Povídky malostranské. Jan Neruda
výminečné vzezření manželovo působilo ale také na ni a kyselost neměla času vyvinouti se. Vyhlídla z okna. „Zrovna jde sem,“ pravila spatřivši sestupující do dvora Bavorovou.
Pan Eber vstoupil do pokoje. Postoupil až doprostřed ku stolu a zůstal zde stát. Upřel oko na stůl jaksi jen proto, že vůbec někam dívati se musil, nesejmul klobouku, neodložil svitku – patrno, že byl upraven na dojem, o kterýž se připraviti nechtěl a nemohl.
Slečna Matylda zadívala se udivena na otce. Konečně vypukla v hlasitý smích. „Ale, tatínku,“ zvolala, „ty vypadáš napnutě jako holub, když se nažere vikve!“
Jen lehce sebou pan domácí pohnul, ale zračila se v tom nejvyšší nevrlost.
Vtom však odevřely se již dvéře a vešla paní domácí, za ní Bavorová.
„Tady je – řekni jí tedy, co jí chceš!“ podotkla paní domácí.
Pan domácí napolo se obrátil k příchozí. Zrak jeho zakotvil se v zemi, ústa se rozevřela a začal hlasem slavnostně monotónním: „Je mně líto, paní Bavorová, ale nemohu pomoci – ode mne to už nezávisí! S vaším synem bude zle! Ano zle! Je lehkomyslný, je nedbalý, je všechno! Teď je zle! Opovážil se něco napsat o celém úřadě, něco hanebného o nás všech, ba i o panu presidentovi! – Ano! A psal to v kanceláři a měl to tam v šupleti, a když šel teď na dovolenou, nechal to tam, a našli to tam, je nedbalý, ani klíček si nevytáh. Začli to číst, je to české a hanebně psáno. Pan president ví, že umím nejlíp česky, i dal mně tu hanbu do referátu. Jsou prý tam věci strašlivé, nevím – nevím, může se stát i nejhorší, jste matka, měl jsem za povinnost, buďte na všecko připravena! Ženo, dej mně do pokoje lavor, čerstvou vodu k pití, nikoho mně tam nepouštěj, leda by přišel někdo z úřadu, ani k obědu mne nevolej, až přijdu sám. Sbohem, matko!“
Paní Bavorová byla bledá jako stěna; ústa se jí chvěla, oko rozpalovalo. „Pro pánaboha, prosím, jemnostpane, jsme chudi.“ vykřikla teď pronikavě.
Pan domácí přerušil ji odmítavým kývnutím ruky. „Nemohu a nesmím! Už je pozdě a všechno ztraceno! Povinnost je povinnost, spravedlnost musí být! To by bylo pěkné, aby kluci – no! Teď nemám více času!“
Učinil několik drobných nucených kroků a zmizel do druhého pokoje.
Zavřel za sebou vážně dvéře, zakýval se ještě jednou vpravo vlevo, pak teprv odložil klobouk. Přikročil k psacímu stolku a položil svitek opatrně naň, jako by se bál, aby se mu nepřelomil.
Jindy, přišed domů, uvolnil sobě v šatu; dnes upravoval se ještě více a jakoby slavnostně před zrcadlem. Pak prohledl všecka péra, oprášil podložku a přešoupnul sedadlo několikráte, než sobě usedl.
Když konečně vzal svitek do ruky, aby jej rozbalil, vytáhl obočí až na samý vrch čela a oko jeho sledovalo opatrně každý záhyb papíru.
VII. Kousky zápisků praktikantových
Jsem s prací hotov, co mám dělat! Odevzdat ji ještě nesmím, až zítra, vždyť mne za první práci vyhubovali, že ani nemůže být dobra a že musí být povrchní, když jsem s ní tak brzy hotov.
Budu si psát feuilletonky z úřadu, obrazy každodenního žití, fotografie a biografie těch pánů a pánů kolegů a představených, blesky byrokratického života a praktikantské písničky. Anglický satirik psal cestopis o cestě vykonané po vlastním psacím stolku; já se rozjedu šíř, zabočím na všechny stolky sousední, rozjedu se po celé říši našeho pana presidenta, popíšu zemi i lid. Jen zdali ten lid dá příležitost k pikantní satiře! Proč by nedal! K satiře se nehodí jen zcela rozumný nebo zcela hloupý člověk; satira na tohoto by rozplakala, na onoho by sobě musela zajít se stanoviska sférického a zkysala by v dokazování, že naproti věčnosti a všemumíru je vše směšno, co děláme.
