Hanuman. Svatopluk Čech

Hanuman - Svatopluk Čech


Скачать книгу
atopluk Čech

      HANUMAN

      I

      Vzdychal jsem jak světec pouště

      po vidinách rajské síně,

      zatím rarach pokušitel

      vhopkoval mi do jeskyně,

      po mně drze tančil vzhůru,

      usadil se nad nosem

      jako bůžek na pagodě

      s bajným v ruce lotosem.

      Zamáv čaromocným květem

      a hned tisíc divných knotků,

      okřídlených pitvor, gnomů,

      skřítků, rarášků a šotků

      před mušlí se vyrojilo,

      v nížto mořští koníci

      vezli píseň rozpustilou,

      rolničkami zvonící.

      Nadarmo jsem volal: Vari!

      Jinde huď tu skočnou notu

      na cimbále žertů sistrem

      satirických hran a hrotů.

      Já chci píseň, jejíž struny

      z duše krásou nadšené

      ryzím zlatem poesie

      zvoní hymny vznešené.

      A tvůj úbor fantastický,

      falešné ty cizí cety!

      Řeknou: Tolik vábných květů

      čeká jenom na poety

      v našich luzích, tolik hrdin

      v dějů knize domácí —

      a ten kams až do Indie

      pro šašky se trmácí! —

      Marno všecko: dále chřestí

      rolničkami v bujném skoku,

      hledí na mne vyzývavě,

      posměch v jiskřícím se oku,

      lichým duhojasem křídel

      papírových třepetá,

      jako můra krouží vůkol,

      škemrá: Pusť mne do světa!

      Nuže, leť si! Zasviť klamně

      nalepeným křídlem rajek,

      poetické duše chytře

      vlákej do pralesa bajek

      a pak mrkvičku jim strouhej

      na houpačce liany,

      třeba pohoršilas moudré

      neindické bramany!

      II

      Kdesi ve pralesích Hindostanu

      rozvaliny města obrovského

      truchlí v upomínkách slávy zašlé,

      nádhery, jež klesla do hrobu,

      sníce o velebném davu chrámů,

      o hemžení nábožného lidu,

      o palácích, kde se drahokamy

      třpytil prestol pyšných nabobů.

      Nyní trosky pagod, minaretů,

      hrdých radžů rozkotaná sídla

      skrývají se pod vějíře palem,

      pod mohutné koše banánů:

      prales ukryl soucitně tu spoustu

      v těžký rubáš z lupení a květů,

      na líc slávy zahynulé spředl

      v hustý závoj sterou lianu.

      A v té vzdušné přízi úponkové,

      jako mrštná chasa námořnická

      v síti lan, rod opic dovádivých

      provádí své reje závratné;

      báječného opa Hanumana

      (s nímžto Višnu, přijav tělo Ramy,

      slavně dobyl výspy obrů, Lanky)

      potomstvo to jesti posvátné.

      Před časy zde opice ty svaté

      chovány jsou v chrámu velkolepém

      něžnou péčí hindů bohulibých

      pod záštitou Durgy bohyně,

      a když chrám i s městem klesl v rumy

      zlobou nepřátel, zde pozůstaly

      nad troskami, bydliteli jsouce

      jedinými v této pustině.

      Sytily se různým sladkým plodem

      lesních obrů, jejich zeleň hustou

      oživoval z jitra do večera

      opičí té obce vřesk a rej;

      pitvorných těl byly; ohon dlouhý

      větví hbitě chápal se jak laso;

      pod náčelkou chlupů rozježených

      téměř lidský měly obličej.

      Žily po způsobu jiných opů,

      ale po zákonu zasvěceném

      vždycky jeden mezi nimi králem

      uznáván byl z času dávného;

      dědila se královská ta hodnost

      utvrzeným posloupnosti řádem

      přímo od božského Hanumana,

      opičího reka slavného.

      Poslední teď Hanuman jim vzrůstal

      pod laskavou péčí jasné matky,

      ctností mnohou všechna srdce opí

      v tuchu příští slávy ztápěje;

      ale Parvati svým hrozným srpem

      srubla list, jenž poupě skvostné stínil,

      a žár sudby nepřátelské sžehl

      všechny hrdé sny a naděje.

      Kdys ve stinném koši sykomory

      královna jej v loktech uspávala,

      něžně odstraňujíc z hebké srsti

      smělce ssající tam vzácnou krev;

      náhle vyšel z bambusové houšti

      netvor lidský v námořnickém šatě,

      neobměkčil kamenné mu srdce

      mateřské té něhy tklivý zjev:

      rozlehl se lesem rachot, výkřik,

      dým se vyvalil a shůry kněžna

      kácela se s listnatého trůnu,

      zastižena smrtným olovem.

      Vrah pak syna z loktů matky mroucí

      vyrval, odvlek‘ na mohutný koráb,

      do neznámé odvezl jej dálky

      spoutaného mrzkým okovem.

      III

      Jaké boly zmítaly tvým nitrem,

      Hanumane ubohý,

      když ti v dálce soumrak zahaloval

      rodné lesní ostrohy,

      když jsi s kormy rozhlížel se v hoři

      po neznámém, nekonečném moři

      pod hvězdami cizí oblohy!

      Ty, kol jehož skrání svity hvězdné

      tkala


Скачать книгу