Tvrdohlavá žena. Josef Kajetán Tyl
f Kajetán Tyl
Tvrdohlavá žena
OSOBY
ZLATOHLAV, leckdy nazván Rybrcoul, kníže duchů krkonošských
ČERNOBEJL skalní duchové
POLEDNÍK skalní duchové
MATINOHA skalní duchové
JOHANES PĚNKAVA, školní pomocník
JAHELKOVÁ, pachtýřka na panském mlejně
TEREZKA, její dcera
MADLENKA, děvečka
ANIČKA, děvečka
KUBA, pacholek
HRDOPYŠKA, majitel panství pod horami krkonošskými
VYDŘIDUŠKA, jeho správec
KOHOUTEK, konšel
LOUKOTA, rychtář
EZECHIEL, chudý žid
NOZEJČEK, toulavý šlejfíř
VAŠEK, vesnický pacholík
STÁREK MLÁDEK VÁRA, nádeník
NOŽIČKA, podruh
LID
JEDNÁNÍ PRVNÍ
Romantické, skalnaté údolí v Krkonoších, tak řečena Zlatohlavová zahrada. Nazad vrchol Sněhovky, lesknoucí se v ranních červánkách. Po skaliskách (růžové) keře rozmanitých květin. – Jitro; pomalu se rozednívá.
Výstup první
ZLATOHLAV, mladická postava rusých vlasů, v bílém rouchu, zeleném pasu, sedí vpředu pod kvetoucím keřem. MATINOHA, ČERNOBEJL, POLEDNÍK a několik jiných duchů po skalinách u keřů.
ZLATOHLAV (vzchopí se). Vzhůru, hoši! Dost toho dřímání! Slyšte hlasu pána svého!
DUCHOVÉ (vyskočí a spěchají dolů). Co velí pán? Co káže mocný Zlatohlav?
ZLATOHLAV. Napadlo mi, abych zase jednou hory opustil a do nízkého údolí se podíval. Chystejte se býti mi po ruce, kdyby bylo potřeba.
MATINOHA. O to neměj starosti! Spískej si jenom něco veselého, aby přišlo tvoje jméno zase ku slávě.
ZLATOHLAV. Však oni lidé na ně ještě nezapomněli, třeba mě světské mudrctví z paměti jejich tlačilo. Ale co se týká veselosti, to vám nemohu nic přislíbit. Onoť je arci tuto chvíli velikého kvasu na zemi, že by mohla z něho veselost vyběhnout, kdyby se našly ruce, kteréž by uměly kvasem šťastně zamíchat; ale takové ruce nerodí se každé století.
MATINOHA. Aj, toť by bylo tedy dobře, kdybys ty, pane, do toho někde šťouchnul, aby se to hnulo kupředu.
ZLATOHLAV. Co ti, cvrčku, napadá? Svět se hýbe a běží dechem Pána od věčnosti; my červíkové nemůžeme dělat nic jiného, leda okolo díla obcházet a písek s cesty zamítat. Ale co mohu, to učiním. Já miloval odjakživa lidské plemeno; ono je símě ducha věčného, a kdyby si vespolek rozumělo, mělo by také říši jeho na zemi. Podívám se tedy zase mezi ně, a bude-li se někde hodný chlapík honit za štěstím, pomohu mu je polapit.
MATINOHA. Ale šelmovi musíš vytřepat; sice přijdeš o pověst.
ZLATOHLAV. Aj, v tobě sedí pokušitel zašitý! Ale aby tě nadarmo nelechtal, učiním ti po vůli!
DUCHOVÉ. Hahaha! Sláva knížeti krkonošskému!
ZLATOHLAV. Nežli se ale vypravíme na cestu, zastřete mou zahradu hustou mlhou, aby do ní lidská noha nepáchla. Zrakům této země musí být mezník postaven – aby něco nespatřily z čeho by osleply. (Zmizí mezi skalami, ostatní duchové za ním)
(Hudba – Silná mlha naplní údolí)
Výstup druhý
PĚNKAVA, VAŠEK, vesnický pacholík, za ním, nesa ranec.
