Povídky malostranské. Jan Neruda
zbývalo na náklad pro každý řádně dozralý spis váš, za deset let dobyl byste sobě uznání a vycházely by pak vaše spisy snad i jiným nákladem než vaším vlastním. Ale tak nedojdete nikam. První takový veskrz samostatný spis vytisknete na dluh a nerozprodáte ho, k druhému ani nedojdete. Sesypou se na vás, za prvé za vaši samostatnost, která se v malých rodinách a malých národech netrpí, za druhé za to, že líče pravdu kopnul jste do malého světa a do malých lidí. Jizlivější řeknou, že jste bez talentu neb přímo blb, dobrosrdečnější, že jste blázen. Reklamy pro vás nebude.“
„Kdožpak by stál o reklamu?“
„Její přece z počátku třeba, lid náš věří tištěnému, co se mu neschválí, o to se nestará. Zato ale budou vám navzdor činit reklamy pro jiné. Ti porostou, vy zůstanete trčet, roztrpčíte se, snad budete vyvádět spisovatelské hlouposti, snad vás pero vůbec omrzí. Mimo to zůstane otázka hmotná stále naléhavá. Nebude pomoci, musíte se ohlednout po literárním nádenictví. Z toho vyplyne opět nechuť k psaní. Obmezíte se na práce nejnutnější, zakysáte neb zpohodlníte, jste hotov, znovu začít je nemožno!“
„No zcela tak jistě nebude! Slibuju sobě výsledek hned od prvního vystoupení. – Prosím, přečetl jste již podaný vám svazek mých básní?“
„Přečetl.“
„A co, prosím, říkáte tedy?“
„Inu, čte se to dobře – některé písničky jsou hezky – ale prosím vás, co s písničkami pro nás! – Snad byste dobře udělal, kdybyste to spálil!“
Václav vyskočil ze sedadla; mimovolně vstal také pan doktor a opřel se rukou o stůl. Chvilku bylo ticho. Václav přikročil k oknu a položil čelo na ně. Brzy ale zas promluvil hlasem stísněným:
„V neděli půjdete na svatbu, pane doktore?“
„Na svatbu? – Na jakou svatbu?“
„Vždyť mně přec povídala Pepička, že budete svědkem! – Já budu mít hodnost družby.“
„A kdo se žení‘?‘
„Cožpak nevíte, že Pepička má se strojmistrem Bavorákem v neděli oddavky?“
Panu doktorovi zčernalo vše před očima, hlava se mu zavířila, těžce sklesl do křesla.
Václav přiskočil a nahnul se nad ležícím.
„Schází vám něco – co je vám?“
Neobdržel odpovědi – jen opakované silné zachroptění poučilo ho, že třeba pomoci. Odskočil rychle ke dveřím a volal ven: „Paní Lakmusová – slečno Klárinko – honem sem dejte vodu a světlo – panu doktorovi přišlo zle!“ Pak zas přistoupil k ležícímu a jal se mu sjímat nákrčník a rozhalovat župan.
Paní Lakmusová přiběhla s hořící svítilnou, za ní vstoupila slečna Klárka. „Vodu – jen rychle vodu sem!“ velel Václav.
Pan doktor byl ale již zase odevřel oči. Zaslechl slova Václavova. „Ne – ne – žádnou vodu!“ jal se s přemáháním mluvit. „Mně už je dobře! – To bylo jen tak od dnešního parna – v letě se mně to někdy stává!“
„Jen běž!“ velela paní Lakmusová, „přines honem šumivku a trochu malinové šťávy – máme to všechno doma – běž, Klárinko!“
Slečna Klára odkvapila.
„No už je dobře,“ mínil Václav, „ale lekl jsem se! – A dnes přec ani nebylo tak strašné parno! – Ale teď je dobře a jste v dobrých rukou, mohu se vám poroučet! Sbohem, pane doktore, sbohem, jemnostpaní!“
„Sbohem,“ usmíval se nuceně pan doktor, „a co jsem vám řekl, bylo dobře míněno!“
„Vždyť já jsem přesvědčen a děkuju vám. Sbohem!“ Václav zmizel.
