Moderní básníci angličtí. Jaroslav Vrchlický

      Ve stínu drsných jilmů, v osykách

      kde v suchých pahrbcích se vlní země,

      svých úzkých cel tu těsných ve stěnách

      spí vísky prostí otci sen svůj jemně.

      Je z rána luk a polí vonný dech,

      roh pastýře, zpěv kohouta v den boží,

      ni vlaštovky zpěv od doškových střech

      víc nevzbudí z jich přehlubokých loží.

      Krb planoucí víc neuvítá jich,

      ni ku večeři žena účinlivá,

      ni otce návrat dětí veselých

      druž ryčná vždy a polibků vždy chtivá.

      Jich kosou sežat kolem mnohý lán,

      co tvrdých hrud jich rozdrtily pluhy,

      do pole jimi vesele skot hnán,

      co hvozdů sklátil jejich topor tuhý!

      V jich prosté veselí, v los, trud a tíž

      mlč, ctižádosti šklebe pohrdavý,

      i velkosti, stůj stranou, raděj slyš,

      co krátká chudých kronika ti praví.

      Zde erbů chlouba, moci nádhera

      a všecko, s krásou blahobyt co dává,

      má chvíli jisté zhouby, veškerá

      v hrob ústí zvolna ale jistě sláva.

      Tož pýcho, za vinu to neklaď jim,

      že památka jich rovů bez trofejí,

      kde dómu klenby skrz kadidla dým

      se chvalozpěvy hromovými chvějí.

      Můž’ socha s urnou, kam je nápis vryt,

      dech, který prchl, tělu vrátit znovu?

      můž’ prázdnou chvalou duch se oživit,

      smrt sluch přát ledný pochlebnému slovu?

      Spí v zanedbané této prsti snad

      hruď mnohá, nebeským jež ohněm vřela,

      i ruka, mocně vést jež mohla stát

      neb v nadšení by do strun lyry hřměla.

      Jim nedopřála ani věda číst

      z té knihy, bohata jež lupem času,

      a nouzí schvácen vzlet jich ctný a čist,

      zdroj ducha zamrz hmotném ve zápasu.

      Vždyť mnohý nejčistější drahokam

      spí, v nezbádaných tůních moře zticha,

      květ mnohý v stržích kvete, nikdy znám,

      a sladkou vůni v pustý kraj kol dýchá.

      Kýs selský Hampden spí zde sladkým snem,

      před nímž se musil místní tyran třásti,

      zde mnohý Milton neslavný a něm

      i Cromwell, nevinen jenž krví vlasti.

      Jim nepřáno si potlesk vynutit

      na sněmích, zhrdat hrozbou, zdeptat bídu,

      v zem šťastnou plný hojnosti roh lít

      a číst své děje v očích svého lidu.

      Leč jako malý byl jich k ctnostem vzmach,

      tak omezen kruh zločinů a zrady,

      bříst k trůnům nemožno skrz krev a prach,

      ni mřížemi třást bez soucitu tady.

      Hlod svědomí si nehalili v smích,

      stud hanby též ne líčidlem v své líci,

      a nekupili nádheru a pych

      kadidlem, Mus jež vzato obětnicí.

      Měst vřavě, davu zpitých vzdálená

      jich z cesty prostá nezbloudila přání,

      jen stezkou, která stínem halena

      šli zatím neuznáni v odříkání.

      Jich kostem proti urážkám je štít

      kříž vratký vztyčen k upomínce bolem,

      a prostým rýmem, hrubou řezbou ryt

      daň vzdechů od těch žádá, kdo jdou kolem.

      Jim neumělá Musa jmeno, rok

      na místo pochvaly a nářku vryla,

      neb ze svatého písma málo slok,

      by umírat je klidně naučila.

      Neb komu hrozí zapomnění plen,

      zda štěstí vratkého, být živ, rád vzdá se?

      Svit opouští, jímž chabý smál se den

      zda v loučení zrak neobrací zase?

      Za srdcem duše mroucí touží cit,

      daň slzí žádá si zrak v umírání,

      hlas přírody i z hrobu slyšíš znít,

      ba v popeli zříš tiché její plání.

      Leč ty, jenž prostých mrtvých pamětliv

      v těch řádcích slavíš jejich prosté žití,

      zda v zbožné tuše rosou lásky živ

      se na tvém losu kdo též v soucit vznítí?

      Snad řekne jednou pastýř, šedý kmet:

      Jej vídal jsem, jak za úsvitu rána

      spěl chvatným krokem rosy niče sled

      by zřel, jak sluncem lesní mýť je tkána.

      Kde sukovatý onen shrblý buk

      spleť kořenů svých fantastických vine,

      spočíval v poledne, vln žvavý zvuk

      poslouchal zdroje, který dole plyne.

      Jej na kraji jsem lesa večer stih,

      jak v tváři s pohrdem cos šepotaje

      spěl bledý, schýlen v dumách neznámých

      ve srdci trud neb marné lásky taje.

      Však jednou bez něj zřel jsem vršku sklon,

      svah milý prázdný, buk byl osiřelý,

      a druhý zaplál den, kam znikl on?

      Mýť bez něho i mlází po den celý.

      Dne třetího s pohřebním zpěvem spěl

      tam cestou od kostela průvod malý,

      sem pojď a přečti, čísti umíš, žel,

      co bílý hloh zde na kamenu halí:

      Nápis

      Zde v lůnu země leží mladá skráň,

      jež