Menší prózy. Karel Čapek
je bohem určen za sáhiba. Víme, co jsme dlužni britské cti. Nežádáme, abychom byli pomštěni. Pomstěte britskou říši! Buďte silni!”
Doktor Kostelecký vstal a podal panu Koubkovi dojatě ruku. “All right, old boy,” řekl. “By jingo, to je pravá britská řeč! To je naučí, jak mají zatočit s těmi barevnými opicemi!”
Za doktorem neslyšně stanul domorodý sluha. “Doktor sáhib,” děl nepohnutě, “lidi z Andamákanára už nechtít čekat.”
“Už jdu,” řekl doktor a vyprázdnil sklenici. “Tak nazdárek, starý brachu! So long.” – A zašel do bungalovu.
Pan Koubek na verandě osaměl. Pak dojde na mne, mínil starostlivě. Safra, nemohl jsem zůstat raději doma a dělat svou Stráž našeho kraje? Ono to má něco do sebe, být takovým hrdým Britem, ale krucifagot, nechat se podřezat –
Namahan Šat Zamazan se neslyšitelně přiblížil.
“Nalej mi, ty mezuláne,” řekl pan Koubek. “My Češi jsme stejně dobří Briti jako kterýkoliv Angličan, holenku. Ale dobrá plzeň by mně byla milejší,” mručel převraceje do sebe whisky.
Divný závoj se přetáhl přes jeho oči; viděl ještě, jak se Namahan Šat Zamazan počal ďábelsky šklebit. Tys mne otrávil, ty holomku pohanská! chtěl zvolat, ale zatím upadl do hlubokých mrákot.
*
Když se probudil, viděl, že sedí u svého redakčního stolu a má v ruce svůj vlastní rukopis. Chválabohu, vydechl s úlevou, tak to byl jenom sen!
“Už by se mělo sázet,” ozval se za ním mrzutý hlas pana faktora Strnada.
“Hned, momentíček,” řekl uspokojeně pan Koubek. “Jen co si přečtu svůj článek. Já to přečtu nahlas, pane Strnad. Hm hm. Naše trpělivost je u konce. Až příliš dlouho jsme mlčky trpěli; snášeli jsme všechny ústrky a přehmaty našich zavilých nepřátel, chvějíce se rozhořčením, ale zachovávajíce klid. Dnes už je míra dovršena. Pane Strnad, není to drobet moc silné?”
“Není,” hučel pan faktor. “Jindy to bejvá podobně.”
“No dobrá,” souhlasil pan Koubek. “Tak dál. Dnes už je míra dovršena. Prohlašujeme s vědomím všech důsledků, že boj britské nadvládě je vyhlášen. My Egypťané –” Pan Koubek se zarazil a podíval se do svých papírů pozorněji. “Krucinál, je to tady tak. My Egypťané žádáme zcela volnou ruku – Pane Strnad, není vám na tom něco divné?”
“Není,” řekl pan faktor nevlídně. “Je to holt zas nějaká politika.”
Pan Koubek vrtěl udiveně hlavou: “Já nevím. Zcela volnou ruku. Národ feláhů si nedá líbit, aby proradní a zbabělí Súdánci –” Pan Koubek se chytil za hlavu. “Čest Egypta je šlapána v prach… životní zájmy Súdánu… Podplacený zrádce Ali Baba se svým nohsledou Aladdinem – Pane Strnad, pane Strnad!”
“No jo,” bručel faktor. “Tak aby to šlo do sazby.”
“Pane Strnad,” křičel pan Koubek zoufale, “vždyť tohle musí být zas jenom sen! Řekněte, že je to jenom sen!”
“Kdepak,” řekl pan Strnad. “To se vám něco zdá.”
Vše se rozplynulo; náhlým trhnutím se pan redaktor Koubek probudil a posadil se na posteli. Sáně borový, řekl si, raději už nebudu spát.
Pan Koubek si rozsvítil lampu a přemítal. Kde se to ve mně bere, divil se. I když to jsou jenom sny, jeví se v nich přece jen taková jakási znalost místních poměrů a takových věcí. To se hned pozná rozený novinář. Kdybych byl vržen na neznámý ostrov, sedl bych si a napsal bych úvodník o tamní politické situaci. Schopný člověk se nikde neztratí; a má-li své pevné zásady, uplatní se s nimi všude.
Ali Baba, vzpomněl si. To bych rád věděl, je-li dnes v Egyptě nějaký politický vůdce jménem Ali Baba. Skoro bych se vsadil, že je. I když se mi to jenom zdálo, musí na tom něco být. Kde bych se to dozvěděl? Měl bych se podívat na Egypt do Ottova naučného slovníku. To je pro nás novináře ten nejlepší pramen.