PĚNKAVA (v myšlénkách). Mám nebo nemám? – Srdce je tady ukováno růžovým řetězem – to jest: tak dalece růžovým, že je plný bodlavého trní; ale rozum bere do ruky karabáč a volá: „Hejdy odtud, pane Johanes!“ – Mám nebo nemám? – Počkej, zeptám se jistého orakulum. (Počítá na knoflíkách u kabátu) Mám, nemám, mám, nemám – mám! Sbohem tedy, sladká Terezo!
VAŠEK. Jakpak? nepůjdeme dál? Já bych rád zas brzo domů, abych nezmeškal poledne. Dnes vaří máma škubánky s prachandou.
PĚNKAVA. Škubánky? O to blahoslavenství! Já vařím také něco podobného – ale ve všech žílách. Hoď tedy ranec na zem – tady mě už nikdo neuvidí, že se stěhuju – a tu máš děravý dvougrošák od cesty; dej si ho na pentličku a nos na památku nešťastného člověka.
VAŠEK. Naděl Pán Bůh! Já si koupím raději perníku, až bude pouť! (Odběhne)
(Mlha se zatím zase zvedla; krajina je změněna; hory viděti opodál)
PĚNKAVA. Kam teď?! – Nebylo by lépe, abych stál tamhle na vrcholi, kde káně tancujou – a po hlavě se pustil dolů po skalách? Tak by bylo po všem! – Že pak jsem musel právě tebe na mé tiché pouti života potkat! Dost daleko zalezl jsem z hlučného světa – a padl jsem do pasti! I toť bych tedy klel – až by se nebožtík Librcoun probudil!
Výstup třetí
ZLATOHLAV jako mlynářský chasník. Předešlý
ZLATOHLAV. Nesmějte se Zlatohlavu, krajane, aby vám nevyvedl kousek, že by vám smání v hrdle zmrzlo.
PĚNKAVA. Přisámbůh, já bych si přál, aby se vrátily časy, kde kníže Krkonošů ještě Zlatohlavem sloul a ze své zahrady mezi smrtelníky přicházel. Zanesl bych k němu velikou supliku.
ZLATOHLAV. To záleží jenom na vás, paňátko! Kdo věří, tomu bývá spomožíno.
PĚNKAVA. A třeba se měla kopa divů narodit – není-li pravda?
ZLATOHLAV. Myslíte, že už divy zahynuly?
PĚNKAVA. Aj, kdožpak by to myslil – zvláště u nás. V Čechách se staly nedávno ty nejdivnější divy. Povstalo světlo a praskly dvěstěleté okovy! – Ano, dějou se divy napořád; neboť jsou lidé, že si oči zandávají, aby jim do nich světlo nepřišlo; jsou lidé, že by ruku olízali, která je bičuje. To jsou divy devatenáctého století!
ZLATOHLAV. Ale nepřirozené! Proč by se nemohl dít mnohem přirozenější, aby vám duch pomoc poskytnul? A kdož ví, co by se stalo, kdybyste si Zlatohlavu o své nešťastné lásce postesknul.
PĚNKAVA. Cože povídáte, krajane? Kdo vám vyžvatlal –?
ZLATOHLAV. Já vystrčím jen malík do povětří, a vím už, co se děje na straně, odkud vítr fouká. Ostatně nemůže mlynářka vědět, že máte holku rád, když hubou neklapnete.
PĚNKAVA. Člověče, kdo jste? Kdybych se nebál, že mi dáte pohlavek, řekl bych, že jste slavné paměti Sedlnický v mlynářské kazajce – nebo ňáký špicl facírem.
ZLATOHLAV. Nechte mrtvé spát, ať se neprobudějí. Já nechť jsem kdo jsem – s vámi to dobře myslím; a protož hejdy nazpátek! Zapněte kabát, otevřte usta a promluvte s mlynářkou; bude-li mít v kotrbě otruby – našinec je vymete!
PĚNKAVA. Můj havrane na poušti – vy byste chtěl a mohl? Kdo jste? Já dostávám strachy.
ZLATOHLAV. Ty máte už dávno,