Povídky malostranské. Jan Neruda
mládenec – všeho štěstí vejlupek (Pořekadlo)
Hospodářský úředník, u něhož pan doktor bydlel, jmenoval se Lakmus. Žil teprv as tři leta v Praze a svého podnájemníka byl převzal od svého předchůdce v bytu tom.
Brzy po jeho přistěhování se do našeho tichého domu věděli všichni ostatní nájemníci, že mají Lakmusovic nahospodařené kapitály, že dostávají pěkné výslužné, deputát, a měli k nim úctu. Takto nebylo mnoho styku s nimi. Paní Lakmusová, hlava rodiny, nebyla tuze přístupna. Dožádána učinila sice, seč byla, dávala domácím ochotně napřed činži, kdykoliv toho požadovali, půjčovala ostatním mouky, másla ze zásob svých, kdykoliv jejich kuchyň toho náhle potřebovala, pozdravována děkovala, ba pozdravovala i sama napřed, do dlouhých řečí se ale nepouštěla. Proto ale nebyla právě mlčeliva, důkazy řečnické letory její rozléhaly se někdy otevřenými okny po celém domě.
Paní Lakmusová, ač také již přes čtyřicátku, byla ještě plna života. Buclatá postava její byla posud svěží, tvář její leskla se bez vrásek, oko její svítilo vesele, zkrátka vypadala jako bojechtivá vdovička, ač dcerka její byla také již dávno na vdavky. Slečna Klára, dvacet a několik málo přes to stará, nebyla jí podobna. Vytáhlá jako proutek neměla oblých, příjemných forem; oko její jasně modré hodilo se ostatně dobře k plným plavým vlasům a na podlouhlých tvářích červenalo se ještě kus zdravého venkova. Slečna Klára byla ještě nepřístupnější než matka; domácích dcerka, slečna Matylda, proto také již dávno nevyhledávala žádného přátelství s ní.
Pana Lakmusa sousedé málokdy spatřili jinde než v okně. Měl zlou nemocnou nohu, kteráž žádala pilného domácího ošetřování. Sotvy že za několik měsíců jednou vybelhal se z domu; čas celý trávil doma, vyhlížeje bud z okna na ulici, buď se ošetřuje na pohovce, obalen ve flanely a mokré šaty. Pravili o něm, že popíjí mnoho vína; trudovitá tvář jeho tomu neodpírala.
Čas byl se již pošinul druhého dne našeho vypravování daleko k poledni, když pan Lakmus pracně se vyzdvihnul z křesla při oknu jizby, jež do ulice šla; byl v něm dopolední hodiny trávil a pomalu se ubíral nyní k pohovce. Zde usedl zase, natáhnul nohu na pohovku a s netrpělivým jaksi povzdechem podíval se na velké, hlasně cvakající zásklenní hodiny, které byly jako vše ostatní nářadí sice nenovy, avšak taktéž o jistém nákladu svědčící. Rafije ukazovala několik minut před dvanáctou.
S hodin sklouzl zrak jeho na Klárku, která u druhého okna pilně šitím se zanášela. „Dnes mně ani nedáváte polívku!“ prál s mrzutým úsměvem, jako by jen připomenouti chtěl, nikoli pohněvati.
Slečna Klára pozdvihla hlavu, vtom však otevřely se dvéře a do pokoje vstoupla paní Lakmusová, nesouc kouřící se koflík na talíři. Obličej pana Lakmusa se vyjasnil.
„Jdi, Klárinko, do kuchyně zadělat na nákyp!“ velela matka. „A dej si naň dobrý pozor, aby se ti doktor nevysmál!“
Klárinka vyšla. „Udělala jsem ti dnes vinní, ty věčné hovězí se musí znechutit, ne, mužíčku?“ pravila paní Lakmusová přívětivě a postavila talíř před muže. Pan Lakmus zdvihl hlavu a podíval se jaksi nedůvěřivě na svou choť, jako by mu ta šetrnost byla podezřelá. Patrno ale, že byl vždy k poddajnosti připraven, neboť místo další nedůvěry začal se ihned zanášet s poskytnutou mu lahůdkou.
Paní Lakmusová vzala sedadlo a postavila si je k stolu u manželovy pohovky. Usedla si na ně, položila ruce na stůl a zadívala se na manžela.
„Prosím tě, muži, co budem dělat s Klárkou?“
„S Klárkou? – A co bychom s ní dělali?“ odpovídal pan Lakmus, srkaje polívku.
