Knihy veršů. Jan Neruda

      Z tmavého nebe chladný vítr duje,

      a s chladným větrem bledý měsíc pluje.

      Nač as se plavec bledý v bezdno ponořil,

      snad aby noční tmu, s tmou slunce pokořil?

      Vždyť v noční době lidé nejspíš umírají,

      a chudoby je mnoho v krásném světě,

      a každá noc si žebráky své zhněte,

      zdaž chudým hromnici a lampu dají? —

      Těm nebohým co lampa měsíc svítl

      a svitem svým je svatým obnese,

      a z čela nebohého nehne se,

      dokud je v těle ještě jiskra žití.

      Pak klidně dál zas světem širým chodí,

      a lesky hedvábné své v svatých vodách brodí,

      a připutuje-li kde ku hřbitovu,

      pokropí tiché spáče květných rovů! —

      Co as ten svit měsíce znamená,

      že v okně nízkém mocně plamená,

      až okno září jasně mrtvou nocí

      jak okno kostelní posvátné o vánoci?

      A co as měsíc ve komůrce vidí,

      že neunaven oknem do vnitř slídí!

      Komůrka malá, čtyry holé stěny,

      zde stůl, tam lože —

      můj milý bože!

      komůrku popsat nevděčná je snaha,

      vždyť chudoba je všude stejně naha!

      Na lůžku slepý stařec odpočívá,

      a spí, – tvář usměvava je a tkliva, —

      sen kouzlí starci milé podoby,

      tak známé jemu krasší od doby.

      A mladistvě zas srdce v prsou buší —

      on vidí mládí své a žití dlouhé,

      že nedozří ku konci oko pouhé; —

      však délka ta! – vždyť hoch ji obemkne,

      a bušení pták křídlem přehluší!

      Náš život? – Pohádka, jak lid ji zpívá

      hned orlův smělý let, hned lilje tklivá,

      a povždy stejným slovem počíná,

      a obraz za obrazem mysl honí,

      až vše se v známý, stejný konec skloní,

      a zmdlena hlava sklesne do klína.

      Tak sporé v pohádce té chvíle klidné,

      že člověk sotva zpět se poohlídne!

      Však v sněhu věčném sopka plamená,

      a v poušti oasa se zelená,

      a v tmavé doby kvapícího žití

      nám sen co večernice svatá svítí.

      Sen vylichvaří, pokoutník jak smělý

      si z malé práce velké úroky,

      a známé jsou ty divné úskoky,

      kterými splítá v věnec život celý. —

      Sen kouzlí spícímu teď starci dětství krásu,

      jak podzim jara obraz přivolává,

      jak ve večerního nám slunce jasu

      též obraz ranního zas slunce plává.

      On, slepý stařec sní, že je zas dítě,

      a hlava lehká že a čílko jasné,

      a modré očko pochopuje hbitě,

      že svět je divný, v něm však mnoho krásné.

      Nemluvně malé květ je na lučině,

      jejž slunce zář a rosa pěstuje

      a k přirovnání tenké k pavučině,

      jež s prvním větrem dále odpluje.

      A v pršcích teplého se slunce houpá,

      a v zápachu se vonné růže koupá; —

      tím zná, že slunce mocně plamená,

      a z poupěte, jež se tu zelená,

      že rozvine se růže červená.

      To dítě nezná, den že s dnem se pojí,

      vždyť každý den mu celým životem,

      jenž z večera se spánkem poukojí; —

      a co se děje, vše se děje dnes,

      a spojen život pestrým zámotem

      zdá být se rusálek mu hravý ples.

      A třeba slabá nožka ještě klesá,

      předc v reji rusálek juž milých plesá,

      vždyť dlouho dost se dítě padat učí,

      a stojí-li, juž krokem zas se mučí.

      Však sotva rozmnoží se zašlí dnové,

      tu místo her zas nastupují snové,

      budoucí den již žádá svoje plány,

      v nichž to, co není, rozbijí své stany.

      Kdy mysl s tělem v mladý doubek sroste,

      tu v mocné tužby přejdou plány prosté,

      a jinoch tvoří sama ze sebe

      si nových cest nového do nebe. —

      Ty cesty vedou v nebe převysoko,

      že nedozří tam starce slabé oko,