Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Jaroslav Hašek
– mu – deset – let – před – tejdnem.”
„Nu vida,” řekl Švejk, „tak už má sedum dní za sebou.”
„On byl takovej opatrnej,” plakala Palivcová, „sám to také vždycky o sobě tvrdil.”
Hosté ve výčepu tvrdošíjně mlčeli, jako by tu bloudil duch Palivcův a nabádal je ještě k větší opatrnosti.
„Opatrnost matkou moudrosti,” řekl Švejk, usedaje ke stolu za sklenici piva, ve které v pěně byly malé otvory, jak na pěnu kapaly slzy paní Palivcové, když nesla Švejkovi pivo na stůl, „dnešní doba je taková, že vona nutí člověka k opatrnosti.”
„Včera jsme měli dva pohřby,” zaváděl řeč na jiné pole kostelník od Svatého Apolináře.
„To patrně někdo umřel,” řekl druhý host, načež třetí dodal:
„Byly ty pohřby s katafalkem?”
„Rád bych věděl,” řekl Švejk, „jaký budou ve válce teď ty vojenský pohřby.”
Hosté se zvedli, zaplatili a tiše odešli. Švejk osaměl s paní Palivcovou.
„To jsem si nepomyslil,” řekl, „aby odsuzovali nevinnýho člověka na deset let. Že jednoho nevinnýho člověka odsoudili na pět let, to jsem už slyšel, ale na deset, to je trochu moc.”
„Když on se můj přiznal,” plakala Palivcová, „jak to tady říkal o těch mouchách a o tom obraze, tak to opakoval i na direkci, i u soudu. Já byla na tom přelíčení jako svědek, ale co jsem mohla svědčit, když mně řekli, že jsem v příbuzenském poměru k svému muži a že se mohu vzdát svědectví. Já jsem se tak lekla toho příbuzenského poměru, aby snad ještě z toho něco nebylo, tak jsem se vzdala svědectví a on chudák stará se tak na mne podíval, do smrti na ty jeho oči nezapomenu. A potom, po rozsudku, když ho odváděli, vykřik jim tam na chodbě, jak byl z toho celej pitomej: ,Ať žije Volná myšlénka!'“
„A pan Bretschneider už sem nechodí?” otázal se Švejk.
„Byl tady několikrát,” odpověděla paní hostinská, „vypil jedno nebo dvě piva, ptal se mne, kdo sem chodí, a poslouchal, jak si hosti vypravují o fotbalu. Oni si vždycky, když ho vidí, vypravují jen o fotbalu. A on sebou cukal, jako kdyby každou chvilku chtěl běsnit a svíjet se. Za tu celou dobu dostal na lep jen jednoho čalouníka z Příčné ulice.”
„Je to věc výcviku,” poznamenal Švejk, „byl ten čalouník hloupej člověk?”
„Asi jako můj muž,” odpověděla spláčem, „ptal se ho, jestli by střílel proti Srbům. A on mu řek, že neumí střílet, že byl jednou na střelnici a prostřílel tam korunu. Pak jsme všichni slyšeli, že pan Bretschneider řekl, vytahuje si zápisník: ,I hleďme, zase nová pěkná velezráda!', a odešel s tím čalouníkem z Příčné ulice, který se již nevrátil.”
„Ono se jich nevrátí víc,” pravil Švejk, „dejte mně rum.”
Právě si Švejk dával nalít rum podruhé, když do výčepu přišel civilní strážník Bretschneider. Vrhnuv zběžný pohled do výčepu i prázdného lokálu, přisedl k Švejkovi a poručiv si pivo čekal, co řekne Švejk.
Švejk sňal z věšáku nějaké noviny a prohlížeje zadní stranu inzerátů ozval se:
„Tak vida, tenhle Čimpera v Straškově číslo 5, pošta Račiněves, prodá hospodářství s třinácti korci vlastních polí, škola a dráha na místě.”
Bretschneider nervózně zabubnoval prsty a obraceje se k Švejkovi řekl:
„To se divím, proč vás to hospodářství zajímá, pane Švejku.”
