřičely, neškemraly, ani nevydávaly vlhké bublavé zvuky, ale praštění kostí bylo skoro stejné jako praštění kamene. Endi se podíval na bratra a nepřekvapilo ho, když viděl, jak zbledl. Jeho bratr nebyl tak silný jako on sám.
„Vím, že je to těžké, Oli,“ pronesl a někde za ním se ozvaly další výkřiky, „ale musíme dělat, co je nutné, pokud máme udržet Ishjemme silné. Pokud nevykonáme krutosti, které jsou nezbytné, přijdou jiní a udělají s námi něco horšího.“
„Když… když to říkáš, bratře.“
Endi vzal bratra za ramena. „Tohle alespoň znamená, že máme volnou cestu a můžeme pokračovat s průplavem. Nepletu se, když řeknu, že pozemky zrádců propadají, že ne?“
„Myslím… myslím, že na to jsou precedenty,“ pronesl Oli. Endi slyšel, jak se mu chvěje hlas.
„Najdi mi je,“ požádal ho Endi.