Tamhle na toho ulízaného pana akcesistu nebudu musit přijít s filosofií sférickou, jen tak s pramalým zrcátkem, do něhož se tak pilně dívá. Je ke mně přívětiv, ptalť jsem se první den po něm, kdo je ten „krásný“ pán, a on mne zaslech. Ale ti ostatní —jak pilně píšou, jak pracují! To jsou tváře, to jsou hlavy, to jsou oči! Ani by se to k jinému člověku nehodilo než k úřadníkovi, všechno dle předpisu! Je na těch obličejích vidět, že je „duševní“ jich práce nenamáhá a že ani jedinou jich myšlénku nenapadne, aby se povznesla nad úřadní normále. Je jim to patrně jedno, vyšlapují-li akta aneb užije-li se jich jako v Banátě tahounů, aby vyslapávali obilí! Krok za krokem a vždy dle míry! Nu snad jsou mezi těmi duševními tahouny přece nějací trojanští koňové: zevnitř dřevo a uvnitř Řekové. Odevřem si je!
Jen pan rada sobě přeje odpočinku a čte noviny. Teď je odložil.
Ten se na mne podíval, když jsem ho prosil, aby mně také noviny ku přečtení půjčil! Nepromluvil ani slova, ale já jen hořel a studem se mně až oči zalily, když jsem zase k svému stolku zasedal. Neviděl jsem ničeho, ale cítil jsem, že jsou ústa všech přítomných ustrnutím odevřena nad tou smělostí praktikantovou!
Kéž jsem zase v koleji s tou nadějnou výhlídkou na všechno ve světě a na nic! Tady se mně výhlídka ouží, nevím – nevím, jak vysoko to přivedu!
Co stylistickou zkoušku dali mně první den úkol, abych popsal city při pohledu na lokomotivu. Zapřáh jsem před lokomotivu Pegasa a vyjel jsem sobě směle do říše lidských pokroků. Pan president prý vrtěl tuze hlavou a řek, že jsem divný člověk.
Ještě jsem s nikým nemluvil a už jsem zaslech, že mně říkají ‚Svornostr‘. Na všechen způsob půjde to ztuha! Kéž jsem zase v koleji! – Nejde to ale!
To je vzduch! Prométheova hlína voněla prý lidským masem, tady ti lidé zavánějí hlínou, ale ne mastnou.
Strašní lidé! Jsou asi tam, kde jsem byl co malý hošík, když jsem ještě špačka tlouk a německé myši za nožičky tahal. Tenkrát jsem četl německy psaného Robinsona; „Insel“, myslel jsem, že je totéž co „Inslicht“, a přece se mně to líbilo. Ti lidé zde mají podobně světlý názor o celém světě a svět se jim přece líbí. Myšlenky považují za státní monopol jako sůl a tabák. To jsem si dal s trojanským koněm; zevnitř dřevo, uvnitř dřevo, tluč do toho, jak chceš, nic než dřevo!
Včera jsem jim řek, že pařížské dámy nosí péra z braziliánských opic, předevčírem jsem jim řek, že arcibiskupský slavnostní kočár je stavěn podle ekypáže svatého Eliáše, zítra ustřihnu Azorovi kus chlupů z ocasu a řeknu jim, že jsou to ty vlasy, které sobě trhala Isis, když umřel Osiris.
Mají mne za nesmírně učeného a baví se rádi se mnou. Ale neodvažují se vůbec bavit před panem radou, leda když pan rada udělá vtip, kdežto pak nastane všeobecný tělocvik v smíchu. Když ale pan rada vyjde na chvilku ven, začne hned všeobecné „hejbejte se, škatule“, a každá tvář se rozšíří a každý ponížený hrb narovná. Patří to k dennímu pořádku a tajně vytahují hodinky, nevyjde-li již ve všem pravidelný pan rada.
Pověst o mé učenosti šíří se dál a dál. Dovedl jsem přečíst kyrilikou psaný přípiš srbský, to je ohromilo. Pan rada pátého oddělení mimojda mně zaklepal na ramena a povídal: „Všechno se může někdy potřebovat, držte se ale praktického!“ Ten pan rada těší se pověsti, že umí psát. Vydal prý také nějakou knihu, myslím že onucologii, totiž návod, jak nejpraktičtěji onuce na noze skládat.
Takového něco jaktěživ více nespatřím!
Pan president přišel do našeho oddělení pro nějaký akt. Vystoupil jednou nohou sám