Knihy veršů. Jan Neruda
časů
zde u nás panna žila, známa pro svou krásu,
však – bohužel! – že krásnou věděla
a víc než přástvy – hochů hleděla.
Tu přišel jakýs mladík z ciziny
a všímal si té pěkné dívčiny,
a nechodila dlouho pod věncem,
svést dala se tím cizím mládencem.
Tam venku před okny, kde bílá záře
měsíce chvilkou po rybníce běží,
tam umyla prý svoje hříšné tváře
a posud prý tam někde na dnu leží.
Když vypravovala, my blíž si sesedly
a věru div byl, co jsme v strachu napředly.
Teď ovšem děvčata méň znají přásti
a více nožkama při tanci třásti,
při přástkách jazyk mladý pilně brousí
a v cizím prádle vlastní vyperou si.
Děd můj měl pravdu, když nám prorokoval
(on přes sto let se zdráv a silen choval),
až budou nejvíc straky po kostele lítat,
že pánbůh na nás nejhorší bič bude splítat!
On myslil strakou pestré oděvy
a pravil, z nás že toho žádný nedožije —
a v skutku každý, jenž ho znal, už hnije,
jen já jsem až k té bídě dožila,
já, která nejméň po tom toužila
a dávno přála si už úlevy.
Ba zdaž by modliti se každá neměla,
by stromy stojící kol kostela,
své větve sehnuly až ku zemi
a zakryly je těmi větvemi!
Jen se, ty vnučko, mně tak neusmívej
a lepší úctu k slovům starých mívej!
Ta radost, až předc bába v zemi bude!
Teď věčné kázaní a chyby všude —
no neplač neplač, když ti povídám! —
Tu holku já jen proto ráda mám,
že celý den si zpívá jak to ptáče,
jež z jara poprvé ve větvích skáče.
Važ si svých písní a když nakládáš
vždy dobře s nimi, tož si uspřádáš
z nich mnohou radosť pro celinké živobytí;
chraň si je v srdci jako v skřínce léčné kvítí,
vždyť muži jimi smutek vyhojíš
a dítě své si k spánku ukojíš.
Jak mnohý zpívá ne snad radostí,
ba by umenšil svojí žalosti! —
Jen radu ještě! – Lehké mužské chásce
se vyhýbej – i hravé, liché lásce!
Tu pravou lásku větřík přivěje,
ba právě tak, jako to tvá píseň učí,
že travička se sama naseje.
Nemožno každému snad ptáku zpívat,
nemožno při každém snad v lásce dlívat —
a lichá láska – ta tě věru zmučí!
Snad vyplakala bys svých očí záři
a krása odmokla by z tvojich tváří.
Až matka tvá se s tebou rozžehná,
ať pod věncem tě ještě zažehná! —
Při přástkách jsem já hocha poznala,
on nosíval mně pěkně svité kytky
a krásné pentle, na nich průpovídky,
bych si je dala kolem kužele —
já jsem mu srdce svoje zadala
a měla hodného tak manžele,
že láska naše nikdy nevybledla.
Vám všem, mé děti, plínky jsem pak předla —
i dvěma rubáš – ach ba také jemu —
až umru, položte mne, děti, k němu,
ať dostane se lásky bílé lebce!
Snad už mám nití pro svůj rubáš dosti —
kde jste, mé děti? Do uší smrť šepce!
Nuž modlete se – bába vám už zesne —
ach – modlete se, bůh mne hříchů sprostí —
staň, bože, vůle tvá se přesvatá!—“
A nazpět bába na své lože sklesne —
hodiny hrknou – bije devátá.
O Šimonu Lomnickém
I.
Byl pozdní podzim, doba umírání,
to doba smutných vidů, divných slechů,
kdy myšlénka se v srdci teplém chrání,
by neutuhla v mrazném zimním dechu.
Aj hora zpustlá teď a hlína holá
a hnědá jako rozkopané hroby,
a němý obraz hory žalně volá
ty duše květův z jarní zašlé doby.
Z hor vichr – ledový jak ženská pýcha
a ostrý, zlých jak posměch – v kraje věje
a pere v les, až každá haluz vzdychá
a každý list se svadlý třesně chvěje. —
Však za nedlouho háj se ve smrť vesní
a zbude lístek leda osamělý,
jak pamětník té krásné, loňské vesny,
jak národ starý, v zvycích zkamenělý.
List červená se studem, sláb že zmírá,
a červená se, by snad sklamal děti, —
on spadne, – divý vichr lístky sbírá
a v běsném spěchu s nimi k proudu letí.
Co sen, co den teď lístek s řekou plove,
to s řekou, jež dřív jarní písně pěla,
a teď svou vodu čeří vlnky v nové
jak by se před svým vlastním chladem chvěla.
Však nechť si podzim mráz a smrt zde seje,
vždyť kolo lidských dějin dále spěje; —
nechť zmdlená hlava do hrobu se kloní
vždyť umřiť musíme, – co je nám po ní! —
II.
Jak divno, když se večer k zemi sklání,
a k dílně dějův, k lidnatému městu,
tu