Hanuman. Svatopluk Čech

      Ó pralese, ty spousto nádherná

      krás, velebnosti, kouzel, hrůz i žasů,

      ty pokladnice tvarů nezměrná

      i barev, světel, stínů, vůní, hlasů,

      jak půvabně jsi rázem procitla

      dne polibkem! Jak hrdá temena

      tvých velikánů pod ním zasvitla,

      vrcholků valných zeleň plamenná,

      vln smaragdových bleskotavé moře!

      Leč korunami knížat pralesa

      i v nižší oblasti den poklesá,

      kde druhý les, těm podrost obrům tvoře,

      však spodní houšti sám jsa mocný štít,

      své listy svěží, veliké a malé

      v bohatství forem skládá neskonalé.

      Tu báječné je nakupení zřít

      vějířů ohromných a chocholů,

      jež s palmových se šíří vrcholů

      a složeny jsou skvostně, divukrásně

      z čepelů zelených a jemné třásně.

      V tom listů mnohotvárném zpeření

      noc potýká se hravě s denním svitem

      v odstínu sterém, vábně rozmanitém,

      až dolej hustší, hustší šeření

      přechází zvolna v soumrak pověčný,

      kam do úžasné směsi bylin všakých,

      v mok, plíseň, v kořenů spleť křivolakých

      den nikdy nesklání zrak všetečný.

      Než ve výši svit budí na sta duh

      a pablesků. Tam rozepjatý v kruh

      terč lupenů, jichž konce zohýbané

      jak zdobné třepení jej vroubí kol,

      uprostřed šera osaměle plane

      jak zlatý velmogula parasol.

      Zde liana, jež visí girlandami

      se sykomory, v zápleti svých spon

      hrá zvonců sličných barvitými plamy,

      že řek bys: rubín, safír, chalcedon

      to svítí s nádherného bandalíru —

      den rozmetal zde skvostů plnou míru.

      A pralesem teď táhne svěží dech,

      jak vál by z Jitra slastiplné hrudi,

      sto vůní nese, v listech šeptá všech,

      ruch žití mnohotvárný kolkol budí.

      Tu papoušek svým skřekem slunce zdraví

      a rozkyvuje purpur třepetavý

      svých křídel, čechrá smaragdový bok.

      Páv divoký se míhá v přeletu

      jak zářný oblak z duhobarvých ok.

      Tam kolébá se motýl na květu

      jak oheň křídlatý. Výš opice

      sen střásají, ve větví, úpon směsi

      jak šotků roj hluk pustý tropíce:

      níž střemhlav letí, za ohon se věsí,

      po kmenech spouštějí se jako blesk

      a houpají se směle na lianách

      v pitvorných obratech. A na všech stranách

      zní shora, zdola jejich šum a vřesk.

      Dnes opic roje bouří divná zvěst:

      že vládce živ, že v jejich středu jest,

      že navrátil se náhle z dálných stran

      ve kroji divném božský Hanuman,

      jejž dávno oplakaly – obec sirá —

      že k jeho rozkazu ve valný sněm

      teď odevšad se národ opů sbírá.

      Jak rarášků by lesem bouřil tem,

      vše spěchá tam, kde v lůně ssutin charých

      své sněmoviště mají z časů starých.

      Ve středu města – spousty trosek nyní —

      jež prales větevnatým krovem stíní,

      zřít rozvětralou sivou pagodu,

      jež nesčíslné bůžků podoby

      a zvířat, vížek jeví v obvodu —

      mech pokrývá ty zpustlé ozdoby —

      a shora čtverým sloním nad chobotem

      báň malou nese s lupenitým hrotem.

      Na této baňce jako na prestolu

      již sedí Hanuman a kolem něho

      na soškách, vížkách po pagodě dolů

      tlum předních opic rodu vznešeného.

      Již také vůkol odevšad se rojí

      sbor sněmovníků ze ssutin a stromů …

      Les větve mocné nad pagodou pojí

      jak šerou klenbu ohromného dómu;

      než kopule ta zdá se žíti celá

      úžasným rejem drobných satanů:

      ve mračna opic bouřně rozechvělá

      zdá měniti se listí banánů,

      chleboňů, mangiv, banyan a palem,

      zdá živým ovocem se plnit valem

      a všechny větve dokola se chvějí

      pitvorným hemžením těl chlupatých

      a sterými se šklebí obličeji.

      I po lianách svislých, rozpjatých

      se kupí hustě, od lesního stropu

      v dol houpají se těžké hrozny opů.

      Jak slovy pojmouti tu zvuků směs,

      ten vřesk a šum a skřek, jímž opů sněm

      les rozvířil, svůj projevuje ples

      nad krále ztraceného návratem!

      A král tam klidně seděl na pagodě.

      Skrz otevřenou nad ním lesní báň

      proud světla mihotavý padal naň,

      kol těla skvoucí glorii mu plodě,

      v níž zřetelně se jevil vzácný zjev:

      frak šarlatový s hojnou třásní zlatou

      a spodky fialové za oděv

      sloužily králi; hlavu hrdě vzpjatou

      kryl divotvárný klobouk veliký,

      podobný onomu ve tvaru, slohu,

      jejž nosil slavený syn Korsiky;

      leč zlatý střapec v každém visel rohu

      a nad ním chochol mohutný se skvěl

      ze zlatých drátků, pestrých per a skel.

      Ten oblek věru důstojným byl bohů!

      Sněm