Tvrdohlavá žena. Josef Kajetán Tyl
vikýřem; a když to nepůjde po nohách ani po rukách, tedy vás tam donesu v násypce. (Odejde s ním)
PROMĚNA
Sednice ve mlejně
Výstup čtvrtý
MADLENKA, hned nato TEREZKA
MEDLENKA (prostředními dveřmi). Panno Terezko! Kdepak je ta křepelka? (K pobočním dveřím) Panno Terezko, honem z klece ven!
TEREZKA (vyjde). Copak chceš? Já musím došít košili.
MEDLENKA (zpívajíc). Košiličku, košili, abychme ji propili – Nechte košile! Nežli budete mít po třetí ohlášce, ušijete si ještě půl mandele košil – třeba si prsty rozpíchala. Ted je tady jiná košile! Venku stojí pan Johanes!
TEREZKA. Panebože!
MEDLENKA. I nelekejte se! Kočka není doma, myši mají posvícení. Panímáma šla k jeteli. Já se vadím právě s naším roztomilým práškem – tu jde pan Johanes okolo mlejnice, pozdravuje mě, já děkuju; za chvíli jde zas nazpátek a kouká po oknách jako kuna po holubníku. Já věděla hned, jakou holubičku hledá, a srdce mi pukalo lítostí. – „Copak byste rád, pane Johanes?“ – „Nemohl bych mluvit s pannou Terezkou?“ – „I pročpak ne; člověk má kus křesťanské outrpnosti, i když mi dáte dobré slovo –“ „I třeba deset!“ – a tu chvíli byl za mnou na schodech.
TEREZKA. Copak chce?
MEDLENKA. Co chce! Sníst vás nechce, ani kousnout. Co chtívá hoch u hezkého děvčete!
TEREZKA. Ale ty nepozorná! Jestli se to doví panímáma!
MEDLENKA. Nebude tak veliké neštěstí, třeba trochu hučela. A vždyť je to věc proti božímu přikázání, co se u nás děje! Mužský nesmí o mlejn ani zavadit, a kdyby stará mohla, dala by okolo nás dělat mříž tak vysokou, aby k nám ani pták nedolít – když je sameček. Ale co to žvatlám – a žebráček stojí s mošnou za dveřmi. (Otvírá) Pojďte, pane Johanes, ale dejte pozor, abyste nebrknul; on tam sedá kocour. (Pustí Pěnkavu, pak odejde)
Výstup pátý
PĚNKAVA. Předešlá
PĚNKAVA. Nehněvejte se, panno Terezko – že jsem se opovážil; ale srdce – to bezbožné, odbojné, buřické srdce mi nedá už pokoje. Ach, Terezko! Já bych ukryl svou bolest rád do maškary žertu, ale ono pod ní krvácí a žene mě k vám pro hojící balšám.
TEREZKA. Milý Jene, já se vás tak lekla –
PĚNKAVA. Ach to je špatné znamení pro pacienta, když se doktor lekne! (Vezme ji za ruku) Terezko, já bych se nebyl osmělil až sem za vámi – vždyť víte, že jsem tady ještě nebyl –
Výstup šestý
JAHELKOVÁ Předešlí
JAHELKOVÁ (mezi dveřmi). I ty bídný větrníku! Jaké je to hospodářství! Proto mě svrbělo pravé oko, když jsem vycházela z domu! Co tu, člověče, děláte?
PĚNKAVA. Vinšuju šťastné poledne, vzácná paní mlynářko!
JAHELKOVÁ. Jak sem, člověče, přicházíte? (Běží ke dveřím) He! Madlo! Anče! Stárku, mládku!
TEREZKA. Panímámo, co děláte?
JAHELKOVÁ. Budeš držet hubu?
Výstup sedmý
MADLENKA, za ní ANIČKA, pak STÁREK, posléz MLÁDEK. Předešlí
MEDLENKA. Copak se tu mele? (Zhlídne mlynářku) Ah, to je pěkná koleda! Stará kvočna je doma. To musela zrovna komínem přiletět.
JAHELKOVÁ. Kdo sem pustil toho mladého člověka?
ANIČKA. Já ne!
STÁREK. Já ho ani neviděl.
MLÁDEK. Já jak by smet.
JAHELKOVÁ (rozjede se na Madlenku). Tedys to byla –
MEDLENKA. Ano – já.
JAHELKOVÁ. I ty bídný větrníku! (K ostatním) Jděte po své práci – aby do vás!
(Chasa odejde)
PĚNKAVA. Nehněvejte se, vzácná paní mlynářko, – a nechte si jako moudrá žena povědít –
JAHELKOVÁ.. Kdo vám řekl, že jsem moudrá?
MEDLENKA. Takovou lež bych netrpěla.
JAHELKOVÁ.. Chceš, abych ti ji přejela? – Proč jsi toho člověka sem pouštěla? Nevíš, co je moje poručení?
MEDLENKA. Jakého člověka? To je pan Johanes ze školy.
JAHELKOVÁ.. A co z toho?
MEDLENKA. Já myslila, že si jde pro sobotáles.
JAHELKOVÁ.. A k tomu jsi musila vyčíhat chvíli, sotva jsem paty z domu vytáhla? Já ti dám sobotáles! Štěstí, že jsem něco zapomněla a zahradou se vrátila – teď vím, na koho se můžu spolehnout. Všechny vás vyženu.
MEDLENKA. Mne taky?
JAHELKOVÁ.. Ty abysi už byla za mezí!
MEDLENKA. Tak? To mám tedy za mou upřímnost? O, jen vyhánějte! Řádná holka tady beztoho nevydrží. Aby tu člověk byl jako na zakleném zámku! I to by se mi chtělo. Mužská tvář, aby byla na obstání, nesmí se tu ani okázat. Stárek je hrbatý,
MLÁDEK pajdavý; chasník musí mít nejmíň pět křížků na zádech, má-li tady kousek chleba dostat.
JAHELKOVÁ.. I ty bídný –
MEDLENKA. – větrníku! To už známe! Ale když mám táhnout, tedy si musím odlehčit, abych toho tolik neodnášela. Vy myslíte, že se nechá děvče zavřít jako dvacetník, až zarezovatí? To si naberete! Co má být, to má být a všecko na světě chce ke svému. Vy jste pannu Terezku dost pilně hlídala – ale ona našla přece, co potřebovala. (Okáže na Pěnkavu)
JAHELKOVÁ.. Jaké jsou to řeči?
PĚNKAVA. Dovolte, vzácná paní mlynářko, abych vám na ně krátce posvítil. Vy máte spanilou dcerušku – a já ji miluju.
JAHELKOVÁ.. I ty bídný větrníku! Co to slyším?
MEDLENKA. (mne si ruce) Jen dále do té noty!
PĚNKAVA. A jestli mě blahé zdání neklame – tedy mě vaše spanilá dceruška také miluje.
JAHELKOVÁ.. Člověče! Já vás – já vás uškrtím! Holka – nešťastné dítě? Co to ten člověk klábosí? Miluješ ho? Je to pravda?
TEREZKA. Ach, nehněvejte se, panímámo, – já za to nemůžu.
MEDLENKA. To přichází samo sebou – jako neštovice.
JAHELKOVÁ.. Ale světice boží! – (mezi hněvem a směšnou rozpačitostí) mám-li pak hlavu nebo nemám? Jakpak by to bylo možná? Holka – Člověče, jak