Hanuman. Svatopluk Čech

      Takto vzácný zajatec se plavil

      mnohou nocí, mnohým dnem;

      cizokrajných břehů pestré zjevy

      vůkol míjely jak snem,

      až pak v dáli koráb na severu

      v albionské mlhy smutném šeru

      stanul ve přístavu hlomozném.

      Tamo v dýmu námořnické krčmy

      na rohožce z rákosu

      op se choulil smuten – až tu náhle

      větve známých kolosů

      rozpjaly se nad ním přeširoko,

      z tůně šeřivé jak báje oko

      zasvítil mu kalich lotosu.

      Listů obrovitých řásná zeleň

      osvěžila skrání plam,

      větví soumrakem se motýl zaskvěl

      křídlatý jak drahokam,

      svitla listím datle zlatohnědá,

      sáhl po ní – chytil vzduch – ó běda,

      všechno bylo pouhý spánku klam!

      Z jitra pán mu zřídil roucho vzácné:

      dobrodružný jevil tvar

      klobouk dvourohý a chochol zářil

      báječně jak víly dar;

      rudý frak, pln okras filigránských,

      klátil párem šosů dlouhatánských

      kolem fialových šaravar.

      Sedě na kvikavém kolovrátku,

      pánovu jenž tížil plec,

      vypravil se na pouť uměleckou

      do Francouz, Vlach, do Němec,

      od rév jihu k jedlím na severu

      půl Evropy proputoval věru

      opičí ten kníže bezzemec.

      Vítán dětí jásotem a smíchem,

      musel jeviti svůj um

      v ruchu měst i před vesnickou krčmou,

      bavit obecenstva tlum,

      uklánět se dvorně, klobouk snímat,

      v karty hrát, z lodnické dýmky dýmat,

      chodit po hlavě a píti rum.

      Obvázav si zručně kolem šíje

      bílé cípy ubrousku,

      krmě krájel, pěkně na vidličku

      sbíral kousek po kousku,

      sklepníku frank podal velkodušně,

      posléz párátka též užil slušně,

      víno čistě setřev s licousků.

      Peníze pak sbíral v pestrý klobouk;

      někdy umělci též vhod

      z ručky štědré zapadl tam sladký

      sadu severního plod,

      spával v loktech svého velitele —

      zdálo se, že pustil z mysli cele

      dálný prales a svůj božský rod.

      Ale posléz omrzela plavce

      kočovnická světem pouť,

      zatoužil zas navinovat lana,

      širým oceánem plout,

      a tak jednou vstoupil ve přístavě

      na koráb, jenž uchystal se právě

      plachty k cestě dálné rozepnout. —

      Impresario kýs geniální

      záměrem byl velkým jat

      jako Alexandr umělecký

      dobýt Himalaje pat,

      musám žíznivým v panenské půdě

      pod Indem a Gangou, na Nerbudě

      nový živný pramen vytepat.

      A hned sbíhaly se mimů davy

      z východu a západu,

      sletěly se balleriny. Divy

      chtivé slávy, pokladů,

      dobýt piruetou, ariemi

      Golkondu tam s diamanty všemi,

      všechny skvosty Allahabadu.

      Snily zlatovlasé primadony,

      jak jim sprchne do klínů

      zlatý déšť a liják almandinů,

      safírů a rubínů,

      a sbor baletní tam čekal milce

      pod turbany z perel, chystal štilce

      pro velebné nosy bramínů.

      Stěží koráb, archa umělecká,

      stačil pojmout do svých cel

      vše, co svět, jenž z prken buduje se,

      k Indu přeplaviti chtěl:

      ohromnou tu spoustu různé zdoby,

      beden, krabic, skřínek, garderoby,

      vaty, vlásenek a líčidel.

      Zpěvem hlaholíc loď Argonautů

      hrdě brázdí mořský luh.

      Na ní lodníkem pán Hanumanův

      a s ním op dlí, věrný druh;

      ó jak svitlo Hanumanu oko,

      když kol něho volně, přeširoko

      rozepjal se oceánu kruh!

      Jaké city srdcem jeho vlály,

      an skrz lan a ráhen mříž

      nocí teplou opět v záři skvostné

      uvítal ho jihu kříž,

      když loď, na obzoru zamodralém

      zas mu jevíc sličné sbory palem,

      k otčině ho nesla blíž a blíž!

      A čím blíže k ní, op častěj v dumy

      jakés vážné poklesá.

      Jednou vyskočil – zrak postih v dáli

      rodného zjev pralesa – —

      než tu náhlá bouře vzteklou rukou

      rozvířila hudbou hromozvukou

      moře hlubinu i nebesa.

      Hoj, tu na korábu přenešťastném

      davy pěvců, aktérů

      tragedii svedly srdcelomnou,

      hrůzně krásnou operu,

      k nížto v tympany a tuby řvoucí

      bouře hudla průvod dušervoucí,

      o