„Ach, to jste vy,” pravil Švejk, podávaje mu ruku, „já vás hned nemoh poznat, já mám velmi slabou paměť. Posledně jsme se rozešli, jestli se nemejlím, v přijímací kanceláři policejního ředitelství. Copak děláte od té doby, chodíte sem často?”
„Já jsem dnes přišel kvůli vám,” řekl Bretschneider, „bylo mně sděleno na policejním ředitelství, že prodáváte psy. Potřeboval bych pěkného ratlíčka, nebo špice, nebo něco podobného.”
„To vám všechno mohu opatřit,” odvětil Švejk, „přejete si čistokrevný zvíře nebo nějaké z ulice?”
„Myslím,” odpověděl Bretschneider, „že se rozhodnu pro čistokrevné zvíře.”
„A což policejního psa byste si nepřál?” otázal se Švejk, „takovýho, kerej hned všechno vyslídí a přivede na stopu zločinu. Má ho jeden řezník ve Vršovicích a on mu tahá vozejk, ten pes se, jak se říká, minul se svým povoláním.”
„Já bych chtěl špice,” s klidnou umírněností řekl Bretschneider, „špice, který by nekousal.”
„Přejete si tedy bezzubého špice?” otázal se Švejk, „vím o jednom. Má ho jeden hostinský v Dejvicích.”
„Tak raději ratlíčka,” rozpačitě ozval se Bretschneider, jehož kynologické schopnosti byly v samých začátcích, a kdyby byl nedostal ten rozkaz z policejního ředitelství, nikdy by se o psech byl ničeho nedověděl.
Ale rozkaz zněl přesně, jasně a tvrdě. Seznámit se důvěrněji se Švejkem na podkladě jeho obchodu se psy, ku kterémuž účelu měl právo vybrat si pomocníky a disponovat obnosy na nákup psů.
„Ratlíčkové jsou větší a menší,” řekl Švejk, „vím o dvou menších a třech větších. Všech pět se dá chovat na klíně. Mohu vám je co nejvřeleji odporučit.”
„To by se mně zamlouvalo,” prohlásil Bretschneider, „a co by stál jeden?”
„To přijde na velikost,” odpověděl Švejk, „to záleží na velikosti. Ratlík není tele, u ratlíků je to právě naopak, čím menší, tím dražší.”
„Já reflektuji na větší, kteří by hlídali,” odvětil Bretschneider, obávaje se, aby nezatížil tajný fond státní policie.
„Dobrá,” řekl Švejk, „větší vám mohu prodat po padesáti korunách a ještě větší po pětačtyřiceti korunách, ale přitom jsme zapomněli na jednu věc. Mají to být štěňata nebo starší psi, nebo psíci či feny?”
„Mně je to jedno,” odpověděl Bretschneider, který měl tu co dělat s neznámými problémy, „zaopatřte mně je a já si zítra v sedm hodin večer k vám pro ně přijdu. Budou?”
„Přijďte, budou,” suše odvětil Švejk, „ale v takovém případě jsem nucen požádat vás o zálohu třiceti korun.”
„Bezevšeho,” řekl Bretschneider, vypláceje peníze, „a teď si dáme každý čtvrtku vína na moje konto.”
Když vypili, dal Švejk čtvrtku vína na svůj účet, potom Bretschneider, vyzývaje Švejka, aby se ho nebál, že dnes není ve službě a že se může mluvit dnes s ním o politice.
Švejk prohlásil, že on nikdy o politice v hospodě nemluví, že celá politika je pro malé děti.
Bretschneider byl naproti tomu revolučnějších názorů a říkal, že každý slabý stát je předurčen k zániku, a ptal se Švejka, jaký je jeho názor v této věci.
Švejk prohlásil, že neměl se státem co dělat, ale že jednou měl na ošetřování slabé štěně bernardýna, které krmil vojenskými suchary, a že také chcíplo.
Když měli každý pátou čtvrtku, prohlásil se Bretschneider za anarchistu a ptal se Švejka,