Pan Koubek si nelenoval vstát a vytáhl Slovník naučný, svazek VIII, Dřevěné stavby až Falšování. Dobře, liboval si, že to mám doma. Egypt. Tady je Egypt. Pro Kristovy rány, tady toho o Egyptě je! – Přečetl si poctivě všechno, co tam je o Egyptě psáno: od zavodňování až po mameluky a od první dynastie až po povstání mahdistů. Nikde ani slova o Ali Babovi. Pan Koubek vrtěl hlavou. Že by žádný Ali Baba nebyl?
Pak teprve ho napadlo podívat se, kterého roku byl ten svazek vydán. No proto, řekl si s úlevou. Vždyť ten svazek je z roku 1894, to tam nemůže o Ali Babovi nic být! Když já něco píšu, tak to přece musí být správné…
A s osmým svazkem Ottova naučného slovníku po boku usnul pan redaktor Koubek libě a beze snů.
*
Příštího dne shledal pan Koubek, že je sobota; i konal vše, co je třeba v sobotu konati, neboť každý den má svou povahu i své potřeby, kterými se liší ode dnů ostatních. Dav tedy sobotě, co sobotě náleží, přemýšlel pan Koubek, co by měl činiti dál, a učinil tak; ale protože sobota ještě nebyla u konce, dal se zvečera zlákat třepetavým zvukem hasičské trubky a šel se podívat na noční cvičení místních hasičů pod vedením velitele pana Havrdy.
Nuže, nebudeme popisovat podívanou, která se před panem Koubkem rozvíjela: ne proto, že by toho nebyla hodna, ale proto, že si pan redaktor Koubek mínil příležitostně ji poetickým způsobem vylíčit sám. To bude dobrý fejtonek, řekl si, a počal si v hlavě zaznamenávat hlavní myšlenky. Třepotavý zvuk hasičské trubky. Ukázněné šiky. Úsečné rozkazy velitele pana Havrdy. Sekyrky třpytící se v rudé záři ohňů. Hasičské přilby, vyvolávající představu římských legií nebo něco takového. Čačtí hasiči rychle stoupají po žebři, jako by dobývali nepřátelské pevnosti (dobývati s genitivem). Skromní hrdinové, odhodlaní sloužiti vlasti v každém nebezpečí, v dobách míru i války. Jako bych ten fejton našel, zaradoval se pan Koubek a šel na večeři do Dolní hospody, jako se náleží v den sobotní.
Zakrátko se dostavil i pan Havrda, doprovázen panem Andrlíkem, Dybychou, Plecitým, Rykrem, Kořánem, Trčkou a Samohorským. Všichni měli ještě hasičské plátěné nohavice a sekyrky i provazy po boku; s mužským halasem pověsili na věšák své přilby a usedli ke stolu. Pivo, hospodo! Pivo! Jednu tvrdou. Tak co tam máte? Já bych si dal dvě jitrnice a jelito. Je ta roštěná dobrá? Tak tu roštěnou, ale brzo. Nazdar, redaktorský, nazdárek! To se rozumí, se zelím. Sakra, to jsem si měl taky dát! Hej, mně taky jednu! Na zdraví, mládenci!
Pan redaktor Koubek okříval v tom hluku a řinčení sekyrek. Je to jako vojenský tábor, řekl si. Mužové zocelení zápasem s ohněm, a takové věci. To dám také do toho článku. “Na zdraví, mládenci! Ať žije náš dobrovolný hasičský sbor!”
Pan Havrda se zasmušil: “Koukejte se, pane Koubek,” řekl, “měl byste to dát do novin. Já už jsem čtrnáct let velitelem našich hasičů, a přijde takový vošoust až ze Slezska, žádný náš rodák, ale přivandrovalec, a bude mne chtít poučovat! Že by se měla koupit nová stříkačka, nový žebř a já nevím co ještě. Samé takové novoty,” pravil pan Havrda s odporem. “Na to ten intrikán, ten Lacina, lehko nachytá ty mladší živly, a že prý by mělo přijít velení do mladších rukou. Taková lumpárna,” rozkřikl se pan Havrda. “Za těch čtrnáct let, co jsem velitelem, hořelo u nás jen třikrát! Dybychu, ty jseš náš nejstarší; řekni, kolikrát u nás hořelo?”
“Čtyřikrát,” řekl pan Dybycha.