Ve stínu lípy. Svatopluk Čech

      Zvědavě kráčím k podivnému hosti.

      On vznesl ke mně zraky zadumané.

      »To pole Bártovo?« děl. – »Moje, pane,

      já s Bártovou je koupil usedlostí.«

      Tvář svěsil s dumou ve sklopeném zraku.

      Snad – myslím si – pán s mapou, zákonem,

      z té družiny, co železnému draku

      s křídloma páry, vozů ohonem,

      přes hory, doly krajem cestu razí

      a pánům formanům jen živnost kazí.

      »A pravda-li, že pochovali Bártu?«

      »Tři leta již ho černá země kryje.«

      »A Bártová?« – zrak jeho lpí mi na rtu.

      »Ta u mne, pane, na výminku žije.«

      Zrak jeho zasviť, rozjasnil se skorem.

      Že pěšky půjde – znám-li stezku borem?

      Svůj průvod pánu nabídl jsem pak

      a záhy větví zastínil nás mrak.

      Po chvilce stanul. Naslouchá – tak zdá se

      zrak jeho sklopen, skráně plny dum.

      Sluch bystřím též. Však slyším pouze šum,

      šept vrcholků, v nichž vánek kolébá se,

      bzučení v mechu, listí veselé – a ticho jinak jako v kostele.

      Než on tu stojí, v mech se mlčky dívá,

      jak naslouchal by hlasům s vysoka,

      neb hudbě jakés divné – hlavou kývá,

      dlaň k srdci vine, vzdychá zhluboka.

      Ba, hádankou čím dále byl mi víc.

      Hle, zbytečným jsem vůdcem v šeru háje,

      co stezek tam a skrýší – všechny zná je.

      Zná jeho tajemství všech rub a líc:

      ví o balvanu, pod jasany skrytém,

      ví o stoletém dubu rozložitém,

      ví o místě, jež krásné chová ryzce,

      ví o potůčku, jenž se tají v blízce,

      zná samovrahův smutný, pustý hrob,

      kde větev jedle pošmourná se sklání

      a jako krev se kopec jahod chrání,

      pomíjen lidmi, ptáčků jenom zob …

      Zná lidi ve vsi živé, dávno tlící,

      jak byl by rodákem. A přece jen

      češtinu bídnou mluví, divně znící,

      vždy brkotá, z paměti slovce loví —

      hůř´ nežli okresní náš hejtman nový.

      K mým otázkám vždy mlčí zamyšlen.

      Tu na mysl mi přišel Bártův syn.

      Dán do škol z prvu po vědách se honil,

      však pozděj´ duši k ničemnostem sklonil,

      čím dále horších dopouštěl se vin

      a hlouběj´ klesal do hříchů a dluhů —

      že s hněvem Bárta povolal jej k pluhu.

      Leč Václav s hrůzou, pohrdáním hleděl

      na život ve vsi hluchý, lopotný

      a poslušenství otci vypověděl.

      I vzlét´, kam chtíč ho vábil nezkrotný —

      v široký svět, kde tolik štěstí květů

      mu kynulo, by uchvátil je v letu.

      Po čase z Ameriky matce psal —

      list putoval vám tehdáž z ruky v ruku —

      jak lehce s Evropou se rozžehnal,

      o plavbě na korábě, mořském hluku,

      o žití za mořem, že líp tam rýti

      hrud zlatých lán, než doma orat, síti,

      o mravu tamějším a zákonu,

      o stromech, vyšších téměř našich věží,

      jež deset lidí opnout může stěží,

      o hruškách zvíci našich melonů,

      o Číňanu, jenž pere mu a vaří —

      nu, zkrátka: čtení jako v kalendáři.

      Aj, vida! Není zle v tom světě novém!

      jsme říkali. Jen Bárta mlčel zcela —

      onť syna nikdy nedotkl se slovem.

      Po letech Bártová sousedkám řadou

      list nový k nahlédnuti přinášela,

      že Václav zbohat, žínku pojal mladou,

      i podobiznou snachy pyšnila se.

      Však byla divné krásy! Pod závojem,

      jenž v lehkých záhybech po temném vlase

      pol průzračný, jak mlha sněhobílá,

      jí kanul v čelo, líc tak vábně milá

      a velké oko s takým žáru znojem

      nám kynuly, že každý divák něm

      v ten obraz hleděl s čirým obdivem.

      Dva listy ještě došly staré matky,

      i peníze v nich – více ani řádky.

      Nadarmo psala, ždala za odvět,

      sám starý Bárta stránku připsal plnou —

      list každý nerozbalen letěl zpět —

      syn zmizel, zanik´, jakby spláchnut vlnou.

      Ach bože! – přemýšlel jsem – zdaž to nyní

      s pokleslou šíjí, v prvním vlasů jíní

      po letech dvaceti svou vrací dráhu

      syn pobloudilý k otcovskému práhu?!

      Vtom rozhrnul pán větví clonu stinnou,

      jež s obou stran se spjala nad pěšinou,

      a stanul, podepřev se o kmen šedý.

      Dol tento rodný s tichou dědinou

      objaly z nenadání naše hledy.

      I byl v tu chvíli krásou jedinou —

      mně nikdy v také nezjevil se vnadě!

      Plamenný kotouč slunce na západě

      ohnivé šípy svoje po něm metal,

      že vznímala se v plápol stromů čela

      a mech na nízkých střechách zlatem zkvétal.

      Zámečku okna plamenem se skvěla

      a kolem báně kostela rej ptáčků

      v kruh míhal se jak věnec ohniváčků.

      Pod mlýnem rybník v rákosí se blýská

      a nad ním každý lístek topolů

      se v třepetavém kmitá plápolu.

      V