Slečna Klárka přinesla na tácku vodu se šťávou a práškem. Pan doktor se vzpouzel, musel ale popít ochlazujícího nápoje.
„Jen pijte, milý zeti,“ nutila paní Lakmusová. „Zůstanem tu nějakou hodinku u vás. Beztoho jsem vás chtěla s Klárkou dnes překvapit a navštívit. Vy jste oba jako děti, bojácní a nesmělí. Kdyby mne nebylo, ani byste se za sebe nedostali. – Ale, ale – já postavila v strachu svítilnu panu doktorovi zrovna na bílý papír, ani jsem neviděla, kam ji stavím!“
Zdvihla svítilnu a dávala papíry stranou. Svrchní arch se svezl, paní Lakmusová zadívala se na písmo. Pan doktor nemohl vypravit slova, byl nanovo ohromen.
Obličej paní Lakmusové rozjasnil se jako slunce. „Ale to je pěkné, to je pěkné!“ začala. „Podívej se, Klárinko, pan doktor píše už o dovolení k ženitbě! Podívej se, přišel zrovna až k tvému jménu! – Ale tu radost musíte udělat Klárince, že před ní vepíšete jméno její! – Vezměte pero, prosím!“ Pan doktor seděl jako přimražen.
„Nu neupejpejte se přec tak!“ Paní Lakmusová namočila péro a dala je panu doktorovi do ruky. „Klárinko, pojď se dívat!“
Blesk náhlého rozhodnutí projel panem doktorem. Stiskl péro, hřmotně přitáhl křeslo, nasadil a připsal „Klárou Lakmusovou“.
Paní Lakmusová spráskla radostí ruce.
„A teď si dejte po hubičce! – No vždyť už můžete! – Neupejpej se, hloupá důro!“
X. V době rozechvění
Nad Petřínem stojí měsíc, jasný a skvoucí se. Lesnatá stráň vrchu je zaplavena mlhavým světlem a poskytuje snivý, básnický pohled, jako bychom jasnou mořskou vodou hleděli na les podvodní. Mnohý as zrak těká neb zakotvil se někde na stráni té, jistěže každý v hluboké dumě nebo cituplném rozechvění!
Z druhého patra zadní budovy hledí k ozářenému Petřínu Josefinka, položena do okna; vedle ní je ženich její. Jasné světlo měsíční dobře nechává nás rozeznat pěkné tahy mladého muže; oblý obličej je vrouben hustým plavým vousem, oko září životní silou. Josefinka hledí upřeně a mlčky do záplavy světla, ženich její obrací častěji zrak na dívku, jejíž tílko byl pravicí ovinul, a při každém takovém pohledu přitiskne dívku lehce, lehýnce k sobě, jako by se bál setřít pel krásného okamžiku.
Nyní se naklonil a dotknul se rty svými kadeří dívčiných. Josefinka se obrátila k němu, vzala jeho ruku a přitiskla ji k ústům svým. Pak vztáhla ruku svou a dotkla se pěkné, husté myrty, která stála podle na okenní zdi.
„Jak stará by teď byla tvá sestřička?“ tázala se hlasem ztemnělým.
„Právě by byla tak rozkvetlá jako ty.“
„Matka tvá ani neví, jakou radost mně učinila, že mně poslala myrtu k svatbě, a tak z daleka!“
„Ba ví! U nás pevně věří každý, že myrta zasazená z mrtvé ruky a dochovaná až k svatbě je zárukou štěstí. Od toho okamžiku, kdy jsem vzal sestřičce v rakvi ležící myrtu z ruky a do země ji zasadil, jistě že se matka každého dne nad ní modlila a slzami ji kropila. Matka je neskonale dobra.“
„Jako ty.“ vzdechla dívka a přitulila se ještě blíže k svému ženichovi.
Odmlčeli se zase oba a hleděli do jasného vzduchu jakoby do snů o budoucnosti své.
„Jsi dnes nad obyčej mlčeliv,“ šeptala konečně zase dívka.
„Pravý cit nemá jazyka, jsem blažen, tak blažen, že ani nikdy později nenaleznu slov k naznačení nynějšího svého blaha. Tobě není tak?“
„Ani