Ve stínu lípy. Svatopluk Čech

      Ba, v Benátkách až byl jsem, páni, v díle.

      Ó, což bych mohl vyprávěti vám

      o svatém Marku, slavné Campanile!

      To město plyne na moři jak prám,

      jsouc k Italie břehům připoutáno

      řetězy tlustšími než lodní lano.

      Tak dláždění si spoří vláda obce;

      v ulicích čluny, gondolemi zvané,

      dvojzubé na sáh vypínají zobce

      jak černé noty, dvakrát čárkované.

      Uprostřed města dávné slávy zjev,

      ohromný palác dožů, k nebi strmí,

      kde křídlatý svatého Marka lev

      na zbožné obce útraty se krmí.

      A vzdechů most – leč týden sotva dost

      na vypsání všech města pamětností.

      Než jeden příběh snad vás pobaví.

      Byl tehda hoch jsem švarné postavy,

      líc broskve nach, na bradě lehké chmýří,

      a s očima, z nichž lásky bůže míří

      nechybným šípem v dívčí útrobu, —

      nu, slovem; krasavec.

      (Tu s paty k hlavě

      kruh posluchačů jeho podobu

      pohledem plachým přelét´ ostýchavě.)

      Když při okně jsem sedal na stole

      s těkavou jehlou, křížem štíhlé nohy,

      tu stíhával mne sladký pohled mnohý

      z hedvábných záclon pyšné gondole.

      Však pohled můj, nedbaje skvostných člunů,

      dvou jenom záclon hlídal řasný běl,

      jenž v okně za lagunou propouštěl

      tvář časem sladkou, jako oblak lunu.

      Ba, slunka jarního byl bratrem spíš

      ten svěží obličej, pln záře smavé,

      v němž pod lehkým jen křídlem řasy tmavé,

      skloněným snivě, stinnou měli skrýš

      a v důlku brady, důlkách smavých lící

      bůžkové lásky, něžně laškující.

      Zakrátko seznal jsem, že oko její

      též na mně dlívá plno záliby,

      že drobné prsty častěj´ odslánějí

      bělostných záclon skoupé záhyby,

      a brzy mluvou zraků blahou, bolnou

      jsme vyznali si lásku obapolnou.

      Však princeznu mou čaroděje zlého

      hlídaly mračné, bdělé pohledy;

      byl strýc to přísný, vzrůstu obrovského,

      pochmurný titan, morous škaredý.

      Jak rozvalená mračna v horském kraji,

      v nichž stále bouřka hrozebná se tají,

      obočí husté v krabatou mu tvář

      posupně visí; – než se zasní komu,