Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Jaroslav Hašek
Müllerová,” ozval se z pokoje tichý hlas Švejkův, „paní Müllerová, pojďte sem na chvilku.”
Když posluhovačka stála u postele, řekl Švejk opět takovým tichým hlasem: „Sedněte si, paní Müllerová.”
V jeho hlase bylo něco tajuplně slavnostního.
Když se paní Müllerová posadila, prohlásil Švejk, vztyčuje se na posteli: „Já jdu na vojnu!”
„Panenko Maria,” vykřikla paní Müllerová, „co tam budou dělat?”
„Bojovat,” hrobovým hlasem odpověděl Švejk, „s Rakouskem je to moc špatný. Nahoře nám už lezou na Krakov a dole do Uher. Jsme biti jako žito, kam se podíváme, a proto mě volají na vojnu. Já jim přece včera četl z novin, že drahou vlast vovinuly nějaké mraky.”
„Ale vždyť se nemůžou hejbat.”
„To nevadí, paní Müllerová, pojedu na vojnu ve vozejku. Znají toho cukráře za rohem, ten takovej vozejk má. Vozil v něm před lety svýho chromýho zlýho dědečka na čerstvej vzduch. Vy mne, paní Müllerová, v tom vozejku na tu vojnu odtáhnete.”
Paní Müllerová se dala do pláče: „Nemám, milostpane, doběhnout pro doktora?”
„Nikam nepudou, paní Müllerová, já jsem až na ty nohy úplně zdravej kanónenfutr a v tý době, když je to s Rakouskem vošklivý, každej mrzák musí bejt na svým místě. Vařte kávu klidně dál.”
A zatímco paní Müllerová, uplakaná a rozechvělá, cedila kávu, dobrý voják Švejk si zpíval na posteli:
Jenerál Windischgrätz a vojenští páni
od východu slunce vojnu započali;
hop, hop, hop!
Vojnu započali,
takto jsou zvolali:
Pomoz nám Kristus Pán s Panenkou Marií;
hop, hop, hop!
Uděšená paní Müllerová pod dojmem strašného válečného zpěvu zapomněla na kávu a třesouc se na celém těle uděšeně naslouchala, jak dobrý voják Švejk dál zpívá na posteli:
S Panenkou Marií a ty čtyry mosty,
postav si, Pimonte, silnější forposty;
hop, hop, hop!
Byla bitva, byla, tam u Solferina,
teklo tam krve moc, krve pod kolena;
hop, hop, hop!
Krve pod kolena a na fůry masa,
vždyť se tam sekala vosumnáctá chasa;
hop, hop, hop!
Vosumnáctá chaso, neboj se tý nouze,
vždyť za tebou vezou peníze na voze;
hop, hop, hop!
„Milostpane, proboha jich prosím,” ozvalo se žalostivě z kuchyně, ale Švejk již končil svou válečnou píseň:
Peníze na voze a menáž v kočáře,
kerejpak regiment tohlencto dokáže?
Hop, hop, hop!
Paní Müllerová vyrazila ze dveří a běžela pro lékaře. Vrátila se za hodinu, zatímco Švejk si zdříml.
A tak byl probuzen obtloustlým pánem, který mu chvíli držel ruku na čele a říkal:
„Nebojte se, já jsem doktor Pávek z Vinohrad – ukažte ruku – tenhle teploměr si dejte pod paždí… Tak – ukažte jazyk – ještě víc – držte jazyk – na co zemřel váš pan otec a vaše matka?”
A tak v době, kdy Vídeň si přála, aby všichni národové Rakousko-Uherska dávali nejskvělejší příklady věrnosti a oddanosti, předepsal doktor Pávek Švejkovi proti jeho vlasteneckému nadšení bróm a doporučoval statečnému a hodnému vojínu Švejkovi, aby nemyslil na vojnu:
„Ležte rovně a zachovejte klid, já zítra opět přijdu.”
Když druhého dne přišel, ptal se v kuchyni paní Müllerové, jak se daří pacientovi.
„Je to s ním horší, pane doktore,” odpověděla s opravdovým zármutkem, „v noci zpíval, s vodpuštěním, když ho revma chytlo, rakouskou hymnu.”
Doktor Pávek viděl se nucena reagovat na tento nový projev loajality pacientovy zvýšenou dávkou brómu.
Třetího dne hlásila mu paní Müllerová, že je to se Švejkem ještě horší.
„Odpůldne, pane doktore, si poslal pro mapu bojiště a v noci ho chytla fantaz, že to Rakousko vyhraje.”
„A prášky užívá přesně podle předpisu?”
„Ještě si pro ně, pane doktore, ani neposlal.”
Doktor Pávek odešel, když snesl na Švejka bouři výčitek s ujištěním, že nikdy více nepřijde léčit člověka, který odmítá jeho lékařskou pomoc s brómem.
Zbyly jen dva dny, kdy se měl objevit Švejk před odvodní komisí.
Za tu dobu učinil Švejk náležité přípravy. Předně poslal koupit paní Müllerovou vojenskou čepici a za druhé ji poslal vypůjčit si vozík od cukráře za rohem, na kterém kdysi cukrář vozil svého zlého chromého dědečka na čerstvý vzduch. Pak si vzpomněl, že potřebuje berle. Naštěstí cukrář choval též i berle jako rodinnou památku na svého dědečka.
Scházela mu ještě rekrutská kytka. I tu mu sehnala paní Müllerová, která za ty dny nápadně zhubla, a kudy chodila, tudy i plakala.
A tak v ten památný den objevil se na pražských ulicích případ dojemné loajality:
Stará žena, strkající před sebou vozík, na kterém seděl muž ve vojenské čepici s vyleštěným frantíkem, mávající berlemi. A na kabátě skvěla se pestrá rekrutská kytka.
A muž ten, mávaje poznovu a poznovu berlemi, křičel do pražských ulic:
„Na Bělehrad, na Bělehrad!”
Za ním šel zástup lidu, který stále vzrůstal z nepatrného hloučku shromáždivšího se před domem, odkud Švejk vyjel na vojnu.
Švejk mohl konstatovat, že policejní strážníci, stojící na některých křižovatkách, mu zasalutovali.
Na Václavském náměstí vzrostl zástup kolem vozíku se Švejkem na několik set hlav a na rohu Krakovské ulice byl jím zbit nějaký buršák, který v cerevisce křičel kŠvejkovi:
„Heil! Nieder mit den Serben!”
Na rohu Vodičkovy ulice vjela do toho jízdní policie a rozehnala zástup.
Když Švejk revírnímu inspektorovi ukázal, že to má černé na bílém, že dnes musí být před odvodní komisí, byl revírní inspektor trochu zklamán a kvůli zamezení výtržností dal doprovázet vozík se Švejkem dvěma jízdními strážníky na Střelecký ostrov.
O celé této události objevil se v Pražských úředních novinách tento článek:
Vlastenectví mrzáka. Včera dopoledne byli chodci na hlavních pražských třídách svědky scény, která krásně mluví o tom, že v této veliké a vážné době i synové našeho národa mohou dáti nejskvělejší příklady věrnosti a oddanosti k trůnu stařičkého mocnáře. Zdá se nám, že se vrátily doby starých Řeků a Římanů, kdy Mucius Scaevola dal se odvésti do boje,