„Ta holka je už celý blázen a nač by to bylo. Je celá blázen do Loukoty, víš.“
„Mně neřekla nic!“
„Copak by tobě říkala, ale mně řekne všecko, je upřímna. Dnes v noci jsem musila ji vytáhnout z kuchyně. Slyšela prý tam doktora v pokoji něco tak pěkného říkat, že se nemohla hnout z místa. Jak ti povídám, ta holka je už celý blázen a nač by to bylo. Ať si ho raději vezme, že ne?“
Pan Lakmus setřel sobě rukou pot, jejž mu byla silná polívka v krůpějích na čelo nasázela. „Je na ni stár,“ podotknul po chvílce.
„Stár! Tys také nebyl mlád a vzala jsem si tě!“
Manžel se ani nezamuk.
„On je zachovalý, zdravý člověk a ani nevypadá staře a také není tak stár. Raděj jeho, známe ho, než čekat na nějakého flouska, zvlášť když už to s Klárkou nelze vydržet. Víš, že má několik tisíc zlatých a dovede ženu uživit, proč bychom mu dceru nedali, – že ne? – nu tak mluv přece!“
„Ale – kdo ví, chce-li ji.“ odvážil se pan Lakmus zase podotknout.
„Nu to se rozumí, že mu ji nemůžem vnutit, když nechce,“ horšila se choť, „to by bylo pěkné! Promluvím si s ním – Klárka je hezká, vždycky se na ni směje, ona mu drží pokojík v pořádku a on má pořádek tak rád – myslím, že by mu tuze scházela a že si jenom nedůvěřuje, protože už není – nu že není z mladších. Ovšem, tak je to – však já to vyvedu!“ kývala si spokojeně hlavou. Náhle ale ustala zase v kývání a naklonila hlavu ke dveřím. „Věru,“ pravila pak zase, „on je dnes už doma – neobyčejně časně! Mluvil v kuchyni s Klárinkou, už ale vešel do pokoje. Musím do kuchyně – hned to bude spraveno!“
Paní Lakmusová vyběhla do kuchyně. Slečna Klára stála u kuchyňského stolu a mísila v nádobě těsto. Matka k ní přistoupla, vzala ji za hlavu a obrátila tvář její k sobě. „Začervenala jsi se jako růže,“ pravila mírně, „a celá se třeseš – holka, holka! Nu jen se neboj, už bude dobře.“
Podívala se do malého nástěnního zrcátka, přitáhla si čepec, shrnula rukávy a přikročila k doktorovým dveřím. Zaklepala. Uvnitř se nic neozvalo. Zaklepala zas, nyní silněji. —
Pana doktora to dnes v kanceláři dlouho netrpělo. Byl roztržit, skoro mrzut, prochvíval ho jakýs nepokoj, polopříjemný, polotrapný. Chvěl se jakýms pocitem poetickým, a kdo měl kdys v životě pocit ten, ví, že nelze v něm pracovat dle pravítka obyčejného života. Nejasná jakás myšlénka leze nám v mozku jako housenka sem a tam, lechtá i škrabe, rozčilí jednu čivu, druhou, třetí, až je celá čivní soustava v rozčilení. Není nic platno, musíme se vzdát práce, musíme veškeru pozornost soustředit na myšlénku tu, až se tato konečně někde pevně usadí a znenáhla v pevný kokon zapřede. Je-li slunko fantasie dosti teplé, pukne pak kokon a do světa vyletí motýl – báseň.
Motýl, skvějící se v barvách „horské krajiny“, byl panu doktorovi vyletěl hned ráno; pan doktor ho připevnil perem na růžový papír, vstrčil do papírového pouzdra, zalepil voňavou oblatou a svěřil městské poště. Ono rozčilení ale dostavilo se mu teprv později, vzmáhalo se však po příkladu pozdní lásky, až ho vyhnalo z kanceláře.
Loudal se pomalu domů. Když přišel průjezdem až ke dvorku, opominul se podívat dle dávného obyčeje svého nahoru k Josefinčiným oknům. Bylo mu, jako by byl vyvázl z nějakého nebezpečí, když podivně nejistým krokem vešel konečně do kuchyně Lakmusových. Oddechl sobě, krev se mu počala proudit volněji a na Klárku promluvil s tak příjemně znějícím záchvěvem, jak předtím nikdy dříve. Nezdržel se ale dlouho, vešel hned do svého pokoje.
Zavřel dvéře. Hlava se mu schýlila k prsoum. Svlékl jako maně pravý rukáv kabátu, pak se zamyslil. Mimovolně ho to hnalo k oknu. Nevěděl,