Moderní básníci angličtí. Jaroslav Vrchlický
šumící strom.
Tvůj zmizel lovec,
dlí na poli hrobů.
Ó cizinci, vy synové vln,
ó ušetřte mi Shilrika!
Shilrik
A padnu-li na bojišti,
vztyč, Vinvelo, pak vysoko můj hrob!
ať šedé balvany a navršená země
mne příštím označují časům.
Když lovec spočine pak na pahorku
a vytáhne svůj oběd o poledni,
at řekne: „Jakýs bojovník zde leží!“
a sláva má žít bude jeho chválou.
Ó Vinvelo, mne pamatuj,
až budu ležet v hloubi pod zemí!
Vinvela
Chci vzpomínati tebe, Shilriku!
Ach, klesne v boji Shilrik můj!
Co počnu, lásko má, až odejdeš?
Já budu bloudit těmi pahorky
i mlčenlivým tímto údolím,
tam klidu tvého místo vyhledám
se z honu vracejíc.
Ach, padne Shilrik můj, však bude živ
v mé upomínce Shilrik milený!
Z Fingala
Jak větrů sto když vstane z Morvenu,
jak zdroje letí se sta pahorků,
jak mraky nebem spějí za sebou,
jak temné moře tepe pustin břeh,
tak hlasné děsně Leny na stepi
se střetla obě vojska nepřátel.
Zněl nářek lidu kolem po vrších,
jsa hromu v tiché noci podoben
když mraky jeho zuří nad Konou,
a tisíc duchů křičí divoce
a najednou do větrů bouřících.
V své síle celé velký Fingal hřměl,
tak děsný Trenmora jak velký duch,
když s Morvem ve víru se zatočí,
by uviděl tam děti pýchy své.
Na srázech duby zněly ohlasem,
a skály před ním řítily se v prach.
Jen zpola viděn jako v noci blesk
on po pahorcích kráčel pomalu;
Ó mého otce ruku kryla krev,
když moře svého vzbudil třpytný lesk.
Na boje mladosti své vzpomínal,
a během jeho spustošená pláň.
Tu Ryno šel, jak ohnivý byl sloup,
a Gaula temné bylo obočí.
Vyrazil Fergus s nohou vichřice,
jak skála dolů sestoup Ossian.
Nad krále silou jak jsem zajásal!
Co smrtí razilo mé rámě kol,
neb strašlivý byl mého meče lesk.
Skráň moje nebyla tak šedivá,
a věkem ruka má se netřásla,
můj zrak uzavřen nebyl temnotou,
a v běhu neklopýtla noha má.
Kdo mrtvoly zde lidu spočítá?
kdo umrlé vše velké hrdiny?
Když Fingal ve svém vzteku roznícen
potíral šmahem syny Lochlinu?
Od pahorku ku pahorku zněl kvil,
až přikryla svým pláštěm všecko noc.
A bledí hrůzou, jako v stádu zvěř
se shromaždily děti Lochlinu
na stepi u Leny, u Lubaru
vln seděli my, zvuku plesných harf
jsme naslouchali…
Zlomek ze Selmy
Když přijdou horské bouře,
když severák výš zvedá vlny,
na zvučící břeh sednu
a zadívám se na osudnou skálu.
A často v sklonu luny
zřím duchy svojich dětí
půl živí, kterak spějí
ve smutné shodě spolu.
Ze zpěvu Minony
Mlč chvilku, ó větře!
Na chvilku stichni, ó proude!
Ať hlas můj slyšeti je vůkol,
ať poutník můj mne slyší!
Můj Salgare, to Colma volá tebe!
Zde strom je, zde je skála.
Ó Salgare, má lásko,
zde jsem!
Proč odkládáš svůj příchod?
Hleď, objevil se měsíc,
proud v údolí se leskne,
ční šedivé kol skály.
Však nevidím jej na nich,
psi jeho nejdou před ním,
a nehlásají štěkem jeho příchod.
Zde musím sedět sama!
Však kdo jsou ti, již mrtvi leží v stepi?
Můj miláček, mí bratři?
Ó mluvte, druzi moji!
Bez odpovědi čekám.
Ó mluvte, já jsem sama.
Má duše trýzněna je bázní.
Jsou mrtví, běda!
Jich meče rudé bitvou.
Ó bratře můj, ó bratře,
proč Salgara mi zabil's?
Ó Salgare,
proč zabil's mého bratra?
Mně oba byli jste drazí!
Co říci k vaší chvále?
Ó krásný byl jsi na pahorcích mezi tisíci,
on strašlivý byl v řeži.
Ó odpovězte, mluvte!
Má slyšte lkání,
vy děti mé lásky!
Jsou tiší, tiší pro vždy!
Jich ňadra chladná jsou jak hlína!
Ach, od pahorků skalných,
ach, od vrcholu bouřící té hory
vy duše mrtvých mluvte!
Já nebudu se hrozit!
Kam v klid mám odejíti?
Ve které sluji hor vás najít mohu?
Ni slabounkého hlasu nerozeznám větrem,
ni polovičné odpovědi v huku bouře!
Já